Rock For People Hope nám vrátil naději na lepší zítřky (Report)

Po těch dvou letech bez Rokáče (loni jsem jeho mini verzi nenavštívila) a bez fesťáků obecně, byl po kulturní zábavě tohoto typu hlad a já měla rozhodně velký očekávání. Jak si s tím poradí? Vždyť logisticky zvládnout zorganizovat něco většího v době, kdy svět bojuje s pandemií a to tak, aby všechno proběhlo co nejvíc bezpečně, to se pro nás běžný smrtelníky zdá bejt nadliským úkolem. Rock For People se s tím popralo statečně a já odcházím možná nejspokojenější za posledních x let. Jasně, hodně dělá právě fakt, že jsme měli obrovský několikaměsíční vakuum, zahraniční kapely viděl na živo málokdo z nás a družit se v takovýmhle počtu, o tom se nám ani nesnilo. Přesto cejtím obrovskej vděk za to, co tyhle dva extrémně horký dny přinesly. Náš klubovní tým se snažil pokrýt na sítích co to šlo, takže jste na internetech mohli vidět našima očima spoustu zajímavejch umělců. Ačkoliv se nám technicky kazilo, co mohlo, máme pro vás dva rozhovory, který se budeme snažit co nejdřív vypustit do světa a už teď můžu říct, že se máte na co těšit. Bez dalších okolků pojďme na shrnutí festivalu, kterej nám dal naději (a hromadu srandy).

Festival byl koncipovanej tak, že se program na dvou hlavních stagích nepřekrýval, takže byl dostatek času vidět v klidu prakticky všechno. Za zmínku z počátku pátečního programu stojí například norsko-britsko-česko-americký uskupení DOMI s jejich alternativním electro-popíkem, nebo taky ostravští The Truth Is Out There, kteří mají na tomhle festivalu svý místečko naprosto zaslouženě (mosheři z pátečního pitu potvrdí). Pak už nás z tenisek vystřelili John Wolfhooker, kteří si sebevědomým výkonem podmanili všechny pod KB Stage. S publikem si mohli dělat, co se jim zlíbilo, moshpit byl jeden za druhým, věci z alba 313 proběhly, starší srdcovky taky, Benny Cristovao na featu jako překvápko taky. Za mě, jak by řekla Jolanda (RIP) vidím velký dobrý, ač kluci po koncertě skromně poznamenali, že ne všechno šlo podle jejich představ. Těžko říct, protože většina z nás si ničeho nevšimla a kapela udala tón, ve kterým se zbytek odpoledne a večera nesl. Švédští Imminence měli skvěle nazvučenej set, dobrej vibe a i když hráli pořád poměrně brzo, tak jim to nijak neuškodilo, alespoň dle reakcí publika, který bylo víc než spokojený.

A ať nejsem jen v superlativech, tak teď trochu ambivalentních pocitů k pátečním headlinerům Måneskin. Já nevím, ale u mě to šlo pocitově od „Skvělý, hot zpěvák/hot kapela, dobrá show, na živo skvělej zvuk a výkon“ po „Tyvole, to jsou hrozní kolotočáři“. Nechci bejt zlá, chápu, že po vítězství Eurovize (zaslouženým!) museli naskočit do rozjetýho vlaku a jedou jeden koncert za druhým v plným nasazení, takže není úplně prostor pro to dávat dohromady dostatečně dlouhej setlist plnej vlastních věcí, přesto mi prostě tak nějak vadí poslouchat od kapely hromadu coverů, ať už jsou jakkoliv dobře zahraný. Ale to jsem já, třeba to jejich obrovský fanbase nevadí. Kapela má obrovskej potenciál, takže jsem zvědavá, s čím do budoucna přijdou a jestli jim tohle tempo a zájem lidí vydrží. Osobně se na ně ráda zase někdy podívám, ale i jeden cover je hodně, tak už snad budou líp připravení.

Když už mě italové neuspokojili zvukově (vizuálně nemám námitek, MRK MRK), šla jsem si spravit chuť  špagetama ze Špagetárny (zdravíme Olomouc) a pak to spláchla francouzským metalcorem Landmvrks, kteří se stali našimi pátečními favority, jak jsme se unisono shodli. Náš fotograf Jimmy je jejich velkej fanda a po tom, co je viděl v klubu, se trochu obával, jak se poperou s festivalovou scénou. Nezklamali, naopak jim evidentně sedí obě scény. Zvuk byl stejnej jako na albu, což je vždycky tím největším důkazem pro to, že kapela dělá něco dobře. A protože je máme rádi a vy určitě taky, očekávejte rozhovor, na kterej jsem si musela počkat do jedné do rána. Ale jak říká starý přísloví – trpělivost přináší růže a rozhovory.

Po tomhle byla hudební laťka dost vysoko, možná proto nás Redzed úplně nerozstřelil. Lidi evidentně bavil, protože se kvůli němu neohroženě váleli v blátě pod podiem (jo, ono vlastně chvilku hrozně pršelo. Dokonce tak, že se začátek setu Måneskin musel posunout. Zároveň to nahrálo na Damianovu hlášku „I knew you would be wet at our set but not like this“, ehm) během neúnavnýho moshování od začátku setu až do jeho konce. Kytara a bicí udělali setu velkou službu, takový kombo mě baví. A nezapomeňme na Forgena, ten dělá půlku show. Zbytek večera jsme si uzavřeli každej po svým – já jsem testovala játra s Landmvrks do ranních hodin, Jimmy coby fotograf místo lelkování makal na fotkách pro vás, Pepa a Gumi si dali legendární Vanessu a pátek byl za náma.

Sobotu nám otevřela popíková Annabelle. Hudebně je to hezký, jen si tak nějak myslím, že by se jí hodila kapela. Bylo to příjemný, letní, ale něco tomu trochu chybělo. V české scéně jsme zůstali – první s pražskou sebrankou z Lighthouse Keeper, kteří se postupně rozvíjí ve velmi zajímavej projekt. To, jak komunikujou s lidma, nás baví a ač si myslím, že právě klubový akce jsou pro ně tak nějak víc comfy, tak se s festivalem popasovali víc než dobře. Další pražáci, tentokrát Brando’s Eyes, krom hezkýho zvuku poskytli Klubovně i zdravici, takže radost dvojnásobná. Ze zahraničního soudku bychom vypíchli Annisokay. Touhle dobou teplota atakovala víc jak třicet stupňů a Annisokay z nás ždímali poslední zbytky energie. Zničující breakdowny i příjemná čistá zpěvová linka.

Následující koncert byl pro mě největší letošním překvapením. Němečtí Leoniden totiž svým výkonem suverénně vyhrávaj první místo v našich srdcích. Něco takovýho jsme všichni potřebovali. Jasně, tihle týpci jsou známí svýma good vibes a citem pro to udělat z obyčejnýho koncertu jednu obří dance party. Ale stejně musím žasnout, protože krom Ondry Bubíka z Badstroke Guitars, kterej byl zdravotně indisponován, tancoval naprosto každej. Show tak pozitivní, že jitřila emoce. Zapadalo sluníčko, přede mnou byl obří circle pit, kapela lítala po podiu i mezi lidma, nazvučeno geniálně. Za kapelou se vystřídaly tři bannery s ohledem na část setlistu a mě v hlavě běželo všechno, co mi frontman řekl při rozhovoru a co se váže k jejich setu. Moc se těším, až si rozhovor přečtete, je krásnej, jako celá tahle skvadra. Musím zde ocitovat Pepu (můj parťák na letošním RFP): „Jako fanoušek spíš té tvrdší části hudební produkce, jsem na Leoniden šel jen ze zvědavosti a myslel, že brzo odejdu. Proto mě hodně překvapilo, že jsem dostal jeden z nejhezčích hudebních zážitků zážitků v životě. Strašně silná letní atmosféra, nápaditá show, perfektní hudební výkon. Vyvolalo to ve mě spoustu krásných emocí.“ Tohle už netrumflo vůbec nic.

Ghostkid byli pro nás spíš zklamáním, ale velmi velmi cením, že si během pobytu v backstage adoptovali černý zatoulaný koťátko. Za to maj nekonečno plusovejch bodů. Missio z lidí vykřesávali poslední zbytky energie a nutno podotknout, že úspěšně. Nizozemští De Staat měli profi set, není uplně co vytknout, ale že bychom z toho sedli na zadek, to se říct nedá. Na závěr večera jsme všichni naběhli na The Hives, kteří se strašně snažili dostat z vyčerpanýho publika adekvátní reakce, ale marně. Byli skvělí, show opravdu bezchybná, snad až na ty sady, který jsme jako publikum dostávali za to, že je dostatečně neceníme. Holt sluníčko a intenzivní program udělal s lidma svoje, na to jsou i The Hives krátký.

Já jakožto takzvaně stará žena jsem to po tomhle epickým závěru dne zabalila, protože víte co, mám svůj věk a dva dny v tomhle vedru s tak aktivní účastí na všech koncertech (faktor pařby 8 z 10 minimálně) si vybraly svou daň. Kluci se ještě vydali na vizuálně výživnou show od Skynd, já si ležící ve stanu poslechla z dálky PSH a myší rave párty, která mi probíhala obě dvě noci pod stanem. Vzhledem k adoptovanýmu koťátku letos opravdu platilo, že myši měly pré. 

Závěrem ještě pár slov směrem k festivalu jako takovýmu. Nemyslím si, že je na místě cokoliv kritizovat (ač mám pár feedbacků, který ráda týmu RFP předám, haha), ale obecně – pustit se do takhle velkýho projektu po tom, co se děje, chtělo velký koule a odhodlání. Press tým fungoval skvěle, takže děkujeme za všechno, co nám umožili, zařídili, s čím nám poradili a pomohli. Letos jsme konečně měli na výběr velký množství vege jídel, piveček (zdravíme Výčep Kabelovna), prostě po gastro stránce opravdu velký dík za všechny. Karaoke stage byla dvojsečná zbraň, hodiny utrpení a zábavy v jednom. Ale co si budem, i tohle je festival. Tahle stage nám dokonale evokovala tu festivalou bezstarostnost, léto, drinky a touhu vypustit starosti běžných dnů.

Trochu obvious klišé na konec, ale tomu se Rokáč letos prostě nevyhne. Rock For People Hope se opravdu neslo v duchu naděje umírá poslední. Vždyť co je větším důkazem, než uplynulý dva dny. Za celou Klubovnu (a věřím, že i za všechny muzikanty, návštěvníky, novináře, fotografy, gastrolidi, myši a zatoulaný koťátka) ze srdce děkuju. 

Panda 

SLEDUJ KLUBOVNU 

FACEBOOK

INSTAGRAM

YOUTUBE

SPOTIFY

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: