Do třetice všeho dobrého? Spanish Love Songs v Bike Jesus prolomili pražskou kletbu (Report)

Napoprvé je zradila návštěvnost, na loňské štaci spolu s The Gaslight Anthem zase technika, která tehdy zůstala trčet kdesi u Záhřebu. Spanish Love Songs se ale přeci jen nevzdali a jednoho deštivého večera byla jejich pražská kletba konečně prolomena. Tak se na tuhle pohádku pojďme podívat trochu podrobněji…

Večer plný vlivů emíčka, melodického pop-punku, inspirace kytarami přelomu 70. a 80. let s pořádnou dávkou melancholie? To zní pro aktuální sychravé počasí jako ideální plán, ne? Jeho splnění se zhostila kalifornská pětice
Spanish Love Songs, která tak v Praze odstartovala aktuální evropské turné. A výsledek? Nemůžu sice mluvit za každého člena publika, ale minimálně já Bike Jesus opouštěla s pocitem, že jsem během hodinového setu prožila snad každou lidskou emoci… dvakrát.

Chrpy

Pražská zastávka byla ale v kontextu celého tour přeci jen trochu raritkou. Zbývající články line-upu se totiž připojí teprve ve Vídni a u nás se tak naskytl prostor povolat do zbraní support z lokálních řad. A na koho jiného by měla volba padnout, než na současné emo-punkrockové předáky domácí scény, Chrpy?

Pánové si zjevně vzali úvodní výzvu z publika: „Hobluj!“ k srdci. Na stagi to žilo, slova se zarývala pod kůži, kytary se tradičně střídaly jak na kolotoči a celý klub se velmi rychle náladou i zvukem ladil na tu správnou notu. A tak zatímco kdo dříve neznal, určitě po skončení setu nelitoval uposlechnutí textu ‚poslouchej a neodcházej‘, ti z nás, kteří už s kapelou měli co do činění, mohli jen smeknout a uznat, že Chrpám to hraje snad s každým koncertem lépe a lépe. Ostatně o tom, jestli tahle trajektorie bude pokračovat i nadále, se přesvědčíme už za 2 týdny na Halloweenu v Crossu.

Spanish Love Songs

Takže to bychom měli – srdíčko zlomeno, introspekce provedena, čas na nějakou tu společenskou sondu, ne? Po ručním granátu v podobě Chrp přichází čas na nefalšovanou emoční atomovku.

Název Spanish Love Songs totiž zdárně klame, slaďárny do telenovel tu nenajdete. Spíše kapelu, která se nebojí napřímo pojmenovat i ty nejtěžší stránky života, a přeci najít důvod zatnout zuby a nerezignovat. Texty upřímně reflektující pochmurnou společenskou situaci, které sází jednu facku za druhou, a přesto si zachovávají i špetku naděje. Tvorbu která necouvá před tím hnusným, nebagatelizuje, ale ani nehází flintu do žita. Prostě takové hudební vyjádření pocitu well, that sucks 🙂.

A že ten je nám po veřejném dění (nejen) posledního týdne vlastní, se projevuje i během průpovídky předcházející „Losers 2“, songu který napřímo konfrontuje americkou sociopolitickou situaci. „Hele, neskončete jako my,“ směje se frontman Dylan Slocum před úderem prvních tónů. Hlasité: „Pozdě…“ z davu asi mluví za vše. A také dokazuje, že texty cynického alba Brave Faces Everyone bohužel jen každým rokem nabývají na aktuálnosti. „It gets harder, doesn’t it?“

Nechci ale, aby celý večer vyzněl jako nějaký sraz pesimistů. Vlastně byl takovou hezkou metaforou pro celou tvorbu kapely – naplněný klub, kde jsme si i přes vědomí toho hnusného, upršeného světa venku mohli užít chvilku radosti, vlnu energie a pocit sounáležitosti. A na nějaký ty love songs přeci jen taky došlo. Tak třeba „Pendulum“ ze zatím nejoptimističtější desky No Joy (2023) musela zahřát nejedno srdce.

Celkově kapela nabídla dobře vyvážený průřez tvorbou a ač publikum nejnovějším albem rozhodně neopovrhovalo, začalo to v něm správně vřít zejména při starších kouscích jako „Buffalo, Buffalo“ či „Beer & NyQuil“. Za zmínku stojí také „The Boy Consideres His Haircut“, jehož věnování si od Dylana vysloužil jeden z členů předních řad za svůj důvtipný DIY merch. (pozn. red. Doporučujeme zvažovat pečlivě, ten headbang by bez hára už nebyl ono.)

Hodina prosvištěla jako blesk a my se tak skrze přímočaré „Kick“ a „Routine Pain“ prozpíváváme až k finálnímu bossovi snahy vzdorovat nepříjemnostem s úsměvem – „Brave Faces, Everyone.“ Nebudu lhát, když se prostorami sborově ozývají závěrečná slova, i cynikovi slza ukápla.

Spanish Love Songs jsou jednoduše kapelou, kterou je třeba zakusit naživo. Naléhavý přednes Dylana Slocuma vás chtě nechtě vtáhne a zanechá pocit, že i když je to všechno tak trochu na nic, pořád jsou tu světlý momenty. Třeba takový, kdy se směješ pod stagí s lidmi, co to mají stejně. Pocit, že v tom nejsi sám. A ten jsme teď asi všichni trochu potřebovali.