„Colours jsou domov,“ znělo opakovaně ze stagí. Co přinesl letošní ročník? (Maxi Fotoreport)

Některé letošní festivaly si vytrpěly úmorná vedra, na jiných se muselo tančit v kalužích. Festival Colours of Ostrava však během čtyř dní stihl obojí. Připočtěte k tomu fenomenální show Twenty One Pilots, dechberoucí české premiéry Lorde a Teddyho Swimse, jedinečný projekt TOMORA, skvělou formu kapel The Libertines nebo Tata Bojs a vyjde vám jeden z nejpovedenějších ročníků Colours of Ostrava za poslední léta. Line-upově možná dost opřený o světové headlinery, ale okořeněný o spoustu hudebních objevů. Pojďme na to!

Den první: Pozvolný rozjezd a vrcholná jízda Twenty One Pilots

S úderem středečního poledne se otevřely festivalové brány prvním nedočkavcům (čtěte: skalním fanouškům středečního headlinera Twenty One Pilots). Ti si však museli pár hodin vyčkat na start hudebního programu. Na hlavní stagi se v pozdním odpoledne vystřídali první představitelé žánrové rozmanitosti, kterou ostatně festival nese v samotném názvu – Ondřej Ruml nebo The Mary Wallopers, kteří posluchače teleportovali do irského pubu.

Mezitím se na menších scénách daly nalézt line-upové drahokamy, které mohou svůj potenciál naplno prokázat až v budoucnu. Kapela The Chairs je parta tří multiinstrumentalistů ještě základní školou povinných. Všichni členové tria se postupně střídali za svými nástroji a během své festivalové premiéry, naplněné nakažlivým nadšením z hudby, představili autorskou tvorbu i vlastní rockové variace hitů či lidové písně. Úsměvné i nadějeplné, třeba o nich za pár let uslyšíme!

Steel Stage, umístěná v zákoutí na dohled od hlavního pódia, umožňuje komornější koncerty. Nečekané sepětí s davem tady poznal skotský písničkář Blair Davie. Stačila mu pouze kytara a vřelé pozvání do vlastních pochyb i upřímných citů ukrytých v jeho tvorbě. Pokorně přijímal posluchačské pohupování do rytmu a postupně zapojoval dav do popěvků. K dobru přihodil „The Winner Takes It All“ i svou skladbu s názvem „Prague“, přičemž dodal, že se dneska v Ostravě cítí jako doma a rád by se do Česka jednou vrátil s vlastním koncertem. Základ fanouškovské základny si tady již posbíral.

Polští Flying Bison vsadili na osvědčenou kombinaci černá košile-červená kravata proslavenou před více než dvaceti lety kapelami Green Day nebo My Chemical Romance. Narozdíl od nich však svou show neurazí, ani nenadchnou. Být na festivalu zaměřenějším na rockovější publikum, zřejmě by se dočkali i živějšího pitu, ale s posluchači, co si u nich dávali spíše pauzu, byl pravidelnou odezvou možná tak znavený headbanging.

Dost bylo náhodných stagí, návrat k té hlavní! Po půl osmé večer se u ní odpálily barevné konfety na důkaz zahájení dalšího ročníku festivalu a role „českého headlinera dne“ se ujala kapela Mirai. Posluchače pozvala do svého retro pokoje, který mohl připomenout lowcostovou verzi stage The 1975 nebo rekvizity Bytu číslo 4. Postupně nabídli hity, odlehčení v podobě utvoření kapely z řad fanoušků či vzpomínku na Davida Stypku. Na poměry „okresní kapely z Frýdku-Místku“, jak se sami v nadsázce označili, se jednalo o koncert přijatý s nadšením, který lze považovat za vstupní legitimaci prokazující způsobilost k zaplnění Edenu (i když jejich plánované 360° pódium bude potřebovat více než jen divadelní kulisy). Jenže je tady jedno velké ale…

Ale Mirai na stejné stagi zanedlouho vystřídali Twenty One Pilots. Tady nastává věčný kámen úrazu Colours – spoustu návštěvníků sem míří cíleně na headlinera, který vzhledem k rozmanitosti zbytku dramaturgické palety působí jako zcela samostatná akce přehlušující vše ostatní. A tak se stane, že když na stejnou stage v rozmezí pár hodin umístíte Mirai a Twenty One Pilots, pak jedna kapela – co by jinak na městské slavnosti sebrala spot vrcholu dne – působí jako česká romantická komedie a ta druhá jako nolanovský velkofilm.

Spojitostí bychom přitom u obou kapel našli dost! Pozvání fanouška na stage, plameny, surfování na podložce nad rukami davu, „Seven Nation Army“, přednatočené klipy, jen… Když dva dělají totéž, není to totéž. Netřeba však srovnávat nesrovnatelné, v souvislosti s harmonogramem je pouze úsměvné, že o to víc vynikla show s velkým S, kterou přivezlo americké duo Twenty One Pilots. Náhodný posluchač ani nemusí znát celý lore doprovázející tvorbu kapely, aby pochopil, že je součástí výjimečné hudební události. Vizuální složka okamžitě pohltí a jakoby v hypnóze ustrnete nad děním na stagi (i mimo ni), kde se odvíjí komplexní děj, který pečlivě vystavěli Tyler Joseph a Josh Dun.

Po občasné zatmívačce mezi skladbami nikdy nevíte, za jakým nástrojem se Tyler Joseph tentokrát představí, a přestože jsou hudebníci pouze dva, téměř nestíháte vstřebávat vše, co se odehrává. A tak se stane, že se bubeník v kraťasech s nápisem „Colours of Ostrava“ vydá vyšplhat na vedlejší konstrukci, která v x-metrové výšce skrývá další bicí, na něž nad areálem odehraje „Drum Show“. Zpěvák po chvíli zase zamíří mezi fanoušky, které koridorem míjí až k vyhlídkovému kolu, na kterém se sám sveze během hitu „Ride“ – kde jinde než při pohledu na celý areál také zpívat „I’m falling so I’m taking my time on my ride“? Jediná výtka: Když už hudebníci seskočí k barikádě, tak by se hodilo navazovat oční kontakt s fanoušky a ne s kamerou. Holt je to show uzpůsobená desetitisícovým davům. A v této kategorii má kapela jedničku s hvězdičkou. Tak co, zase za čtyři roky na Colours?

Den druhý: Protančit se sluneční výhní

Horké odpoledne druhého festivalového dne zahájila Rozálie. Koncertu se ujala s akordeonem a upřímností sobě vlastní. Zatímco někteří umělci ponechávají své texty raději napospas interpretaci posluchačů, Rozálie s nenuceným šarmem mezi skladbami servírovala jakožto průvodkyně svými milostnými avantýrami jasná sdělení svých textů, které jsou téměř deníkovými záznamy – podané samozřejmě v humorném hávu, kterým si posluchače okamžitě získala. Cynicky glosovala, že ji poprosili, aby na Colours dorazila pouze s akordeonem, protože vystoupí na komornější stagi, a tak teď musí hrát demo verzi skladeb, protože by se vedle ní přece rozhodně nevešlo šest kapel. Škoda, že v závěru začal její koncert narušovat příliš hlasitý karaoke výstup z nedaleké hlavní stage.

Hlavní stage zanedlouho ovládla Kateřina Marie Tichá s kapelou Bandjeez. Zpěvačka se z prostředí klubů v posledních letech vypracovala až ke své Colours premiéře – a není se čemu divit, její emotivní skladby dokážou dojmout i roztančit. Vytáhla si však harmonogramového Černého Petra, protože stage se ve třetí hodině odpoledne nacházela pod přímou palbou slunce. Fanoušci však hudebníky podrželi svou výdrží a podporou. Dorazili také hosté – akordeonista Michal Mihok nebo doprovodné vokalistky a dechová sekce přizvaná ke dvěma skladbám Davida Stypky. Kapela Bandjeez, která původně hrávala s ním, tyto písně zařazuje do setlistu KMT pravidelně, tentokrát však rezonovaly o to silněji – hrálo se totiž na stejné stagi, kde před lety vystupoval i Stypka, a proto skladbu „Čaruj“ uvedlo všeříkající: „Ta je pro Tebe, Davide.“ Uvidíme, na jak velké scény se ještě společně dostanou v budoucnu.

Steel Stage se poté výjimečně rozezněla v doprovodu kytary i bicích. Jako by však sama scéna odmítala bohatší hudební výpravu: V průběhu koncertu Harryho Strange došlo k technickým potížím, a tak se zase na chvilku skončilo u akustiky. Jinak ale šlo o příjemný set se skladbami např. o neopětované lásce. Souběžně se odehrával set Bert & Friends, kteří dovezli svou osvědčenou retro pohodu.

Dovolím si vypůjčit slova z davu: „To je jako hrát Wimbledon v poledne!“ Slunečního Černého Petra si vytáhli i britští The Libertines, kteří nastoupili v sacích a kloboucích, ale postupně byli nuceni své svršky odhazovat (také měli pro tyto účely předem přichystaný věšák… už jsem si říkala, jestli se odněkud omylem nevynořily pozůstatky scény kapely Mirai!). Do počátku milénia se sice cestovat časem ještě nedá, ale kapela je aktuálně ve skvělé formě, a tak je její koncert nejbližší verzí takového vysněného teleportu do londýnského klubu před dvaceti lety. Sympatie vzbuzoval především někdejší bouřlivák Pete Doherty, který na vřelý fanouškovský výkřik „We love you, Peter“ reagoval úsměvem (a později také odhozením harmoniky do davu). Vděčnost sálala i z dalších členů kapely. Ze vzájemné chemie na pódiu, zejména mezi zpěváky, bylo navíc patrné, jak rádi spolu hrají. Tahle syntéza melodií pobízejících k tanci a podprahové punkové zběsilosti hravě strhla každého.

Vítězové Startéru curtains please mají sice oficiálně venku zatím jen dva singly, ale pokud jejich debutové album bude tak strhující, jako jejich živé vystoupení, pak se máme na co těšit. Hned v úvodu si na stage pozvali zpěvačku Beu.K, která svůj talent prokázala v rámci vlastního setu jen chvíli před nimi. Že by budoucí naděje české hudební scény?

Na hlavní stagi si mezitím početný dav sesbírala oblíbenkyně LP, která jakožto první headlinerka večera vytáhla nejen své chytlavé hity, ale také se zablýskla pár českými frázemi (aby ne, když má českou přítelkyni). Zpěvačka také teasovala novou tvorbou, se kterou se do Česka vrátí už na podzim. 

Opodál se setměním spustili svou show Tolstoys. Frontwoman si nejprve podmanila dav pomocí šamanské hole a kolektivní hypnóza mohla začít. Mystický zážitek, při kterém se oživují duchové věků minulých (zejména těch, co prožili hippie éru) a připadá vám, že sledujete kapelní sebeobětování na oltář hudby. Všeříkající je už jen skutečnost, že přídavku se domáhal i kameraman koncertu.

Den zakončil druhý headliner – TOMORA. Na elektronický hudební projekt Toma Rowlandse z The Chemical Brothers a Aurory počkal už o něco prořídlejší dav. Kdo odešel dřív, ten může litovat! Duo během vystoupení doplnila Amalie Holt Kleive jakožto jakýsi Aurořin (nejen vokální) stín – oděné do stejných šatů obvykle synchronně tančily, připomínající panenky na klíček. Show natolik rozmanitá, že si v ní každý mohl najít to své, ať už šlo o obdivovatele hlasového rozsahu Aurory, nadšence pro rave, nebo jen konzumenta vizuální stránky. Hodinu a čtvrt trvající set působil jako imerzivní nekončící videoklip. Ještě, prosím!

Den třetí: Po stopách českých interpretů až na diskotéku, kam nezatéká… a už zase to vyhlídkové kolo!

Teploty se nemění, žánrová rozmanitost festivalu také ne. Důkazem budiž páteční nabídka českých interpretů. Už v úvodu odpoledne bylo z čeho vybírat – vystoupila dávno prověřená rocková stálice I Love You Honey Bunny nebo Paulie Garand se Štěpánem Urbanem, jejichž spojení rozhodně fungovalo a pohladilo všechny přítomné po duši.

O něco divočejší bylo publikum na koncertu dua P/\ST. Palba textů, jejichž kadence byla lehce posilněna slivovicí, která v závěru kolovala i předními řadami, přitáhla hned několik generací. Někomu stačila nakažlivá energie, jiní si mohli kriticky číst mezi řádky. A došlo i na kolektivní fuckování nácků.

V rámci surprise setu se v Ostravě objevil také písničkář Slavíček. Obdiv zaslouží už jen za odhodlání nevzdávat se své image (mikiny s kapucí) ani ve třicítkových vedrech. Střídal staré i novější písně a trpělivě fanoušky instruoval, kdy tleskat a kdy už ne. Vznikla přátelská atmosféra, díky čemuž se v závěru doptával, co má ještě zahrát, a omylem tak svůj set o pár minut protáhl.

Na hlavní stagi vystoupila britská zpěvačka Paris Paloma. V březnu se představila jako předskokanka Florence + the Machine, a tentokrát měla dostatek času na komplexnější set. Příjemné indie-popové melodie nesou větší přesah, který zpěvačka osvětluje i ve svých promluvách mezi písněmi. V textech je ukrytá kritika manosféry, AI nebo marketingového podlamování ženské důvěry ve vlastní krásu. Po zaznění hitu „Labour“ jako by nebesa vyslyšela kolektivní ženský hněv a zareagovala zvednutím větru, který po úmorném dni přinesl… menší apokalypsu.

Již proběhlé české festivaly si letos prožily buď nezvladatelná vedra, nebo deštivé dny, Colours ale stihlo obojí. Na tomto místě je třeba pochválit komunikaci organizátorů. Kolem půl osmé večer se nad vítkovickým areálem proháněly kromě větru už i černé mraky, a tak kdo ještě nenásledoval svůj rozum, ten mohl poslechnout výstrahu nabádající k přesunu do budov (ještěže se festival odehrává v areálu bývalých železáren), která se objevila na LED panelech stage, v aplikaci či na sociálních sítích festivalu. Zhruba na hodinu se z bezpečnostních důvodů zastavily či zcela zrušily výstupy některých interpretů.

Místní zpěvačka Very měla smůlu, že její koncert spadal do oné kolonky přesunutých setů. To zapříčinilo, že sice po zklidnění deště posbírala dostatek publika v pláštěnkách, ale v mžiku začala ledová sprcha nanovo. První živé vystoupení její nové kapelní sestavy tak hudebně doprovodilo především groteskní kolektivní úprk posluchačů od pódia.

Opodál svůj odlehčenější koncert zahájili Gruppo Salsiccia. Svým způsobem se jednalo o harmonogramový restart celého dne – z tančícího davu bylo patrné, že jsou všichni nadšeni především ze živé hudby a možnosti se k ní opět vrátit, ať už je jakéhokoliv žánru. Jako překvapení byla na jednu píseň přizvána také Aneta Langerová.

Déšť se zklidnil, dokud svou show nespustili Tata Bojs. Jenže tohle je jediný typ koncertu, u kterého déšť ani nevadí, protože co je svobodnějšího než tančení na skvělou hudbu v dešti? Zazněly nové skladby z alba V původním snění i osvědčené hity, to vše doplněné videoprojekcemi na LED panelech. V dané situaci byly úsměvné zejména texty, co zmiňují déšť („na stříbrný plátno se promítá liják, v tom dešti stojíme hodně blízko sebe“). A když konečně došlo na „venku leje, ale tohle je diskotéka, kam nezatéká“, tak nebe zase jednou naslouchalo a pozastavilo své běsnění. Takhle se dělá show!

Pobouřkové kapely umožnily roztančení, které se hodilo pro finále dne. Spot headlinera si tentokrát uzmul Moby. Na stage nastoupil se dvěma vokalistkami a dalšími hudebníky, přičemž o jednom z nich prozradil, že se narodil v Česku. Hity z přelomu milénia doplnil cover na Bowieho „Heroes“. České publikum na tuto událost čekalo dlouho (Moby v Česku naposledy vystoupil před sedmnácti lety), a bylo patrné, že si je toho vědom i samotný umělec. A to by nebyl headliner Colours, aby jej nefascinovalo opodál stojící vyhlídkové kolo! V závěru koncertu Moby mile poprosil „Mr. Ferris Wheel“, zda by bylo možné rozblikat jeho osvětlení do rytmu ravu. Když se chvíli nic nedělo, tak sklesle konstatoval, že se mu tento sen nesplní. Samozřejmě, že se sen nakonec splnil! Mobymu i jeho fanouškům.

Den čtvrtý: We’ll never go home again aneb emoční breakdown s Lorde

Zatímco na hlavní stagi bylo během sobotního odpoledne možné zaslechnout rockový nářez v podání japonských Turtle Island, zejména menší stage rozeseté pod Bolt Tower, které mnohdy lákají posluchače všech generací, přinesly průřez českou alternativní scénou.

Zpěvačka Kaya sice vychytala deštivý set, ale společně s kapelou a Rainerem přilákala publikum napříč generacemi. Rockový podkres jejímu podmanivému hlasu sluší, a kdo zrovna zabloudil k této menší stagi, ten si jistě našel nový hudební objev.

Set Gufrau působil místy rozpačitě, na vině byly technické problémy s odposlechy a s nimi související občasné domluvy kluků u pultu. Podržela je však armáda fanoušků, která s chutí křičela své oblíbené texty, a speciální hostka Marie April, se kterou nakonec představili také nevydaný track, což překvapilo i samotnou zpěvačku, která s tím nepočítala. Ukázka energické tvorby nastupující hudební generace, co ovládla letošní ceny Anděl a co strhává zejména dnešní teenagery.

Pražští The Creaks sázejí na zapamatovatelnou image i chytlavý rock. V českém rybníčku na sebe s pomalovanými obličeji a lezením na pódiovou konstrukci sice upozorní, ale tak trošku mám dojem, že tohle už jsme u zahraničních kapel viděli stokrát a jednou. To nic nemění na tom, že si snadno získali fanoušky, co si vytleskali i přídavek. A cover na „Boys Don’t Cry“, při kterém frontman rozdal pár růží, byl příjemným zpestřením.

Vrchol dne? Lorde! Pro mnohé splněný sen, na který se v Česku čekalo od vydání alba Pure Heroine v roce 2013. A že se ta trpělivost vyplatila! Otvírákem se stala zkrácená verze hitu „Royals“. Zpěvaččin set byl vystaven především na emocích a strhujícím vizuálu. Na LED panelech se tak objevovaly i rentgenové projekce, které odkazovaly k estetice nejnovějšího alba Virgin. Právě z něj zaznělo nejvíce skladeb. A protože Brat summer nikdy nekončí, nebývalé šílenství probudila také skladba Charli xcx „Girl, so confusing“. Předností koncertu byl především kontakt s publikem. Upřímný proslov o tom, jak je Lorde vděčná, že celá ta léta zajímají někoho v Ostravě její emoce, co ventiluje do své tvorby, promluvil do duší všech, co na tento neopakovatelný koncert čekali.

Pokud jste po Lorde také zůstali beze slov, pak už vám nic nebránilo k tomu, abyste vyjeveně koukali na to, co na stagi provádí Peaches. Hodně elektroniky, hodně punku, hodně provokace, hodně… VŠEHO. Hudebnice za doprovodu dvou tanečníků vytvořila organizovaně chaotickou performance, zábavný i fascinující feministický manifest, který překvapoval každou další minutou. Nechci podceňovat publikum Colours, ale rozhodnout se pro stagediving v monstrózním kostýmu zrovna na mainstreamovém festivalu… Šlo to ztuha, ale pár odvážlivců Peaches nakonec přesunulo (po svých!) až ke zvukařům, odkud se pak ke stagi vrátila přímo davem. A že to byla slušná párty! Někteří se nakonec dočkali i sprchy z lahví šampaňského. Peaches konstatovala, že se do Česka vrací pomalu každých dvacet let, tak prý za dalších dvacet na viděnou. Vzhledem k její energii bych to téhle skoro šedesátnici i věřila.

Set posledního headlinera Teddyho Swimse byl jedním slovem milý. Na stagi byl zase jednou přichystaný pokoj, tentokrát útočiště vokalistů. Vystoupení bylo plné pokory a mnohem kytarovější, než byste u popového či soulového umělce čekali (cover na „Jump“ od Van Halen s kytarovými sóly byl jen třešničkou na dortu). Swims měl v kapse přichystaný fix, kterým fanouškům v předních řadách podepsal několik vinylů či čepici. Feel good atmosféru, během které zpěvák zmínil, že začíná mít na dav crush, završil jeho odjezd na kole se střapci za posledních tónů hitu „Lose Control“. Koncert působící jako příjemné objetí – lepší závěr festivalu si ani nedovedu představit.

Slovo závěrem

Přiznám se, že na rozmanitost, kterou se festival vyznačuje, jsem doteď pohlížela spíše kriticky. Pořád mi připadalo, že se Colours uvnitř areálu tříští na několik světů – svět headlinerů, svět malých scén, svět divadla, Meltingpot… ale pravdou je, že je možné vše prolínat. Málokterý z vystupujících interpretů se dá ostatně zaškatulkovat do jediného žánru. Letošní line-up zkombinoval jména, která byste jinde pohromadě nepotkali, a přece to fungovalo! Hudební vkus každého posluchače je přece jen občas také pořádný mišmaš.

Každá ze scén má svá specifika. Letos lze za jedno z nejzajímavějších zákoutí považovat Steel Stage, zcela vyrobenou z oceli, kterou dotvářely ocelové tribuny, umělecké instalace, bar nebo hudební nástroje. Variabilita využití zastavila nejednoho kolemjdoucího. Samotné pódium postrádá zadní stěnu, a tak „stage design“ komorních koncertů dotvářela okolní příroda nebo skřípění okolo projíždějících vlaků. Není náhodou, že zrovna tady nejčastěji padaly z úst českých i zahraničních umělců věty jako: „Colours jsou dneska domov.“

Ale zkuste to příště s těmi zálohovanými kelímky, prosím! Zase to nevyšlo, odpadkové koše s plasty byly přeplněné a po headlinerech čekala návštěvníka překážková dráha plná nejen lidí, kteří mířili zrovna jinam, ale také plastových kelímků. Není to hezká vizitka.

Nakonec se každé vedro i každá bouřka zažehná a zůstanou hlavně ty zážitky. Výjimečných okamžiků a překvapivých hostů bylo letos požehnaně. A jak zmiňovalo tolik interpretů – je skvělé, že se na jednom místě sejde takové množství lidí, co podporuje živou hudbu. Tak kdo se asi stane tím důvodem, co spojí návštěvníky příští rok? Další ročník Colours of Ostrava se koná od 21. do 24. července 2027 a nejlevnější vlna vstupenek je právě v prodeji.

Text: Anet // Foto: Lucka