Requiem, aneb klidnější The Nothing? (Recenze)
Po necelých 3 letech jsme se dočkali nové tvorby od jedněch z průkopníků nu-metalu Korn. Album bylo vydáno skrze Loma Vista label, pod kterým jsou například světoznámí Ghost nebo Rise Against. Album bylo postupně teasováno třemi singly, ze kterých byla prvně vypuštěna skladba „Start The Healing“, poté „Forgotten“ a v poslední řadě „Lost In The Grandeur“, která byla vydána dva dny před celým albem.
Requiem byl vydán 4. února, přičemž bylo dílo údajně hotové již v dubnu loňského roku. Kapela se vyjádřila, že díky nemožnosti odehrát koncerty bylo více času a prostoru tvořit bez tlaku a tím pádem se dalo více experimentovat a ještě více si pohlídat výslednou kvalitu. Album tvoří celkově 9 tracků (s desátým bonusovým trackem na Japonské deluxe edici, který nese název „I Can’t Feel“). Hned po čase však utvrdíte, že to úplně nejsou ti Korni, které znáte. Je to dobře nebo špatně?
Z mého pohledu tomu něco chybí a s každou další skladbou, která se objevuje na albu, jsem hledal co. S kytarami, zvukou stránkou věci, vokály problém není – ostatně u kvalit a relevance kapely podobného typu ani nic jiného čekat nelze. To, co tomu chybí, je ten chaos, který prostě ke Kornům patří. Ta skrytá energie, skličující pocit samoty, nesnáze a šílenství, který prostě byl v každém albu všudypřítomný. Tahle nahrávka je zkrátka výrazně uhlazenější a klidnější variací na The Nothing. Samozřejmě i tady najdete tracky, které stoupí do zlatého fondu kapelní tvorby. Ať už „Forgotten“, první track alba, který má potenciál stát se podobným hektickým skvostem „Cold“ na předchozím počinu. Velice energický náběh na refrén se bohužel pokaždé změní v monotónní melancholickou opakovačku a vy stále čekáte, kdy přijde nějaký zvrat –a ten bohužel nepřichází. Podobné je to se skladnou „Start The Healing“. Ale není, třeba házet flintu do žita.
Na skladbách jako „Lost In The Grandeur“ nebo „Worst Is On Its Way“ totiž skvěle funguje propojení té idey, která se nám s názvem Korn vždy spojí, a ono lehce odlišné pojetí jejich hudby, s kterým kapela přišla. Tracky mají skvělou flow – hlava se vám do rytmu klepe prakticky sama. V poslední řadě bych rád ještě vzpomněl na track „I Can’t Feel“, který je oním bonusovým trackem. Ta na mě zapůsobila právě textem, do které když se zaposloucháte, tak se vám na zádech objeví husí kůže z té nesnáze a temna, které se v této skladbě objevují. Vokály jsou doplněny úderným riffem a vy se cítíte, jako by se to odehrávalo ve vaší vlastní hlavě.
Nemůžu také zapomenout zmínit opět skvělou práci, kterou odvedl basák Fieldy. Pokaždé, když se tón jeho basy doslova proboří kytarovými riffy, cítíte se, jakoby vám v uších postupně a rytmicky pracovaly jakési miniaturní sbíječky. Dokonale pomocí basy dobarvuje jednotlivé skladby, které tím pádem ztrácejí na monotónnosti a stávají se zábavnějšími na poslech, protože dokážete rozpoznat jednotlivé nástroje a sledovat jejich vzájemnou spolupráci. – Zvuková část věci je bezpochyby naprosto skvělá.
Rád bych také uvedl na pravou míru, že nechci znít jako každý druhý, životem zapšklý, metalový elitista, který nedokáže ustát, že jeho oblíbená kapela přidává do nové tvorby jakýkoliv náznak něčeho nového, protože to není tak „drsné“, jako to kdysi bývalo. Každá kapela si musí projít svým vývojem – hrát stejnou věc dokola 20 let by nebavilo ani toho největšího šílence. Oceňuji, že i Korni, kteří se po scéně procházejí stále hrdě už od roku ´93, nad svou hudbou stále tvrdě přemýšlí a snaží se jí dát pokaždé něco nového. Nesmí se však stát, jako se dle mého názoru stalo z části zde, že kapela po všech možných inovacích ztratí ten „speciální a nenahraditelný“ prvek, pro který ji všichni milují.
Kdybych měl desku hodnotit, nemohl bych říct, že se jedná o špatné dílo. Ono kritizovat kapelu, díky které se námi milovaná scéna nachází právě tam kde je dnes, a která svými inovacemi a stylem překvapovala diváky řadu let dozadu, je velice těžké. Se vší úctou však musím říci, že mě tento poslední výtvor moc nebavil. Jak jsem řekl na začátku recenze – desce chybí ten správný feeling, který byl u kapely Korn vždy přítomný. Jedná se průměrnou desku, která je klidnější než jejich dosavadní tvorba, a která bohužel nepřináší nic nového. – V žádném případě neurazí, ale za to moc nenadchne.
