Když se post-hardcore potká s poezií. La Dispute vyprodali Lucerna Music Bar (Fotoreport)
Mistři narativů La Dispute se navrátili do Prahy, aby přivezli novou desku No One Was Driving The Car, vyprodali Lucerna Music Bar a zandali emoční knockout mezi oči.
Někde mezi existenciální krizí a tamburínami, poslední únorový večer nabídl nejen koncert a kapelu ve špičkové formě, ale hlavně zážitek s velkým Z. A také důkaz, že spojení naléhavého mluveného slova a post‑hardcorové smršti prostě nejlíp chutná naživo.
Vše dokreslila dvojka supportů složená z kontemplativních Pijn a syrově vyřvané Vs Self.
Sobotní večer si pro nás chystal vlastně příjemně brzký start, a tak se s úderem půl sedmé plní nejen vyprodaný Lucerna Music Bar, ale také jeho nezaměnitelné půlkruhové pódium. Úvodní slot si berou na starost Pijn, post-rockeři z Manchesteru, kteří by na první dobrou působit jako trochu netradiční volba. Překvápko tkví v tom, že i přes četnou sestavu byste tu zpěváka hledali jen marně. Místo toho můžete očekávat kombinaci kytar, bubnů, kláves i smyčců. Přestože se finální složení kapely průběžně obměňuje, schopnost vystavět vlastní mikrovesmír jí zjevně zůstává. A stejně tak i schopnost bez zastávky sázet nekončící hudební proud, v němž se v jednu chvíli zpomalí čas, ve druhou na tebe bez varování vyšlou pevnou zvukovou stěnu.
Možná trochu neotřelý, ale povedený výběr, který poskytl ideální soundtrack k troše toho sobotního rozjímání. A vzhledem k tomu, že se kapela obešla bez vokálů a kromě závěrečného skromného „děkujeme“ jsme slyšeli jen plynulé přechody mezi skladbami, dostalo se publiku prostoru k potlesku až v samotném finiši.
Vyřvané vokály na nás čekaly až v druhém kole v řadách Vs Self. Partička z Kalifornie namixovala chutný koktejl emíčka, post-hardcore and shoegaze a po pár minutách bylo jasné, že příslušnost k pokolení Title Fight se tady nezapře. Vybaveni tamburínou a kytarovými riffy, které ti poškrábkají to správné místo v mozku, Vs Self zvládli odzbrojit svojí bezprostředností a rychle si získat sympatie. Expresivní vokály se střídaly s výbuchy energie třeba na letošní novince „Maim“ a dostaly prostor zazářit i v dojáku „Mourn“, věnovanému všem, kteří o někoho přišli.
Klub už touhle dobou hlásí narváno až po schody a je znát, že i přes svou první českou návštěvu tu Vs Self své příznivce mají. Týpkovi s transparentem a tunou entuziasmu tak posílají aspoň věnovačku: „This song goes out ro this guy right here,“ a nakonec přihazují také jedno milé české „nazdraví“. No a dav, ten zase na oplátku vysílá prvního stage divera sobotní noci.
Jejich četnost stoupá s hlavním tahákem večera, americkými post-hardcorovými ikonami La Dispute. Jejich poslední české vystoupení bylo onehdy na Rock for People odsouzeno k předčasnému konci kvůli zranění v davu a není tak divu, že hlad po nich byl obrovský. Koneckonců sobotní koncert se po přeložení do větších prostor dočkal i druhého rychlého vyprodání. Ale kde je hlad, tam bývají očekávání. A kde jsou očekávání, přichází často zklamání… tentokrát však ne.
La Dispute nastoupili, zandali hudebně bezchybnou show a emočně tě rozložili na atomy. Tahle dynamická kombinace mluveného slova a post-hardcorových instrumentálů je prostě něco, co nejlíp chutná naživo.
V pozadí se tetelí čtveřice vlajek s aktuální estetikou, Lucernou se rozeznívá úvodní „I Shaved My Head“ z loňské desky No One Was Driving The Car a já už tak nějak tuším, že tohle nebude jen další koncert, ale záležitost, která s tebou zůstává ještě dlouho po jeho konci. Pak už se kapela nezdráhá naplno využít potenciálu zdejšího oblého pódia. A tak zatímco si kytarista Corey Stroffolino sem tam střihne nějakou tu helikoptéru, hlavní tvář pětice Jordan Dreyer využívá každého dostupného centimetru. V kombinaci s jeho charakteristickou naléhavostí přednesu bylo jedno, jestli si zrovna plival plíce v první řadě, nebo pokyvoval hlavou z balkonu – vždy jsi měl pocit, že mluví přímo k tobě.
A právě o to víc to štípalo. Člověk chvílemi vlastně netušil, jestli si má vyřvat hlasivky, nebo se raději ani neopovažovat dýchat, aby nezkazil kouzlo okamžiku. Kontrast, který se naplno ukázal i během Jordanva proslovu o důležitosti komunity v aktuálním chaosu a zlu všude kolem, stejně jako v závěrečné pasáži „Autofiction Detail“, která si od přetékajícího klubu vyžádala absolutní ticho. Čistá husina, jinak se to popsat nedá.
Co si budeme, nehrát svůj největší kultovní song a stejně nechat masy spokojené, to už chce um i odvahu. „Such Small Hands“ v setlistu sice chyběla, La Dispute ji ale jako berličku nepotřebovali. Přesto došlo na pestrou selekci z poslední desky i klasiky, jako je „Andria“ nebo „King’s Park“, jejíž živou verzi tímto řadím mezi spirituální zážitky roku.
La Dispute jednoduše nabídli šestnáctitrackový introspektivní výlet myšlenkami, které se ti honí hlavou ve tři ráno, a připomněli, že hudba a emoce stále umí být jedno.
Jordan slíbil, že se prý brzy zase uvidíme. Budeme se těšit.
Text: Šárka // Foto: Tomáš
