CO CHTÍT PŘI SOBOTĚ VÍC? LEONIDEN PATŘÍ MEZI LETOŠNÍ NEJZÁBAVNĚJŠÍ NÁJEZDNÍKY (FOTOREPORT)
Jak to říct? S Leoniden to má část naší crew trochu na štíru… A tak některým i přes četné návštěvy let minulých vždycky lehce unikali, a to i vzhledem ke křížícím se termínům. No, světe div se, historie se opakuje. V sobotu 19. října jsme ale přeci jen pozorně vyhlíželi příležitost, jak si odškrtnou jeden z největších restů, a tak zatímco část klubovní rodinky vyráží pod kulaté pódium Lucerna Music Baru, Gumi se Šárkou nabírají směr MeetFactory.
A kdy jindy si Leoniden odškrtnout, než o „prodlouženém“ víkendu, který dne předem olemovala i návštěva krajanů z Blackout Problems v pražském Rock Café? Ale k věci; ostatně o dění předchozího večera si můžete počíst v reportu od Lucky.
Program zahajuje funkem nasáklá formace Rosmarin, německý, indiečkem poháněný mixér žánrů, který úspěšně udává náladu pro celý večer. Rozverný otvírák si s ničím nedělal příliš velkou hlavu a šel první přítomné hlavně bavit. A to úspěšně. Z hudby i kapely samotné sršela upřímná radost z možnosti předvést, co v sobě mají, a tak nám byla i přiznaná nervozita z toho, muset na obecenstvo poprvé promlouvat v angličtině, vlastně hrozně sympatická. S trochou nadsázky se jednalo o takovou milou odpověď na Hello Marcel bez přídavku ironie. Půlhodinová rozcvička před hlavním kardiem večera tak splnila svůj účel bezezbytku – úsměvy nahozeny, boky rozhýbány, taneční kreace oprášeny… čas umřít.
Ať už jde o festivaly či kluby, sety Leoniden totiž pojí jedna jasná konstanta – jedná o pravou zkoušku vaší fyzičky. A jinak tomu nebylo ani tentokrát. Pětice z Kielu zas a znovu dokazuje, že i skrz chytlavé melodie se dá tlačit energie jak na hardcorech, a to včetně wall of death a moshů, jež se otevírají hned v prvních minutách našlapaného setu. V druhé části pak dochází i na lehčí circle pit povznášející vysmátého zpěváka Jakoba bušícího do cow bellu. Kapela (a zejména kytarista Lennart, který si díky svým pověstným otočkám, dřepům a dalším brikulím musel střihnout solidní leg day) mezitím na pódiu rozjíždí vlastní párty a já tak jen nevím, kam očima kmitat dřív.
Leoniden jsou však kapelou nejednoho specifika a k jejich rukopisu tak kromě nakažlivého optimismu, uvolněné nálady a nereplikovatelné dávky energie na stagi i pod ní patří i unikátní směsice rocku, indiečka, punku, synťáků a onoho již zmíněného zvonu. Elementy, jež jsme si mohli vychutnat ve vší parádě napříč dobře vyváženou selekcí toho nejlepšího z kapelního repertoáru. Novinky z letošního alba Sophisticated Sad Songs? Jasně. Starší fanouškovské srdcovky? Není problém. Trochu toho koření navíc v podobě úryvků coverů na popové hity jako „Call Me Maybe” nebo „Since U Been Gone”? Per to do mě! U Leoniden jednoduše nikdy nevíš, co přilítne dál… a přesně proto nás tak baví.
Navíc, nejen že skupina umí využít každé minuty, ale také každého zákoutí klubu. A tak když se zrovna v centru MeetFactory nekují neplechy, zjevuje se tam Jakob za pianem, aby nás aspoň na pár minut zchladil husinou nastolující „Blue Hour” z předchozí desky. Jde navíc o moment, který ukazuje mnohem víc, než kapelu schopnou odehrát zábavný set nebo zamrazit vokály linoucími se náhle až překvapivě ztichlým prostorem. Ukazuje komunitu, kterou si kolem sebe díky svému přístupu vybudovali. Aniž by bylo třeba vyzívání, usedá si celé Meetko na zadek a zajišťuje tak výhled na Jakoba opravdu ze všech pozic. Maličkost, která ale perfektně demonstruje tu atmosféru, která byla vryta do samotného srdce celé akce – „Jsme tu, abychom si užili hudbu. Společně.”
A snad právě díky tomu zažívám asi jedno z nejkrásnějších finále koncertů, kterého jsem kdy byla svědkem. Po vyřvání si hlasivek na závěrečné „Nevermind” a „Kids” se totiž z rozdováděného publika nechce domů snad jediné hlavě. A tak nastavují ruce a děkují kapele za užitý večer formou královského crowdsurf odvozu všech členů. Párty ale nekončí ani tady. Nejen, že Leoniden umí hrát, oni umí i zvolit ten správný playlist pro moment, kdy se klub vyprazdňuje.
Známe to, dozní závěrečné ovace, někdo už spěchá na poslední metro, někdo loví setlist, někdo své ztracené kámoše, aby s nimi probral všechny ty dojmy… Až na to, že nic z toho se tentokrát neděje. Z repráků se rozeznívá „Sk8ter Boi” a tanečky i úsměvy jedou dál. A když pak následuje klasika „Angels” od Robbieho Williamse, nikomu nevadí, že v rámci publika vzhledem početnému německému zastoupení panuje lehká jazyková bariéra. K tomu, abychom otevřeli spontánní kolečko a vychutnali si poslední minuty tohohle povedeného večera hezky společně, totiž nebyla potřeba slova, jen kouzlo okamžiku. A tak pozoruji tu upřímnou radost kolem sebe a říkám si zas pro jednou, že lidi jsou vlastně fajn.
Takže, Leoniden, děkujeme za to a jak jste sami nakonec zazpívali, you „killed it tonight!”
Text: Gumi, Šárka Foto: Šárka
