Horečka nedělní noci. Famozní Guilt Trip, nezastavitelní Speed a stále zábavní kmeti Madball (Report)
Mighty Sounds jsou ve formě. Osobně bych napočítal přes 20 let jmen, které se mě v rámci letošního line-up přímo dotýkají (pokud si to čtenář bude přát, rád je někam vypíšu) a stvrdilo to i nedělní přivezení putovní Rebellion Tour. To přinese zajímavý mix zastupující více hardcorových generací i forem a podob jaké v jeho nejčistější formě nabízí.
Nejprve se ke slovu dostali sympatičtí LIES!, kteří nabrali svůj 25 minutový slot nadarmo a řídili se poučkou, že není čas ztrácet čas. Sypali to do nás hlava nehlava a sympaticky využili i možností unikátního kruhového podia Lucerny, kde si postupně získali první přítomné. Žádná velká divočina to sice vepředu nebyla, ale tady šlo primárně o rozehřátí davu a získání jednotek pozornosti, což se soudím povedlo solidně.
Kráce poté co David Pastrňák překonal v dresu medvědů hranici 800 bodů pokračoval večer bostonskou intervencí velezkušených harcovníků Death Before Dishonor. DBD jsme viděli po delší době, ale jejich tah na bránu stále přetrvává a vlastně překvapovalo, že se noha na pedálu stále drží takhle vysoko. Old friends never die v tomhle případě platilo do puntíku.
Nejlepší a nejzábavnější část programu přišla přesně v půlce. Britský hardcore crossover nesoucí i thrashové otisky zase jednou dokázal, že by mu už moc slušely headline show. Lavina jakou předvedli famozní Guilt Trip neměla chybičky a podařilo se jim doslova roztočit vír na obou koutech specifického prostoru v LMB. Manchesterskou pětici poháněl především materiál ze skvělého počinu Severance a především se jim podařilo asi nejlépe vytvořit most pro všechny návštěvnické generace.
Tak jsme se dočkali, už nemusíme jezdit do Německa, protože need for Speed konečně dostalo svého naplnění. Australský gang s malajskými kořeny na sebe strhnul pozornost už během první pětiletky, kdy svět obletěly jejich intenzivní shows, kde se mažou hranice mezi stagí a crowdem. V Praze to taková divočina nebyla, ale první seznámení udělalo dojem. Stejně jako osobní setkání. Ještě přes shows jsme měli čest vyzpovídat frontmana, Jema Siowa, momentálně makáme na překladu, ale můžeme naznačit, že jsme probrali trochu političtější témata, nebo nárůst hate crimes, kterým se Speed ve své tvorbě věnují. Před a po jejich setu jsem se s bavil jedním asiatem žijícím v Praze. Zmiňoval se mi o vlivu a odkazu, který pro něj osobně měli Speed. Je to jiná, čistá forma, ale reprezentuje současnost a spoustu lidí dává pocit, že začínají být konečně vyslyšeni. A právě v tom je jejich síla.
Kolikrát si člověk říkal, že už Madball viděl tolikrát a tolikrát ještě uvidí, ale Freddyho (jediný původní člen) parta to v sobě prostě pořád má. I po bezmála 37 letech na scéně z nich jde pořád ta stejná lehkost a auteniticita, což je něco co se nedá naučit, prostě to v sobě musíte mít. Symbolicky s příchodem prvního letošního sluníčka přišly i první letní myšlenky. Harcovníci NYHC se v srpnu představí na Summer Punk Party Volyně, kde budou diktovat a svět bude zase o něco pozitivnějším místem, což v současném marasmu není málo, víc nepotřebujeme.
