Metalcorová cesta Evropou. Future Palace navzdory podzimnímu chladu rozvařili Rock Café (Report)
Headbangy, kam se podíváš! Asi tak by se dal shrnout úterní večer v pražském Rock Café, který byl ve znamení všech odstínů metalcoru a post-hardcoru. A viník je jasný – berlínští Future Palace, kteří si pro svou druhou pražskou headline show, tentokrát ku příležitosti nové studiovky Distortion, zvolili jako posily Our Promise a Revnoir.
Jsou to právě pařížští zástupci Revnoir, kdo se pódia ujímá jako první. Mladá kapela s jedním rokem existence a dvěma EPčky na kontě nemrhá časem a servíruje tak akorát okořeněnou směsici rocku, metalu, temné elektroniky i pořádné dávky energie. To ostatně dokazují už v momentě, kdy nabíhají na stage a vypouští čertíka z krabičky hned s prvními tóny večera. Stěny Caféčka se zachvívají pod hradbou zvuku a já jen tiše děkuji někomu tam nahoře, že jsem si dnes nezapomněla špunty doma. Tak jo, „dej mi ty metalcory!“
Otázka zpěváka Maxe, zda jsme připraveni na moshpit, který aspoň v malém zárodku neumíral napříč téměř celým večerem, byla v tomto případě opravdu čistě řečnická. V počátcích ještě nepříliš zaplněné prostranství klubu jako by přímo vybízelo k neplechám a dopřávalo i prostor pro nekončící headbangy, které se úspěšně rozjížděly již od prvního songu a ve finále posloužily jako červená nit celé události. V prvních řadách se rozjíždí pár vlasových helikoptér a sviští to i na pódiu. Jen těžko se mi tak chce věřit, když kapela, jež sází jednu perdu za druhou, zmiňuje, že jde o jejich teprve sedmou show. Tahle čtveřice totiž panuje pódiu, jako by jí dnes patřilo, a po pár minutu setu má celý klub v hrsti, a to i přesto, že by se dle kapelní „ankety“ dal počet předchozích posluchačů spočítat na prstech. Tohle byl jednoduše více než milý objev a my se budeme za pár let těšit na mnohem větších stagích.
A v žánrové škatulce zůstáváme i nadále, přesouváme se však o pár stovek kilometrů dál. Let „metalcore 101“ startuje směr Německo za tamními Our Promise. Zapněte si pásy, přitvrzujeme. Kapela se na říjnové zastávky vyzbrojila například ráznou novinkou „Decode“… a já bych zas ráda dekódovala třeba to, jak se šest lidí vměstnalo na pódium Rock Caféčka, a ještě po něm zvládli poletovat do všech světových stran. Tak či onak, funguje to skvěle. Tři kytary a dva vokály prostě mají své kouzlo a generují hradbu zvuku válcující teď již slušně zaplněný klub. Nevím, jestli je to tím názvem, dvěma zpěváky či je to prostě fakt, ale chvílemi jako by vyvstala pravzpomínka na Our Last Night v jejich prvopočátcích…
Na moshe už se nečeká ani do konce první „The Worst“, při „Hijack“ se zas necháváme ochotně unést do wall of death a kdo ke konci setu neřádí v pitu, ten aspoň uznale pokyvuje kadeřemi.
Jinak tomu není ani v případě ústředních Future Palace, berlínské trojice v čele s frontwoman Mariou Lessing oplývající silnými vokály, kupou energie i vlivem osmdesátkových synťáků. A ačkoliv Maria raději hlásí, že se chřipečková sezona bohužel nevyhla ani jim, na celkovém dojmu to ničemu neubírá. Dostává se nám totiž velmi suverénního výkonu doplněného o výpomoc se zpěvem od oddaného publika. Navíc, co by přeci jen místy mohlo scházet v melodických výškách, bylo rychle vykompenzováno u o to intenzivnějších screamů.
Nemoc se navíc nepodepsala ani na pódiové prezentaci kapely a my se po nekompromisním nástupu dočkáváme novinek z letošního alba Distortion i nejpopulárnějších „Paradise“ či „Dead Inside“. Pokud bych však přeci jen měla něco vytknout, vypůjčím si zas pro jednou citaci z davu samotného: „No, měli by si sehnat basáka…” Tohle podepisuji. plnost živého zvuku by se tak asi opravdu vystřelila ještě o úroveň výš. Nechci tím ovšem tvrdit, že by to za současného stavu nefungovalo.
Publikum se nechává s radostí strhnout, v jeho epicentru to vře téměř bez ustání a úsměvy z davu září jako zelené proužky fosforeskující pod světly v Mariiných vlasech. Drobnějším oddychem jsou nám snad jen tleskačka při „Amethyst“ a akustická verze „Lately“ za doprovodu rozsvícených telefonů. Zato při takové „Defeating Gravity“ dostávají naše klouby zabrat a já se při pohledu na Mariu skákající pár centimetrů od nízkého stropu začínám poprvé za set skutečně bát o její zdraví.
O zábavu prostě bylo v úterý rozhodně postaráno.
