Rock for People oslavil velkolepě 30. narozeniny. Tahounem se staly hvězdy pod čarou (Fotoreport)
Rock for People je tu s námi již třicátým rokem, což pro téměř kompletní klubovní osazenstvo znamenalo jediné – povinnou účast v Parku 360. Ať už s akreditací, nebo bez ní jsme pro vás mapovali dění čtyř základních dnů, které přinesly nespočet zážitků, které budeme ještě dlouho zpracovávat. Pojďme se poohlédnout za ročníkem, jenž přivezl dosud největší hvězdu i nespočet jmen, o kterých jste do té doby možná neslyšeli, ale o to více uhranula. A také jak si v nejsilnější možné konkurenci vedla tuzemská scéna.
NAŠE PROSBY BYLY VYSLYŠENY JEŠTĚ PŘED ZAČÁTEK FESTIVALU
První pozitivum jsme dostali ještě před samotným startem. Naše prosby byly vyslyšeny! (A věříme, že nejen ty naše.) Crowdlovers se konečně dočkali moshovacích podložek, po kterých jsme tak dlouho volali. Dalších inovací se dostalo také jednotlivým stagím s výzdobou od britských kreativců, kteří upustili fantazii směrem k floralu nebo psytrancu. Z Británie k nám dorazilo i Tesco, které alespoň po dobu festivalu v popularitě překonalo komunitně opěvovaný Lidl. K sehnání bylo čerstvé pečivo, ovoce nebo grilovací sortiment. Za tenhle nápad dáváme 10/10. Možná největší změnou byl pak posun monstrózní Fat Lady zhruba o 80 metrů dále. Šlo na ni tak nepatrně lépe vidět, v našem srdíčku ale na prvním místě nadále zůstává tradiční kopečková Evropa 2 stage (i díky výrazně konzistentnějšímu zvuku a celkovému zážitku).
Oproti jiným ročníkům musíme z větší části pochválit také strážce festivalového pořádku. Část naší redakce častokrát zabrala první řadu nebo se plavila vzduchem vstříc stagi, kde jsme povětšinou narazili na nejen proškolený, ale také překvapivě empatický personál, který se staral o pitný režim i bezpečné přistání pro crowdsurfery. Pokud proběhlo proškolení personálu, proběhlo opravdu pečlivě. Ale teď už k programu, který lákal na velká jména minulosti, současnosti a budoucnosti.
HEADLINEŘI A „REÁLNÍ“ HEADLINEŘI
Nad čím trochu dlouhodobě bědujeme, to bývá volba headlinerů. Ukázalo se to hned první den, kdy tuto pozici obsadili vyprázdnění Avenged Sevenfold. V přímém srovnání jim naložili emotivní generační současníci Shinedown, kteří navzdory pochybám nehrají jen na nostalgii a předvedli jedno z nejpříjemnějších překvapení festivalu, a především KNEECAP, jež potvrdili, že nejsou jen hypem, ale skutečně relevantní sebrankou, která otočila Evropa 2 stage vzhůru nohama. Krom skvělého setu navíc využili svou platformu k silnému protiválečnému statementu a odsouzení masakru v Gaze, což se stalo jedním z nosných témat letošního ročníku, ke kterému se přidala řada dalších interpretů. I vzhledem k okolnostem provázejícím jejich vystoupení šlo o jednoznačný vrchol otevíracího dne a ceníme, že RfP z jejich vystoupení necouvl způsobem, kterým to udělala řada jiných významných evropských festivalů.
Druhý den patřil Slipknot a jejich věrným maggots, kteří stejně jako před dvěma lety zaplavili areál hradeckého letiště. Jejich jinokroje opět nepřestávaly překvapovat, celkově ovšem za Slipknot tak výrazný odkaz nezůstává. Potěšil setlist, který sázel spíše na starší tvorbu, ale tentokrát to bylo bez toho „wow efektu“ a dokonce i bez pyra, které se od téhle maskované jednotky tak nějak očekává. Ale ať jim nekřivdíme, potěšila nás třeba závěrečná „Scissors“! Kde naopak hořelo, byli Lorna Shore, kterým to za nás na české půdě konečně sedlo a potvrdili svůj posun v deathcorovém potravním řetězci. Dalším nepsaným, ale faktickým headlinerem se téhož dne stali IDLES, kteří doslova popřeli hranice mezi zábranami, stagí a publikem. Jejich zběsilá show byla opravdu na dosah ruky a naprosto nás strhla. I druhý den tedy co-headliner celkem snadno přehrál své primetimové kolegy.
Den třetí se na první pohled mohl trochu tvářit jako ošklivé kačátko line-upu, nakonec ale nabídl možná největší koncentraci zábavy. A světe div se, pro některé asi i nejzábavnějšího a především nejpřesvědčivějšího headlinera. Spojení Franka Cartera & Sex Pistols budilo kontroverze, rozpaky, odsouzení i nepochopení, ale minimálně v jednom aspektu rozhodně dominovalo – v emocích ze kterých šla totální radost a čistota, kterou se punkové legendě se zastupujícím hlasem současné generace podařilo postupně přenést na zprvu váhající dav. Frank si rozpomněl na svůj rokáčovský debut z roku 2010 (tehdy ještě v sestavě Gallows) a postupem času nahecoval dav k obřím circle pitům i pogu, které rozmetalo původní obavy. Nebyl to nejlepší set festivalu, ale po třech dnech jsme konečně viděli headlinera, kterému jeho slot sluší a který se při své show očividně skutečně baví.
Pohodovku s téměř rodinnou atmosférou na závěr dne zakopali do země současní vládci (nejen) britského metalcoru While She Sleeps, kteří předvedli dost možná nejlepší výkon celého festivalu. Obří moshpity, kde lidi hromadně přicházeli o boty, budiž toho jasným důkazem. WSS předvedli třetího večera naprosto zničující show bez snad jediné chybičky. Desítky lidí plavaly nad Tesco stagí a chlouba Sheffieldu probudila notně vyčerpanou Sleeps Society k největšímu nepořádku letošního dějství.
Ještě před samostatným odstavcem o Linkin Park musíme zmínit další dvě velká sobotní jména. Prvním z nich jsou Fontaines D.C. – jeden ze současných leaderů kytarové scény. Jejich fluidní rock na pomezí indie, post-punku a alternativy bavil a zároveň působil čistě, autenticky a nevyumělkovaně. Odkaz loňské skvělé desky Romance je tedy stále živý a podobně jako v případě KNEECAP nejde o šeptandu mimo. Minimálně pro část naší redakce se stali nepsaným headlinerem závěrečného dne také švédští post-hardcoroví velikáni Refused, kteří si debut v Hradci střihli s 13letým odkladem, za který mohla ona nešťastná bouře, jenž tehdy ochromila celý festival. Tentokrát už nepřízeň osudu naštěstí nezasáhla, a tak se loučící veličina pravděpodobně naposledy představila tuzemskému publiku. Pro nás o to emotivnější moment, že jsme měli tu čest je vyzpovídat a ten rozhovor je skvělej! Brzy vám ho pošleme do éteru, jelikož souzní i s vyzněním koncertu, který lemovala přímost a upřímnost. Refused dostáli svému politickému přesahu a prolínali ikonické songy z alba The Shape of Punk to Come s důležitými poselstvími dnešní náročné doby.
DVA ÚHLY POHLEDU NA LINKIN PARK
Při vší úctě ke všem dalším vystupujícím, hlavním tématem letošního ročníku se stali Linkin Park. Generační kapela nenechala téměř nikoho chladným, což bylo krásně vidět při nefrontě před setem na famózních Fontaines D.C., před jejichž startem nebyl problém dostat se do prvních řad, protože „VŠICHNI CHTĚJÍ VIDĚT LINKIN PARK“. Od jejich návratu se čekalo mnohé a stejné je to vlastně i s interpretací jejich show. Celé to trochu připomínalo situaci kolem roku 2010, kdy se podobně fanaticky řešili Muse. A co jsme dostali? Na jednu stranu technicky skvěle zvládnutou show, kde nebyla nouze o silné momenty a neskrývané dojetí věrných fanoušků, kteří už nedoufali, že se své životní kapely někdy dočkají, a také velký moment pro samotný Rock for People, který na své třicáté narozeniny doručil největší možné jméno, na které čekali VŠICHNI.
Z druhé strany mince ovšem musíme popsat rovněž trochu chladnou show, které chyběla komunikace s davem a táhly se jí dlouhé promlky i možná trochu vlažnější tempo, než ve které jsme doufali. Je možné, že většina fanoušků čekala od svých miláčků až moc. I přesto jsme rádi, že jsme mohli současné Linkin Park vidět, a třeba se příště předvedou v lepší fazoně. Celkově je nám ale jejich podoba sympatická a pokud něco opravdu fungovalo, tak to byly nové songy z alba From Zero. Jako by Emily, ale i celou kapelu bavily přeci jen o něco víc.
KDO HLEDÁ NAJDE… A SKRYTÝCH POKLADŮ NEBYLO MÁLO
Po gigantech se tedy přesuňme naopak k té úplně nejsilnější stránce programu RfP, což jsou jména, která na vás okamžitě nekřičí největšími písmenky, ale zamilujete si je na první dobrou. Tak jako Amiru Elfeky, jež dostala prostor na Petr Svoboda stage, která svou dimenzí fanouškovský zájem naprosto nestíhala. Poptávka byla mnohonásobně větší, což byl tak trochu kolorit letošního ročníku. Méně známí interpreti se na Rock for People dočkali zasloužené a přímo hmatatelné podpory, ze které budou žít ještě dlouho. Takže kdo nás uhranul dál?
Určitě sympaťáci Wunderhorse, kteří představili průlomovou desku Midas a doručili show bez zbytečných okecávaček, ale s o to výraznějšími songy. Do paměti se nám zapisují i u nás stále zaběhlejší LEAP. Způsob, jakým si britská čtveřice podmanila menší Petr Svoboda stage, jen stěží připomínal kapelu, která na podzim pouští do světa debutové album. Tady jsme se koukali na rockstars nové generace, které se neštítí kontaktu s publikem a na své charisma by utáhli snad i Fattynu.
Komu naopak už největší stage právem patřila, to byli NOTHING MORE, kteří za ty dva roky nádherně vyrostli a předvedli jednu z výjimečnou show, kde si fanoušek připadal zapojený i z relativně uctivé vzdálenosti.
To samé lze konstatovat i o méně provařených Arrows In Action, kteří se stali vítězi situace a skrze humor a autenticitu přetavili technické problémy v taneční zábavu plnou entuziasmu a úsměvů. Nadchla nás také Jiluka – sekce japonských objevů tedy opět nezklamala. Výborná hudba, propracovaný vizuál, energie a akčnost až do samého konce.
Leoniden zase opět dokázali, že jsou tu pro Rokáč a Rokáč je tu pro ně. Tohle pouto je už prostě asi pevně svázáno a my si z hodinky setu odvážíme nejednu nesmazatelnou vzpomínku. Tak třeba namátkou: Zásnuby v pitu během prvních minut. To množství multižánrově podkreslené energie, které se ze stage chrlí skoro tak jako jiskry pyrotechniky, do nichž se členové kapely nebojí strčit všechny (jinak vzduchem lítající) končetiny. Útržky akustických coverů „Chop Suey!“ či „Mr. Brightside“, zatímco si přetékající stan vsedě jednohlasem prozpěvuje za paprsků zapadajícího slunce. O tomhle ten genius loci Rock for People přeci je.
Za skrytý poklad druhého dne by se pak dali označit němečtí Unprocessed. Tenhle fresh závan progresivního metalu si rychle získal obecenstvo na svou stranu a otřásl tyčkami držícími plachtu Petr Svoboda stage.
V MOSHPITECH VLÁDLI PALEFACE A SPEED
Teď se pojďme podívat na zoubek našim domovským, tvrdším žánrům. Vody, v nichž jsme se tradičně snažili olítat úplně všechno, co šlo, a pro jistotu si to ještě zchecknout přímo z moshující perspektivy. A častokrát budeme nekompromisní jako dobře padnoucí breakdown. Kdo nás totiž opět nepřesvědčil, byli hned na startu Polaris, kteří jako by stále nepatřili na ty největší podia. Jejich zvukové soužení bohužel dost trápilo i nás. Z hard sekce asi nejslabší položka prvního dějství, protože jinak jsme si ve středu bezpochybně přišli na své. Speed speedovali a rozhodně nás přesvědčili víc než při svém nedávném debutu v Lucerně. V krasojízdě se pokračovalo i s Teen Mortgage – nářez jaxvině. Prostě rychlej hardcore punk, na který na RfP nejsme zas tak zvyklí. Sylosis se pak stali opakem Polaris – naprosto skvělý zvuk podpořený circle pity přes celou ČT Art stage a riffem za riffem. Není rovněž radno podceňovat Poppy, která předvedla vyváženou show a potvrdila svou relevanci na corové scéně.
The Ghost Inside jsou pro nás velkou srdcovkou, což ještě podpořil jejich dojemný comeback. Celkově měli dost přebasováno, oproti albovým předpokladům nás ale mile překvapila funkčnost nové tvorby; jsou to OGs. Současnost pak patří energickým Dream State, které k úplné dokonalosti neposunuly jen trochu slabší vokály. Zklamání zavládlo u opěvovaných Currents, jež srážely technické patálie, což u technického metalcoru velmi zamrzí. Superheaven se se ctí zhostili nelehkého otvíráku na hlavním stagi, což byla také jediná vada na kráse. Energie, jakou mají, je neskutečná, jen by v prostorách jednoho z potemnělých šapitó vynikla ještě o kapku víc. A kdo roste pro velká podia, to jsou rozhodně Dead Poet Society. Do pozitivních vod hážeme také Imminence s jejich kratší, stravitelnější, ale stále emotivní show. Možná jen škoda času, slušel by jim pozdější slot.
Třetí den další dávku obědového menu natvrdo obstarali Fit For An Autopsy – skvělá podopolední rozcvička a jako vždy precizní corovka jak se sluší a patří. Jedním z TOP setů se stalo vystoupení blackařů Deafheaven, které bychom na tomto festivalu úplně nečekali. Jejich poslední deska a songy z ní jsou naprostý masterpiece, který míří do letošních TOPek. Paleface Swiss rostou z příležitostí a tady vytěžili svou už poměrně početnou fanouškovskou základu na max. Totální řežba, desetimetrové circle pity a především jasný důkaz, že nejsou jen další generickou beatdown kapelou.
Patří rap na tuto akci? Za nás rozhodně ano. Jedním z těch světlých bodů se stal ZillaKami, jehož DJ nás do děje uvedl intrem v podobě Title Fight, Turnstile a XweaponX. Mezinárodní parametry měla i Champions League od domácího Smacka a britského P. Moneyho. Tahle deska měla vyhrát rapového Anděla, sorry not sorry. Příjemně nás překvapili Motionless In White, kterým ta velká podia celkem sedí; určitě to bylo lepší než loni na Brutalu. Pro Stray from the Path to byla trochu neautentická rozlučka, neboť v průběhu festivalu oznámili i závěrečné tour s mezizastávkou v Praze. Do klubu se ale všichni nevejdou, a tak se crowdsurferfovalo o sto šest; a to i v době, kdy nám parné slunce kreslilo na záda rudý festivalový suvenýr.
KRÁLOVNA EWA, DOMÁCÍ NABÍDKA BEZ VÍTĚZE A PUNKOVÁ PREMIÉRA
A teď už zamíříme za domácí scénu, která má možná spoustu hvězdiček, ale jen málo opravdových hvězd. A pokud je v současnosti někdo skutečnou tuzemskou megastar, je to Ewa Farna. Nejde jen o oznámený Eden, feat s Dua Lipou nebo uznání rapové scény; je to prostě světový level! Stage design, zpívající tanečníci, přesvědčivá a sympatická hlavní protagonistka s uměním odlehčit jakoukoliv situaci… No, kde to jsme? Ewa, jež si rozpomněla, jak na ni na prvním rockové festivalu létaly kelímky, dospěla v jednu z nejvýraznějších person domácí popkultury, což tradičně pozitivní dav ocenil nefalšovaným moshpitem, za který by se nemuseli stydět ani kolegové o odstavec výš.
Kde se rovněž moshovalo a šlo opravdu o hodně, to bylo finále Planetroxu. Za Českou republiku v něm stanuli aspirující Marked As An Enemy a cryout. Podle přísloví „když se dva perou, třetí se směje“ se ale nakonec štěstí a letenka do Kanady usmála na Francouze Blooming Discord. Všechno je jednou poprvé, a tak se vítězství vůbec prvně dočkala kapela ze zahraničí a obsazující první hrací slot. MAAE každopádně předvedli skvělý set, při kterém se frontman Radek vybičoval k ještě agresivnějšímu projevu a prolomení ledů v komunikaci s publikem. O letenku se se spalující energií porvali i cryout, kteří vsadili na interakci a zběsilost. Odměnou jim byl jeden z největších domácích moshů letošního ročníku. To, co by v předchozích letech pravděpodobně stačilo na vítězství, bylo letos málo. Obě kapely ale předvedly výkony, které by jim dveře do zahraničí jednou určitě otevřou.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Abbie Falls už v tuto chvíli kapelou mezinárodního levelu jsou a dočkali se plného stanu, i když hráli souběžně v asi nejtěžší možné překrývačce – s KNEECAP a House of Protection. Suverénní a zábavná show, jak jsme u domácí metalcorové jedničky zvyklí. Doslova přerváno měl ve stanu i Renne Dang, který na festivalu podle zvyklosti strávil kompletní řádku dní. Z návštěvníka se stal vystupující a dozajista mu pomohla i nedávná účast v Survivoru. Někdejší rapper se srdcem rockera předvedl show, se kterou míří do Fora Karlín. Škoda trochu slabšího zvuku, který set místy srážel. Celkově ale solidní set a důkaz, že Dang patří na velká podia. Na stejné stagi se o pár hodin dříve objevil také loňský albový vítěz, The Valentines, kteří se mohli opřít o početnou skupinku Hradečáků, jenž hnali své koně už krátce po otevření areálu. Ven je naopak vyprovázel Manene, který nasadil svůj DJ set s receptem nadžánrových mixů. Netypická line-up volba, která nás ale v tuhle pokročilou hodinku s drinkem v ruce dokázala zabavit.
Pátek pak nabídl další bolestivý překryv mezi Hentai Corporation zvučícími na nesmazatelné „Ty už si tu nezahraješ“ a talentem RUWORR!ED. Hentai zasadili riffové KO ve stylu Riddicka Boweho a hláškami, ze kterých se šlo do kolen ještě před obědem, a brněnská omladina vsadila na mix rockových podžánrů. Loňský hrdina z davu každopádně raketově roste, což bylo vidět na opět naprosto narvaném stanu u stage Petra Svobody. Šimon také neutekl našim zvídavým otázkám, na které už brzy dostanete odpověď v našem videorozhovoru. Páteční domácí krasojízdu doplnila vinohradská Dukla, které by možná slušel ještě pozdější čas. Mezi premiéry letošního ročníku patřilo i zařazení domácího punku, který reprezentovala Nežfaleš, což byl malý moment pro festival, ale velký moment pro kapelu a domácí punkáče, které festival dosud poměrně přehlížel. A právě tyhle neortodoxní kroky oceňujeme nejvíc; je jedno, jestli jde o Maneneho nebo Nežfaleš. Sobota patřila novoromantikovi z United Klubovny Petrofskimu a hyperpop experimentátorovi Mat213, který stihl zazpívat hymnu, oslavit slávistický titul a roztančit notně vyčerpané sobotní publikum.
Domácí scéna se letos rozhodně neztratila a pro všechny hrající šlo o velkou motivaci, protože se jen málokdy stalo, že by stany zely prázdnotou. Většinou šlo o úplný opak.
POUŠTĚČKA V NARVANÝM STANU
Zakusili jsme to ostatně na vlastní kůži. Letos se nám dostalo velké cti, když jsme byli vůbec poprvé zařazeni do oficiálního festivalového programu s naší Pouštěčkou v režii Gumiho a Hadrabáka, ke kterým se letos přidala i Lucka. Odměnou nám byl naprosto narvaný stan Conference stage a mejdan, na který jen tak nezapomeneme! Díky všem, co jste se stavili – a to i díky festivalové aplikaci s notifikací, která asi evidetně opravdu dobře funguje. Dosud největší Pouštěčku navíc doplnil basák Hentai Corporation a souběžně rapper Pingi a host z kategorie těch nejvzácnějších – ředitel festivalu Michal Thomes, se kterým jsme předznamenali, co se bude dít o den poté. Takže „Měls mě vůbec rád?“
A JAK TO CELKOVĚ VIDÍME?
Rock for People zůstává i skrze celoroční (a téměř každodenní) koncertní aktivitu dominantní silou na domácím festivalovém poli. Areál prošel řadou změn, které někdy fungovaly líp, někdy hůř, ale obecně vzato dávaly smysl. Trochu slabší výkony headlinerů zastoupily především nové hvězdy budoucnosti, které se časem mohou vyšvihnout do čela pelotonu. Ano, mluvíme, třeba o Fontaines D.C., Idles nebo While She Sleeps. Velkou výhodou je, že vám festival doslova nedá vydechnout, což je zpříjemněno i o novou možnost si přímo v areálu komplexně nakoupit. Do budoucna bychom snad jen apelovali na zvýšení sociálních zařízení a posílení cisteren s vodou.
Děkujeme (speciálně do press centra), že jsme toho mohli být součástí, a s klidným svědomím můžeme říct, že jsme do toho dali úplně všechno. Venku už jsou rozhovory s Trophy Eyes a Normandie a na cestě pak Dayseeker, RUWORR!ED a Refused. A až nabereme síly, budeme extrémně zvědaví, s čím Rock for People přijde dál. Může ještě růst, nebo je teď na svém stropu? Tolik otázek, na které nám odpoví další měsíce…
(VÍCE FOTOGRAFIÍ NAJDETE NA NAŠEM FB)
Text // Gumi, Šárka, Tomáš, Adam
Foto // Min, Adam Rowe, Lucy
SLEDUJ KLUBOVNU
