Když nějakou akci zaštiťuje Impericon, očekáváte kvalitu, stejně jako od jejich merche. V neděli v pražském Futuru proběhla zastávka Never Say Die! Tour 2022 a kvalitka to teda opravdu byla, i když s menšími vadami. Co-headlining si vzali na starost Suicide Silence a After the Burial, po boku jim stáli neméně zajímaví Boundaries, Currents, Invent Animate, Spite a Cabal.

Připadalo mi až k neuvěření, že se tady má za jeden večer vystřídat sedm kapel, ale už od začátku všechno šlapalo jak hodinky a kapely ze sebe i z diváků vytřískaly naprostý maximum. Díky mýmu chabýmu time managementu přicházím až ke konci setu Boundaries, ale i to mi stačí. Klub narvanej až k východu, riffy ostrý jak břitvy a všichni dávno v moshi. Vzduchem lítají pomyslný jiskry a během chvíle už stage ovládají Cabal, kteří ani na vteřinu tempo nezvolňují. Začínám si všímat, že zvuk tady není zrovna dvakrát čistej, ale kapela to zdatně vyrovnává svým nasazením. Pobaví mě, jak bubeník posedává za bicíma, jako kdyby ho to nestálo vůbec žádný úsilí. Přitom to, co slyšíte, vypovídá o naprostým opaku. Kytary Luie a Christiana pak prokázaly Cabal hned druhou největší službu. Naproti tomu z řad publika později zaznělo, že zpěvák Andreas to celý spíš tak nějak odmluvil, než aby vokálům dodal pořádnou sílu. To bylo možná trochu moc přísný, ale neodpustím si dodat, že ke konci to celý začalo působit už trochu monotónně.

Na stage nastupují Invent Animate a já si bláhově myslím, že trochu zvolníme a podmaní si nás Marcusovy čistý vokály. To se sice stalo, ale tenhle večer má asi jinej vibe, protože jakmile se rozjede The Sun Sleeps, všem totálně hrábne. Můj palec na noze zažije už asi osmý dupnutí, ale tlemím se jak měsíček na hnoji, protože Marcus teda zpívá fakt božsky a žádnej breakdown nepadne vedle. Dočkáme se i jednoho dosud nevydaného singlu, který je doprovázen ukázkovým circle pitem. Abych nebyla ale jenom sluníčková, musím říct, že mě kontrast mezi nekompromisním deathcorem Cabal a zpěvným metalcorem Invent Animate trochu unavil.

No a pokaždý, když si tohle řeknu, tak mě zase něco odhodí na zeď a tentokrát to nemohl bejt nikdo jinej než Spite. Tady není o čem, Darius je regulérní démon a podle toho taky vypadá jeho projev. Pozadu nezůstává ani bubeník Josh, aby taky jo, když momentálně hraje Darko US a působil v Emmure – naprostej kulomet. Crowdkill kam se podíváš, nekonečný sypačky a zcela odporný breakdowny. Přesně, jak to máme rádi!

V tuhle chvíli hodně oceňuju vzduchotechniku v klubu, protože je tady pořád ještě relativně dýchatelno. Bez zbytečných řečí přicházejí Currents. Hrají spíš novější věci z posledního alba The Way It Ends a já se hned dvakrát dojmu. Prvně při The Death We Seek, kdy se mezi zmítajícími se těly z moshe sborově ozve refrén, a podruhý při Better Days, kdy zní „For better days we’ve waited for how long?“ úplně celým klubem. Slzička skoro ukápne, ale vlastně pořád ještě nemám dost dupání do podlahy, a tak se těším na After the Burial. Ti na sebe nenechají dlouho čekat, přece jen na dlouhý pauzy tady není čas. AtB nás nešetří, riffy se zařezávaj jak motorovka, při Behold the Crown se rozpoutá totální mayhem a na Lost in the Static už to nevydržím ani já a letím do moshe. K mýmu štěstí pak dojde k delší promluvě frontmana Anthonyho, a já tak můžu popadnout dech. Anthony se rozpovídá o tom, že si během COVIDu prošel depresemi a že začal chodit na terapie a taky upozorňuje na to, že v těchhle sračkách nikdy nejste sami. Hlavní message je ale směřována mužské části obecenstva, protože zmiňuje, že chlapi taky brečej a není na tom nic divnýho: „As dudes we were always told to be tough […] fuck that shit, the stigma is gone!“ Na tohle téma navazuje skladba Quicksand a my se pomalu ale jistě blížíme ke konci.

Never Say Die! Tour uzavírají Suicide Silence a mě hned překvapí, kolik lidí se před jejich setem nahromadí u šaten. Evidentně jim ještě nebylo za dřívější hříchy odpuštěno. Já jsem ale pevně rozhodnutá jim dát po šesti letech znovu šanci, a musím objektivně říct, že to byl opravdu dobře zahranej set. Ačkoli nedávno došlo k odchodu bubeníka Alexe, všechna čest jeho nástupci Erniemu, kterej odvedl snad nejlepší výkon z celý kapely. Moje po-Mitchovi-ustýskané srdíčko dost ocenilo, že skoro celej set zabraly starý skladby jako Unanswered, Disengage nebo Fuck Everything, ale nemohla jsem si odpustit rýpnutí do Eddieho projevu při You Only Live Once. Za prvé jsem teda nějak prošvihla, kdy začal vypadat jako Trautenberk, ale víc mi vadila jeho vyhýbavost vůči screamům v intru. Tam to prostě musí zaznít a vydyndat z tebe husinu, což se nestalo. Během No Pity for a Coward už odcházím, ale ne proto, že bych tenhle výkon považovala za špatnej. Naopak musím zcela objektivně uznat, že odehrát to Suicide Silence umí stále dobře. Jestli mi ale mají ještě co nabídnout, to už je další otázka.

Text: Péťa // @petra.fekete__
Foto: Jimmy Puda // @jimmypuda