GUFRAU: Nejdůležitější je se nebrat až tak strašně vážně (Rozhovor)

Nový hlas generace Z? Tuzemské tříčlenné uskupení GUFRAU, letos zahrnuté v našich klubovních kometách, se před pár lety představilo jako relevantní projekt na české nezávislé scéně, působící na pomezí hned několika současných žánrů. Po kolaborativním EP Gufrau213, Nožičky nebo featu na Lajfrovo singlu „NOBOYFRIENDZONE“ zakončili GUFRAU svou loňskou aktivitu albem BOYBAND, které vyšlo na konci minulého roku. 

Naše pozvání na rozhovor přijali Vojtěch a Jakub, dva ze tří členů stojících za v posledních měsících dosti skloňovaným jménem GUFRAU. Kromě toho, co nám kluci prozradili o nově vydané desce, se dočtete také třeba o tom, jak se vyrovnávají s tím, že jsou teď najednou vidět nebo jaké z jejich nadcházejících koncertů budou stát nejvíc za to. Rozhovor nabízíme jako transkript, i jako videozáznam, který můžete zhlédnout na našem klubovním kanále na platformě YouTube. 

Začneme pozvolna: Vy jste minulý rok byli hudebně dost aktivní. Vyšlo Vám hned několik tracků, ale souběžně s tím jste odehráli i nemálo koncertů, včetně vyprodaného Paláce Akropolis nebo předskakování finskému reprezentantovi Eurovize Käärijäovi. Máte v plánu se podobného tempa letos nadále držet, nebo spíš naopak slevit?

Vojtěch: Ideálně bychom nechtěli z toho tempa úplně slevovat, ale přece jenom to asi bude nutný. Prostě se jako zahledět sám do sebe a začít asi dělat takový víc pohodový věci. Nebude to na rok, ale minimálně následující třeba tři měsíce, tak to bude takový asi volnější, no. Jakože to nebudou prostě tři EPka, jeden singl a jedno album.

V návaznosti na Vaši aktivitu jste letos jedni ze čtyř hudebních tvůrců nominovaných na hudební ceny Vinyla a Anděl v kategorii „Objev.“ Jaký máte na podobný typ (nejen hudebních) cen názor?

Vojtěch: Jakože bychom s nima třeba potenciálně mohli nesouhlasit, že umělci mezi sebou soutěží? To je ta otázka? No, tak tady ten názor asi nemáme, protože já bych neřekl, že ty ceny jsou to, co primárně podporuje třeba nějaký konkurenční prostředí. Vlastně je fajn, že se nějaká kritická/akademická obec potká a udělí někomu cenu, čímž je to vlastně takový motivační a neříká, že by ostatní umělci byli špatní.

Myslím si, že je to v pořádku a je to sociální akce, která může budovat kulturu a může mít x pozitivních vlivů na scénu. Samozřejmě jsme extrémně vděční, že se nám to povedlo. Je to pro nás úplně crazy.

Dalo by se říci, že minulý rok byl pro Vás jako GUFRAU v mnohém klíčový. Z kapely vystupující primárně na studentských akcích jste se etablovali coby součást domácího mainstreamu, zejména díky hitu „NAVŽDYCKY BLÁZEN“, který v českých žebříčcích předčil i Taylor Swift. 

Jak se vyrovnáváte s tím, že Vás teď slyší lidi, kteří by o Vás dřív třeba ani nezavadili?

Jakub: Já teda nevím, jestli jsme úplně etablovaný. My jsme spíš momentálně vidět. Myslím, že je na to potřeba nějaký dlouhodobější hledisko, což u nás trvá momentálně podle mě čtvrtej, nebo pátej měsíc, tady ta forma úspěchu. 

Jinak my jsme se o tom teď zrovna před dvěma hodinama bavili s Jonášem Zbořilem ze Seznamu a řešili jsme, že to vlastně nijak momentálně nevnímáme, protože není čas na to to nějak vnímat. Vlastně s tím, že jsme vylítli a všechno se to děje, tak se to sice děje, je to strašně super a jsme za to vděčný, ale ono se to děje na pozadí toho našeho reálnýho života. Snažíme se nějak udržet v pracovním tempu i ideálně dohnat osobní život po tom, co jsme teď čtyři měsíce před vydáním toho alba byli nonstop v tom hudebním cyklu. Že se to vlastně děje, ale my to nestíháme nebo nemáme moc čas zpracovávat, a už rovnou přemýšlíme nad dalšíma projektama. Myslím, že to zatím nějak výrazně nevnímáme. Ještě na to nebyl čas.

Vám na konci roku vyšla nová deska BOYBAND, o které se ještě podrobněji pobavíme. Jak se teď, po jejím uveřejnění, cítíte? Opadl z Vás ten stres okolo toho a teď už jen sklízíte zpětnou vazbu, nebo jak to máte? 

Vojtěch: Tohle si myslím, že je docela subjektivní. Každej to má trošku jinak a třeba já za sebe a myslím, že je to vlastně obecně to období po tom, co jsme dropli to album, tak jako z tý hudební části opadl stres určitě a bylo to fajn. Ale jak člověk má i další problémy a práci v životě, tak to vydání toho alba vlastně až tak zlomovej bod nebyl. 

Byla to úleva v tom, že je fajn vidět že práce nepřišla vniveč, že je to přijatý příjemně a že se to lidem líbí. Mně to samozřejmě dělá strašnou radost, to jo, ale zároveň je tam víc vlivů. Takže že by to byl nějakej super zlom, to bych vyloženě neřekl. Ale asi ze mě do určitý míry opad stres.

Jakub: Primárně, co opadlo, je podle mě časovej a pracovní press a stres z toho. 

Deadliny?

Jakub: No… i deadliny, i to, že vlastně víš, kdy se to album musí odevzdat se všema vizuálama a přemejšlíš nad dvaceti věcmi zároveň, který se musí dodat. Vlastně ale to, že nad tím přemýšlíme, nějakej konstantní podvědomej stres, podle mě úplně nezmizel nebo nemizí. Furt se to děje.

Než se dostaneme k desce samotné, chtěla bych se na chvíli zastavit u jejího proma, které na sociálních sítích sklidilo všestrannou pozitivní odezvu. Skládalo se z krátkých skečů, které slyšíme i přímo na desce, jako intra oddělující její určité části. Na nich figurujete Vy spolu s našimi výraznými tvářemi popkultury: Adamem Mišíkem, Davidem Prachařem a dalšími dvěma jmény. Kdo z Vás s nápadem tohoto formátu přišel a jak to celé vznikalo?

Jakub: Head of Content, jestli máme uvádět role, tak je v tom týmu Victor. Ale to rozdělení toho alba? To tak vlastně přirozeně vzniklo na základě toho, jak ty tracky vypadaly a jak jsme to album skládali za sebou. A pak už na to konkrétní seskládání toho alba a toho obsahu hudebního tak až na to se navazovalo promem, takže ty promluvy doprostřed, od toho Davida Prachaře, co tam jsou, a ty prology, tak ty navazujou přímo na ten hudební obsah. 

A jinak to promo… přemýšlím, no. To bylo nějak koncepčně. Ono se to vlastně dalo nějak do kupy i částečně v tom chodu, že my už jsme nějaký promo točli. Pak jsme seděli s Adamem Rohonym a napadlo nás, že vlastně Adam Mišík dělá podobný videa a nějak jsme se propojili. My jsme mu zavolali přímo, jestli by do toho nešel s náma, že můžem zkusit něco společnýho natočit a z toho je teď zajímavá kolaborace, se dá říct. To promo vznikalo nějak plynule a myslím si, že primárně navazuje na tu hudbu. 

Vás mají lidi zafixované primárně jako rappery, což už pro Vás vzhledem k Vašemu poslednímu zvukovému experimentování není až tak aktuální označení. To koneckonců dokazuje i žánrové rozdělení právě na nové desce BOYBAND, na které se ještě budu za chvíli doptávat. 

Vadí Vám, když Vás lidi škatulkují, nebo Vám to svým způsobem spíše pomáhá?

Jakub: Konkrétně ses ptala, jestli nám to vadí – tak to myslím, že ne. Nebo jakoby osobně, tak mi to nevadí nebo nemyslím si, že je to nějakej problém, že ty lidi to škatulkujou. Ani nevím, jestli to zrovna pomáhá. Myslím, že to škatulkování by teda spíš mohlo uškodit, když už. Myslím si ale, že to není problém.

Nijak to nevnímáte?

Jakub: Nevnímáme to. Ale my už o sobě hlavně dlouho neříkáme, že jsme rappeři. My sami se do rapu už neřadíme. To zařazení vzniklo asi někdy dávno u naší prvotní tvorby. A teda: „Neřadíme do rapu,“ říkám já, kterej jsem neřekl ani slovo zatím na žádným tracku (smích), ale myslím si, že prostě rappeři nejsme a nějaký škatulkování u nás teda neprobíhá. Ale nevím, jestli jsem úplně dobře odpověděl. Vojtěchu, možná to doplň.

Vojtěch: No, já myslím, žes odpověděl docela dobře. Ale nevím teda, jestli nás mají lidi zařazený jako rappery. 

Často, když třeba čtu nějakej rozhovor s Váma, tak většinou první, co tam padá, je, že jste rappeři. 

Vojtěch: To je pravda. Já se občas setkávám s tím, že jsme rapující trio, což vlastně neznamená, že jsme rappeři, ale zároveň asi jsme, no. A mám pocit, že vlastně i někoho, třeba fanbase rapový scény, tak to má občas tendenci popuzovat, že nás někdo řadí mezi rap. Což chápu, ale zároveň to škatulkování… asi souhlasím s Jakubem, že to je v pohodě, že se to děje. Akorát fakt nevím, jestli vlastně jsme rappeři, no. Nemůžem si to dovolit. Jestli máme slightest sense pokory, tak o sobě nemůžeme říct, že jsme rappeři. 

Nevím, jestli je to vyloženě, že bychom ani nechtěli být, to se asi ukáže teď. Mně ten žánr přijde třeba super. Není to tak, že bych se od něj já cíleně distancoval, spíš prostě vím, že si nemůžu říct sám o sobě, že jsem rapper. Mně by přišlo úplně super právě být na hranici tý scény, ale nějakým způsobem furt v ní. Jako třeba mi přijde, že v Americe má tadytu roli třeba Tyler, the Creator. On vlastně balancuje, ale furt je v tý rapový scéně, že přesně třeba A$AP Rocky s ním udělá track.

K tomu žánrovému rozdělení se ještě na moment vrátíme. Album BOYBAND je děleno na tři části: RNB, Pop a Alternativa.  Zvažovali jste původně třeba zapojení i jiných žánrů?

Jakub: Já jsem to podle mě před chvílí částečně říkal, že to vlastně navazovalo na to, co už jsme tvořili. My jsme si nesedli, že teď přesně jdeme udělat album. My jsme tak přes ten rok chodili do studií a na různý sessions – říkali jsme tomu takový rapový cvičení. Prostě jsme šli tvořit a tak nějak jsme tvořili podle nálady. Někdy byla nálada smutná, někdy v létě večer. Pak jsme šli po kalbě někde do studia nahrávat a na základě toho ty tracky vznikaly. Takže vlastně to rozdělení přišlo s tím, když jsme si nějak zesumerizovali, který tracky na tom albu chceme a vyřadili jsme některý. 

První kostra byla třeba šestnáct tracků a nějaký čtyři se vyhodily. Zbylo nám tady z těch dvanáct a ty si nějak hezky sedly do těch tří žánrů. Tak jsme to rozdělili do nich. Ale zase to navazovalo na ten hudební obsah a neřídil se ten hudební obsah nějakým prvotním nápadem nebo strukturou.

Na albu se objevují mimo Vašim fanouškům už známého, čtvrtého neoficiálního člena GUFRAU, Victora Kala, i nová jména. Mezi nimi je například i slovenský interpret SIMILIVINLIFE nebo juli koli, čerstvá dívčí síla sub-labelu Rychlí Kluci. Jak ke spolupracím došlo a proč právě tahle jména?

Jakub: Záleží, jak u koho. Tak u juli koli… s tou nás seznámil Lajfr ještě v Praze. On nás zavolal, jestli nechceme jít dělat beaty, že hledal studio a my jsme měli nějaký k dispozici. Tak jsme prostě šli do studia s Lajfrem dělat beaty a ona zrovna v Praze byla juli koli, takže šla s ním. Tam jsme se seznámili. My jsme pak měli o pár (nevím jestli týdnů, nebo měsíců) později koncert v Brně a domluvili jsme se, že ráno po tom koncertě bychom šli k ní do studia. Jsme šli úplně přímo z trapu – z kalby jsme se vypatlali z AirBnBčka a pěšky jsme došli přímo do toho studia. Teď jsme si tam sedli, koupili jsme si snídani, kecali jsme třeba dvě hodiny, pak jsme něco nahráli a nakonec to tam zůstalo. 

Kdo je tam pak? Tak Matěj a Radek, což jsou Mat213 a Lajfr. Tak to jsou naši kamarádi, se kterýma tady v Praze tvoříme na pravidelný bázi. Takže to jsou tracky, který vznikly někdy, když jsme byli spolu ve studiu, něco se tvořilo a tady ty tracky si zrovna sedly tak, že se nám hodily na to album. 

Pak Rohony, ten byl docela zajímavej. My jsme byli s Victorem v Budějovicích na premiéře jeho seriálu a nějak jsme se tam zakecali. Bavili jsme se o tom albu a nějak jsme se bavili, jestli by tam byl, nebo nebyl. Nechtěli jsme vlastně dělat úplně drsnej rapovej track, protože to album už mělo v ten moment nějakou koncepci. Nabídli jsme mu ale, že by se hodil docela na tu „Ranní Kávu“, která je taková sladší. On byl takovej nejistej. Ze začátku nechtěl a ptal se, jestli máme další betay. Nakonec to nahrál a je to za mě hodně silná sloka, možná jedna z nejlepších, co tenhle rok dal.

A Simi? Kluci byli ve studiu s takovýma německýma producenama, kteří tady byli domluvený přes náš label Championship. Oni byli tady, tvořili, kluci s nima zašli do studia a vznikla tam nějaká kostra toho „Jak Robot“. Jak jsme to dodělávali pak ve studiu a poslouchali jsme to, říkali jsme, že se tam hrozně hodí SIMILIVINLIFE. My jsme ho v tý době neznali, ale Lajfr se s ním zná a když jsme to řešili, byl zrovna v Brně a nahrával tam s ním. My jsme zrovna posílali Lajfrovi nějaký beaty, tak jsme mu rovnou poslali i tohle, že: „Hele víme, že jsi se Simim. Můžeš mu to pustit, zeptat se, jak ho to baví a jestli by se na to nechtěl připojit?“ Simiho to bavilo, tak to pak nahrál. Takže nějak takhle. Každej úplně specificky odjinud. 

Pojďme teď mluvit o hlavní myšlence alba. Přestože se album stále věnuje Vám typickým, mezigeneračním tématům, působíte na něm daleko více uvědomělejší. Lze BOYBAND chápat i tak, že se pomocí něho snažíte částečně oprostit od Vaší dosavadní identity?

Vojtěch: To si upřímně myslím, že ne. Já si myslím, že je docela těžký v albu hledat hlavní téma, protože jestli jsou, tak jich je tam spíš víc, než aby bylo jedno. Není to vymezení proti tomu, co jsme dělali, je to právě spíš jakože… No, je těžký o tom mluvit, protože to album vznikalo hodně impulzivně. Respektive v rámci nějakých momentů, a ne že bychom nějak věděli, co si chceme přenést z dřívější tvorby nebo čeho se naopak chceme zbavit. Já si myslím, že to album docela reaguje na vývoj toho posledního roku. Tam byl primární cíl vlastně vůbec jako oslovit lidi. Reachnout lidi, povýšit kvalitativně ten zvuk… prostě ty témata lidem zpřístupnit a aby se to dobře poslouchalo. Aby to bylo blíž ale i nějak vymezenější, což možná může být částečně zapření tý bejvalý tvorby. 

Zároveň to bylo ale jako u naší tvorby vždycky – chtěli jsme udělat dobrej sound a vymezit se z takovýho toho rochnění se ve vlastní nichenosti, alternativitě a nesrozumitelnosti. To jsme ale chtěli vždycky. Tomu albu se to akorát jako prvnímu nějak výraznějc podařilo. Předtím byly prostě ty menší formáty a tohle album bylo první album, kterýmu se to podařilo. Má nějakej srozumitelnej jazyk. No a co se týče tý hlavní myšlenky nebo témat, abych se k tomu dostal, tak simyslím, že je to prostě coming of age.

Nějaká jako sebereflexe?

Vojtěch: No, a takovej lehce parodickej náhled a dramatizace. Ne až tak dramatickejch, ale přece jenom jako společnejch milníků životech mladších lidí. Snaha o co nejautentičtější a nejupřímnější podání. Ne ve smyslu, že si něco třeba nevymyslíme nebo nepřikrášlujem ty texty atd. Ta upřímnost je myšlená spíš tak, že se to snaží z našeho příběhu nevytvářet něco dramatičtějšího, než to reálně je. 

Ono to tak může působit, že to právě dramatizujem, ale když se na to člověk podívá, tak to má takovej lehkej odstup od toho, o čem to album vlastně samo mluví. Čas od času tam prostě zazní takový momenty, kdy víš, že je to furt trošku sranda, čímž si myslím, že to navazuje na to, co jsme dělali vždycky. I když je tu vlastně spoustu různejch argumentů a názorů, proč by to tak nemělo být, tak pro nás je asi nejdůležitější se nebrat až tak strašně vážně a být alespoň v tý hudbě humble.

Celkem album obsahuje 12 skladeb. Máte mezi nimi každý z Vás nějakého favorita?

Vojtěch: Jo, každej podle mě. Já mám asi nejradši track „Dvě Bundy“.

Jakub: Souhlasím. A mě ještě hodně baví „Patro“. 

Od Vaší nové hudby už teď upustíme. Stalo se někdy, že by se ve Vašich textech někdo poznal a konfrontoval Vás s tím? Jak to dopadlo? 

Jakub: Tak já nepíšu texty. Mně se to říká těžko, ale podle mě ne…?

Vojtěch: Jako já jsem třeba v jednom textu řekl, že si s sebou domu vezmu holku a ona si pak vezme kalhotky mojí matky a pak v nich chodí po tom bytě: „Ráno vylezu z postele, máma ptá se: ‘Nejsi nemocný?’ A že nemůže najít kalhotky svý a podívá se na ní a ví,“ a potom mi moje holka řekla, že to je úplně strašně trapný a že to nemohlo bejt trapnější. 

A jinak obecně se to až tolik neděje, protože my primárně nerapujem o cizích lidech. Já jsem se nad tím teď snažil zamyslet a myslím si, že nerapujem o cizích lidech. Prostě o konkrétních, no. Nestřílím petardama po nebi a tak. 

Jakub: Nerapujem o lidech. (smích)

Vojtěch: No, naše texty jsou od AI pro AI. (smích)

Před námi je poslední otázka: Už víme, že letos vystoupíte v rámci sobotního programu na oblíbeném festivalu Colours of Ostrava. Jenže do té doby ještě zbývá spousta času. Kdy a kam si Vás můžeme dříve než v červenci v Ostravě přijít poslechnout naživo?

Vojtěch: Tak my se právě nacházíme v kavárně NOD, což je kavárna hnedka vedle ROXY, kde hrajem 9. 4. a 8. 4. Myslím, že to je nejlepší příležitost protože to bude takovej zlatej hřeb tour, kterou právě teďka společně ještě s Victorem Kalem jedem od března do dubna, takže to bude podle mě jeden z nejlepších koncertů. 

Potom, jestli jste z Českejch Budějovic nebo z okolí, tak tam určitě bude taky super koncert, protože to je naše oblíbený město hnedka po Praze.

Jakub: To už je vyprodaný.

Vojtěch: To už je vyprodaný? Tak pak ještě v Jindřichově Hradci, to je kousek. A ve Strakonicích. To už takovej kousek není, ale přece jenom se tam ještě dá dojet. V Brně… ano, tam bude taky super koncert. A kde se ještě budem snažit?

Jakub: Hodně se budem snažit (smích)? Nevím, těch bookingů je tam víc. Jsou tam různý Majálesy, budem hrát v Prešově, což je moje rodný město, a budem tam hrát 15. 5. 

A jinak nevím, přijďte na tour. Přijďte na Majálesy, koncerty, srandy a nevím co ještě… Ostrava bude podle mě zajímavá, tam jsem nikdy nebyl. A další budou oznámený, který jsou ještě v procesu.

Vojtěch: Super koncert bude určitě v ROXY, tam se budem hodně snažit.

Tak a dostali jsme se na konec rozhovoru. Se mnou tu byli kluci z kapely GUFRAU, díky moc za Váš čas kluci!

Jakub: My děkujeme!

Vojtěch: Taky děkujem!