Colours of Ostrava 2025: Poslední ročník pod vedením Zlaty Holušové. Sting jako vrchol prvního dne i celého festivalu (Fotoreport)

Legendární hudebníci i „one hit-wonder“ na dvou hlavních stagích, nebo méně známé alternativní kapely rozeseté po pódiích na opačném konci areálu. Koncerty, divadelní představení a přednášky. Program, který v jednom dni dokáže cílit na posluchače všech generací i žánrů (příkladem budiž čtvrtek, který představil Calina a Iggyho Popa). Tak takový je festival Colours of Ostrava, který co se týče barevnosti programu dostává svému jménu a který má za sebou další čtyři dny v Dolní oblasti Vítkovic. Tentokrát o to výjimečnější – z jeho vedení totiž odchází Zlata Holušová, která své žezlo předává dosavadnímu hudebnímu dramaturgovi Filipu Košťálkovi. Jaký byl tedy 22. ročník festivalu? Přiblížíme vám první tři dny jeho konání.

DEN PRVNÍ: SPECIÁLNÍ HOSTÉ A KONCERTY S KLUBOVOU ATMOSFÉROU

Pokud Colours of Ostrava vnímáte převážně jako mainstreamový festival, pak vás hned v úvodu vyvedu z omylu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba takové kytarové hudby je v line-upu více než dost, musíte si však důkladně prohlédnout program, nebo mít štěstí při bloudění areálem. A nehledě na počet účastníků daného koncertu, komorní atmosféra se dá nakonec vytvořit kdekoliv – možná dokonce i u Stinga.

Jedním ze zapadlých programových šperků se stali BREN, partička z Brna, která zaujme svými procítěnými českými texty a zasněnými kytarovými sóly. Škoda, že si vysloužili jeden z prvních festivalových slotů, kdy se většina návštěvníků teprve snažila zorientovat. Zapadlý klub by jejich vystoupení navíc slušel více.

Mezitím se na hlavní stagi oficiálně zahajoval festival, na což navázal Ben Cristovao se svou energickou show, kterou odpálil hitem „Sweet Chilli“. Chvíli poté si přizval Adama Mišíka na skladbu „Zapomenout“. Jaká esa musí mít ještě v rukávu, když se jedná teprve o začátek koncertu? Před měsícem si Cristovao podmanil Eden, není tedy divu, že kolektivní reakce postupně vyvolal i u Colours publika. Pozvolna vyžadoval (zcela dobrovolně, jak sám dodával) zvedání rukou či výskoky – nadšení v průběhu koncertu gradovalo, a to zejména v přední části davu. Příčinou byli i další hosté (Sofian Medjmedj a producent Osama Verse-Atile z The Glowsticks) nebo přídavková klasika „Bomby“. Přiznám se, že nejsem cílovka jeho tvorby a v polovině koncertu jsem plánovala zamířit na Chief Bromden, ale holt to nechám na jindy – pokud někdo v lokálním hudebním rybníčku dokáže strhnout a po celou dobu bavit, pak rozhodně Ben Cristovao. Pro první koncert na hlavní stagi ideální volba.

Když se však minutu před začátkem koncertu Matt-Felixe vydáte ke druhé největší stagi a stále je volno u barikády, tak se nevyhnete pochybám. Copak je aktuálně na programu něco lepšího? Nebo si jen všichni zrovna dávají sraz u piva? Z počátečního „ze soucitu kapelu podpořím“ se však stalo „chci, aby to neskončilo“. Indierockový závan dávné minulosti, stačí se nechat unášet rytmem. Poloprázdno před pódiem nejprve zdánlivě kazilo atmosféru, ale nakonec se přetavilo v přednost celého vystoupení a přilákalo mnoho dalších posluchačů. Matt-Felix se snažil přátelsky konverzovat s přední řadou, jako by snad byl v malém klubu: „Jste tady jenom dneska, nebo na celý festival? Těšíte se na Stinga a Shaggyho?“ Uvědomoval si, že v rámci line-upu prvního dne působí spíše jako jejich předskokan. Postupně si získával publikum svými krátkými promluvami se špetkou britského humoru a opakováním slova „děkuji“, které se prý učil dva dny a jehož znalost s pokorou a až dětinskou radostí naplno využíval. Chvílemi sáhl po tamburíně, jindy po kytaře, někdy ovládl jakýkoliv kout pódia jen s mikrofonem. O tomto charismatickém songwriterovi rozhodně ještě uslyšíme!

Shaggy se stal slušně řečeno nejbizarnějším vystoupením dne. Jakkoliv jsou některé jeho taneční pohyby diskutabilní, stejně jako kýčem zavánějící videoprojekce a všudypřítomná vlajka Jamaicy (a co teprve neustále zaznívající zvuk klaksonu, který přerušoval jeho výstup), jedno se Shaggymu musí nechat – moc dobře ví, co dělá. Vždyť kdo by se nakonec nenechal strhnout hity „Mr. Boombastick“ nebo „Angel“. V davu občas vzbuzoval zděšené pohledy i smích, ale stejně se všechny reakce účastníků nakonec smísily ve společné guilty pleasure. Ne nadarmo nedávno předskakoval Pitbullovi, kterého lze zařadit do podobné nostalgické škatulky. Již po prvních minutách jsem spásně myslela na zázrak v podobě přizvání Stinga, což se mi v závěru splnilo. Shaggy na chvíli opustil stage, zatímco jeho kolegové spustili videoklip k featu Shaggyho a Stinga „Til A Mawnin“. Ano, prosím?! Nejprve se vrátil pouze Shaggy, pak ale konečně došlo na příchod nenápadného hosta v kšiltovce. Ochutnávka budoucího vrcholu večera, která dala plusový bod chaotickému Shaggyho showmanství.

Stalo se nešťastnou tradicí, že každý ročník Colours of Ostrava doprovází zrušení koncertu ze strany nějakého interpreta. Letos byl tímto „černým Petrem“ ARTEMAS. Svou neúčast oznámil několik dní před začátkem festivalu a jeho programový slot nakonec získal Mark Ambor. Došlo tak k výměně autora známého hitu „i like the way you kiss me“ za autora (mně neznámého, ale dle reakcí ve facebookových komentářích oblíbeného) hitu „Belong Together“. Festivalovému týmu skládám poklonu za pohotovou reakci a sehnání adekvátní náhrady. Mark Ambor přinesl na Colours kvalitní písničkářství, které lehce připomíná tvorbu Shawna Mendese. Chytlavé skladby naplněné optimismem sklízely uznalé pokyvování do rytmu. Jen škoda, že jsou tak snadno zaměnitelné. Jako kulisa k pozorování dění u rozsáhlé kaluže nedaleko stage, přes kterou se mnozí posluchači snažili projít, či v ní dokonce bosi tančili, však naprosto dostačující.

Poté už nadešel vrchol večera, ba dokonce možná celého festivalu – Sting. Jeho koncert se stal definicí oslavy čisté lásky ke kytarové hudbě. Netřeba promluv mezi skladbami, celé to působí jako výjimečné přizvání k účasti na komorní zkoušce hudební legendy. Sting na aktuálním turné vystupuje v rámci tria – sám hraje na baskytaru, doprovází jej Dominic Miller na kytaru a Chris Maas na bicí. Právě tato domnělá „hudební jednoduchost“ se stala klíčem k perfektnímu zvuku a symbióze všech nástrojů. Co skladba, to hit – v tomto provedení často doplněný o kytarová sóla, u kterých si přejete, aby nekončila. Série celodenních překvapivých hostů byla dovršena až zde, protože Shaggy svému kamarádovi oplatil stejnou mincí a vpadl (samozřejmě s jamajskou vlajkou v ruce) na stage při druhé sloce hitu „Englishman In New York“, který se rázem přetvořil v „Jamaican In New York“. Ačkoliv samotnému Shaggymu jsem na chuť nepřišla, tohle duo překvapivě funguje. Konečně chápu, jak se posluchači cítili na koncertu Dua Lipy, když si přizvala Ewu Farnou. Přídavková „Roxanne“ a dojímavá kytarová „Fragile“ byly už jen třešničkou na dortu. Jak v závěru řekl samotný mistr: „Díky!“ (Den poté byl oznámen jeho další koncert v Česku – 18. října 2025 v Brně. Znovu pouze v triu, vřele doporučuji!)

DEN DRUHÝ: ZATAŽENO, OBČAS TANČENÍ V DEŠTI

Čtvrtek možná propršel, kvůli čemuž se zejména ve večerních hodinách festival proměnil v pláštěnkové království, ale to nikomu nezabránilo protančit se koncerty svých oblíbenců – a to nehledě na žánry.

Podvečer na hlavní stagi patřil FINNEASovi, kterého mnozí znají jako bratra a spolupracovníka Billie Eilish. Věřím, že tato zjednodušující nálepka nebude časem nutná. Všestranný hudebník za doprovodu talentované kapely v Ostravě dokázal, že své letité zkušenosti umí efektivně zúročit v rámci jakéhokoliv žánrového zákoutí tvorby. Střídal dojímavé balady, u kterých sám usedal za piáno, s chytlavými indierockovými singly (např. „The Kids Are All Dying“ nebo „2001“), které nikoho nenechaly v klidu. Došlo také na ukázku z debutového alba kapely The Favors, které vyjde v září. Jedná se o hudební projekt FINNEASe a Ashe. Po celou dobu panovala příjemná atmosféra a nezbývá než doufat, že se k nám FINNEAS brzy navrátí s plnohodnotným koncertem, protože hodinový slot je prostě málo.

„To bylo jako zamlada.“ – „Teď ho musí zase uložit do rakve.“ – „Nechápu, chtěla bych mít jeho energii v tomhle věku.“ To jsou jen útržky dojmů, co se daly zaslechnout bezprostředně po koncertu neúnavného Iggyho Popa. Jeho nakažlivá punková energie vydolovaná snad ještě ze sedmdesátek (minimálně duševně rozhodně nestárne, ačkoliv poloobnažené osmasedmdesátileté tělo může někoho provokovat) rozpohybovala s prvními tóny i ty, co pravděpodobně znali jen hity „The Passenger“ nebo „Lust for Life“. Takhle okamžitou reakci davu jsem na Colours letos ještě nezažila. Pokud Iggy Pop vykrouceně rázuje po stagi, pak se nezastavují ani posluchači. V samotném závěru už sice více posedával, ale na hlasovém projevu to nebylo nikterak poznat. Jedna z těch výjimečných punkových legend, kterou lze naživo stále zažít ve výsostné formě.

V tento okamžik se už stupňoval déšť, přesto návštěvníci zamířili např. za izraelskou umělkyní Nogou Erez. Žánrově nesnadno zařaditelná (trošku z elektra, hip hopu i alternativy), zato se schopností snadno si přiklonit publikum na svou stranu. Postupně jej zapojila do mávání, poté do tance (Iggy Pop byl v tomto případě pouhou rozcvičkou) a nakonec si vyžádala pomoc při zpěvu skladby „WATCH THE NEWS“. Energický set Erez doprovázel bubeník a pomocí kytary, syntezátoru i hlasu jí zdařile sekundoval také producent a její partner Ori Rousso. Pokud jste naživo ještě neměli tu čest, 11. prosince 2025 je jedinečná příležitost v pražské Roxy.

Pozice druhého headlinera připadla francouzskému elektronickému duu Justice. Zájem o jejich show byl sporný – pár minut před začátkem se stále dalo bezproblémově dostat téměř dopředu, odkud navíc lidé postupem času ještě odcházeli (tak to ale chodilo téměř u všech setů, kterými si mnozí návštěvníci zřejmě nebyli žánrově jisti). Justice si však své posluchače našli a nadšení postupně gradovalo, zejména u „D.A.N.C.E.“ a „We Are Your Friends“. I kdybyste se zuby nehty bránili tanečnímu rytmu pulzujícímu všemi těly, stále je minimálně co sledovat. Světelný design je natolik hypnotický, že se cítíte jako v chrámu elektra (ostatně logem dua je kříž), opakovaně se zvedají a klesají světelné rampy či nakonec samotná stage. Justice se stávají siluetami, co se někdy vynořují, jindy zase zdánlivě mizí. Závoj tajemnosti byl stržen v upřímném závěru – bonusovým přídavkem se stalo osobní zdravení fanoušků podél barikády. Nemůžu se však zbavit dojmu, že šlo spíše o ukázku Beats for Love snesitelnou i pro většinové posluchače.

DEN TŘETÍ: SLOVENSKO, RAP A „CHASING CARS“ VĚNOVANÉ PUBLIKU

Mimohudební program jsem stihla vyzkoušet až třetí den, kdy jsem zamířila do Gongu na inscenaci Jídelní vůz ústeckého Činoherního studia. Jak název napovídá, divák je uveden do prostoru vlakového jídelního vozu na trase Praha–Ústí nad Labem, kde jsou epizodickým vyprávěním předestřeny humorné situace, které jistě zná každý, kdo ve vlaku strávil určitý čas přejížděním mezi dvěma městy. Plot twist: Skutečnost je strašná.

Stále jsme ale ještě na festivalu, takže se skutečností aktuálně tolik zabývat nemusíme. V odlehlém alternativním koutě tří menších stagí se v podvečer naskytla šance poznat hudební slovenský trojlístek. Avšak pozor – každý jeho list hrál jiným žánrovým odstínem. SJU si našla příznivce díky anglickojazyčným skladbám, které snadno vybízejí k tanci. Zhodnocuje v nich své zkušenosti z Londýna, a kdyby mezi nimi nepromlouvala slovensky, mohli byste si pomyslet, že se jedná o zahraniční interpretku. Vážky oproti ní sázejí na svou mateřštinu a jsou přesně takové, jak naznačuje název – éterické a poletující mezi více vlivy (včetně popu a psychedelického rocku). Nad texty se dá chvíli podumat, avšak hudebně skladby po čase lehce splývají… přesto velmi příjemná záležitost! Večer rovněž patřil rapu, který jsem pokaždé spíše míjela během přecházení mezi stagemi. Až mě mrzí, kolik zajímavého programu se na menších scénách překrývá. Třeba takový Saul svými temnými texty oslovil tolik posluchačů, že jej očividně měli umístit na větší pódium. V pozdějších hodinách jsem se cestou na Snow Patrol vydala ještě na část setu Vladimira 518 s 7krát3. Jak zaznělo poblíž: „Vždyť tohle je legenda českýho rapu!“ Všeříkající.

Na hlavní stagi se představil skladatel Jung Jaeil s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Ten je autorem hudby např. k seriálu Squid Game a filmům Mickey 17 nebo Parazit. Právě tyto soundtracky zazněly naživo, doplňovaly je projekce k daným audiovizuálním dílům. Pro někoho jistě zajímavá záležitost, ale v tomto případě nedoceněná. Spoustu Colours koncertů působí, že slouží pouze jako zvuková kulisa k rozhovorům se znamými, což se mi potvrdilo i zde. Navíc část posluchačů odcházela po úvodu věnovanému Squid Game, čímž rušila ostatní. Hodil by se uzavřený prostor pro opravdové zájemce – vždyť Gong je jen opodál (letos však využíván zejména k divadelním produkcím).

Za gothicko-punkový objev považuji Heartworms. Tady se opravdu vyplatilo počkat až do západu slunce. Šlo o hudebně-pohybovou performance se sugestivním projevem Jojo Orme, kterou doprovázel pouze bubeník. Samotná zpěvačka se občas chopila kytary, ale ke svému plnohodnotnému projevu potřebovala všechny končetiny. A co teprve její procítěný hlasový projev – punková naštvanost v šepotu, křiku a kvílení… ale v temném lese bych tohle zaslechnout nechtěla.

To hlavní čekalo až na sklonku dne, kdy o půl dvanácté vstoupili na stage Snow Patrol. Nečekala jsem příliš, přece jen už je to pár let, co kapela kralovala žebříčkům. Hit „Chasing Cars“, věnovaný všem přítomným, byl však pouze bonusovou dojímavou (skoro) tečkou za koncertem, který lze charakterizovat jako emotivní jízdu. Nebylo nouze o starší tvorbu kapely a upřímné momenty (např. když frontman zapomněl text, nebo když se během písně vydal na molo a rychle dobíhal k mikrofonu, protože – jak se později přiznal – na takhle dlouhá mola není zvyklý). Frontman Gary Lightbody sám uznal, že kapela existuje 31 let, ale až nyní jsou poprvé v Ostravě, a především poprvé v Česku. Díky za sebereflexi, tak snad se ještě někdy dočkáme návratu. Mé osobní zakončení festivalu, lepší jsem si ani nemohla přát.

Poslední den mě zavál mimo Ostravu, ale dle line-upu se nesl ve jménu česko-slovenské a asijské tvorby, tudíž se jistě i lehce proměnilo návštěvnictvo, mezi které přibyli milovníci K-popu. Mrzí mě, že začíná být stále patrnější, jak velmi tenká hranice je mezi festivalovou rozmanitostí a rozpolceností. Ano, návštěvníci rozhodně mají z čeho vybírat, ale aktuálně Colours lehce působí jako více festivalů sdružených dohromady: 1. komerční koncerty (mnohdy nevyvážené kvality) na dvou hlavních stagích, 2. alternativní objevy odstrčené do opačné části areálu, 3. přednášky a divadla. Do budoucna by nebylo od věci zamyslet se nad cílovým návštěvníkem. Snažit se každému nabídnout od něčeho trochu nakonec ústí v dramaturgický mišmaš, který dokáže jednotlivci poskytnout pouze jeden či dva plnohodnotné hudební zážitky, pár objevů z náhodného bloudění po areálu a především velkou dávku FOMO, protože jsem osobně stále nepřišla na to, jak efektivně kombinovat hudební a divadelní či přednáškový program. Nedivím se, že návštěvnictvo pak přichází zejména na jednoho svého oblíbence a další koncerty má spíše jako zvukové kulisy – důkazem budiž velké rozestupy v davech, jimiž se lze obvykle dostat do předních řad i pár minut před začátkem koncertu. Z toho, co jsem měla možnost zažít, jsem letošním Colours nejvíc vděčná za Stinga, překvapivě příjemné české premiéry Snow Patrol a FINNEASe, ale také za objevení Matt-Felixe a Nogy Erez. Jistá rozpačitost nad programem jako celkem však přetrvává. Jsem zvědavá, jakými barvami se zablýskne příští ročník pod vedením Filipa Košťálka.

Text: Anet // Foto: Lucy

Foto – středa: Zdenko Hanout, Filip Kůstka, Michal Augustini

Foto – pátek: Zdenko Hanout, Michal Augustini, Eugene Zhyvchik