3 odstíny temnoty: od australské bouře po americký horor s Motionless In White (Fotoreport)
Hororový večírek, který ale nepotřebuje 18+ rating. Naopak byl plně přístupný všem generacím nejen metlošů. Po roce a kousek si v Praze dali další klubovku Motionless In White, tentokrát v příjemnějším Foru Karlín (naposled SaSaZu). O support se starali kalifornští emo boys Dayseeker a australská lavina Make Them Suffer. Jaký to bylo?
Večer zahájili australští metalcoristé Make Them Suffer. Jako první mě překvapilo hodně velké množství mobilů ve vzduchu a světla, která mi ze stage naprosto vypalovala oči. Tento nepříjemný začátek ale po pár minutách zmizel. Odvála ho totiž lavina breakdownů, která během pár minut smetla počáteční oslnění světly i přebytek mobilů nad hlavami.
Super zvuk, zábavná performance na stagi především od frontmana Seana a klávesačky Alex, která stíhala střídat éterické tance, zpěv i hru na oba své klávesové nástroje. V druhé půlce setu se pak otevřel i menší moshpit a songy „Erase Me“ a „Doomswitch“ napsaly velmi povedenou tečku za prvním předskokanem.
Dayseeker aka čas na emo-pauzu. Nebo nůďo-pauzu? Na Dayseeker jsem se hodně těšil, jejich nahrávky mě baví (i když to není můj styl #1) a čekal jsem těžké osobní texty o životních ztrátách, vztazích a sebereflexi. Ale musím říct, že celá show byla víceméně zklamáním. Hned s úvodní hymnou „Pale Moonlight“ šlo do vzduchu opět maximum foťáků, a bohužel tak nějak i minimum energie. Nejvíc zaujal asi týpek, co si pod námi na zemi v sedě chtěl zapálit cigáro.
Show Dayseeker byla jako celek velmi tuctová a sterilní, tak nějak bez zájmu a hodně protkaná playbacky. Malé rozproudění přinesla třeba moshovací pecka „Bloodlust“ nebo Roryho příběh, jak byli v Evropě poprvé před 10 lety a přišli na ně 2 lidi. Ale ve finále bylo tohle spíš zklamčo a nechce se mi o tom ani psát víc.
Goth kids, pozor! MIW jsou tady! Hned na úvod pobavilo intro s využitím OIIA OIIA Spinning Cat, ale i reálný nástup na stage byl skoro epický. Dav byl ze začátku tak nadšený, že jsem přes všudypřítomné ječení neslyšel půlku Chrisových proslovů, ale asi mi to nějak extra nevadilo. Bavil jsem se skvělou vizuální show v doprovodu kreativních panelů za kapelou, které doplňovaly tanečnice Cherry Bombs s hromadou ohýnkových shows i zvířátkových převleků.
Setlist byl poskládaný chytře. Tvrdší kusy střídaly hitovější momenty a tempo prakticky nepolevilo. Chris nás naučil spellovat A-M-E-R-I-C-A (otázka, jestli je teď to ideální období), při „Thoughts & Prayers“ (která btw výkonem maličko zklamala, no jo, starý songy…) tanečnice kropily lidi z pistolek a nemohlo chybět hromadné skandování ‚one mutilation under god‘ při pecce „Slaughterhouse“, u které mi jako vždy chyběl Bryan. Obecně ale bylo působivé, jak publikum Chrisovi zobalo z ruky a hltalo každé jeho slovo.
Následovaly songy „Rats“ s cute kočičím doprovodem, povedená byla „Disguise“ a nezklamala ani tanečnější „Nothing Ever After“. Potěšilo pak zařazení ještě jedné staré pecky, bohužel to ale byla celkem nudná „City Lights“… No a závěr byl skoro stejně emotivní jako sobotní biatlon. Postaraly se o to hymny „Another Life“ a „Eternally Yours“ s tradičním házením růží.
Až tady mi došlo, že v setu chyběla „Masterpiece“. Přesto to nepůsobilo jako zásadní problém. Motionless dnes už nejsou jen „goth kids kapela“, ale sebevědomý headline stroj, který ví, jak pracovat s publikem i obrazem. A Praha jim to po roce ráda potvrdila.
Foto: Adam // Text: Gerli
