Téměř na den přesně se po roce do Prahy vrátila americká formace Algiers. Atlanská kapela momentálně jede tour zaměřené na propagaci nového alba There Is No Year, na kterém ještě více experimentuje se zvukem a nástroji. Algiers ve svém nabitém setu nabídli nejenom nový materiál, ale i staré osvědčené hitovky.

Dveře Lucerna Music Baru se tentokrát otevřely časně, již někdy po osmnácté hodině. S úderem sedmé večerní na podium nastoupila Esya. Pod tímto pseudonymem se skrývá sólový projekt baskytaristky Ayse Hassan, známé především z kapely Savages. Ayse pravděpodobně doplatila na brzký záčátek akce a jejímu vystoupení tak mnoho lidí nepřihlíželo.

Netrvalo dlouho a na pódium dorazily hlavní hvězdy večera. Neotřelý mix post-punku s gospelem či soulem, kde je rockový zvuk často přehlušován syntetizátory a kde najdou své místo i nástroje jako piano či saxofon, přilákal rozmanitou skupinu lidí. I méně pozorný divák si mohl všimnout, že se v davu mísí generace mileniálů s generací jejich rodičů. Bylo vidět, že očekávání všech jsou veliká, o Algiers se totiž v poslední době hovoří jako o jedné z nejlepších live kapel současnosti. Již neobvyklé intro mohlo prozradit, že se bude jednat o koncertní zážitek rezonující ještě dlouho po skončení.

Devadesát minut trvající set nabídl fanouškům jak osvědčené hity z dvou předchozích desek, tak i nový materiál z té poslední. Rozjezd byl poněkud pomalejší, ale tak od třetí písničky se diváci nechali strhnout a s každým dalším songem byla atmosféra lepší a lepší. Nutno podotknout, že publikum nejvíce reagovalo na staré známé pecky jako Blood, Walk Like Panther či Black Eunuch. Naživo skvěle fungovala i nová skladba Dispossesion, ke které kapela nedávno vydala i podařený klip. Everybody wants to break down, you can’t run away, tak to si budu prozpěvovat ještě hodně dlouho. Třešničkou na dortu byla úvodní skladba desky There Is No Year, kdy zpěvák Franklin předal jeden mikrofon předním řadám a sálem se tak neslo sborové woah, woah.

Algiers jsou kapela, která nestaví na zbytečné show či megalomanství. Ke strhnutí pozornosti jim bohatě stačí charismatický zpěvák Franklin, který jako by svým zastřeným hlasem strhával diváky do transu. Basák Ryan během setu obratně vyměňuje baskytaru za klávesy, vlní boky jako o život a během toho stíhá fanoušky burcovat k šíleným tanečním kreacím. Kytarista Lee se zase několikrát během koncertu chopí saxofonu a později přidává i smyčec, jehož pomocí z kytary dostává zvuky, které ještě více umocňují atmosféru.

Algiers dokázali, že lze odehrát neskutečně dobrý live koncert i na minimalisticky sestavené stagi a bez nucené show okolo. Koncert, kde každý zahraný tón má své místo, každý elektronický efekt má nějaký důvod a jediné, na čem záleží, jsou texty a hudba sama. Tak si je určitě nenechte ujít na novém brněnském festivale Pop Messe, jejich koncert je totiž především zážitkem.

Text: Kristýna Pavelková // Foto: Jsem Venca