TOP 2018 PODLE KLUBOVNY / HADRABÁK
Tradičně vždy ke konci roku vám přinášíme seznam toho nej podle nás. A jinak tomu nebude ani letos.
I když v mém případě seznam bude trošku chudší, protože jsem muzice nevěnoval tolik času jako v letech minulých, i tak vám ale svůj seznam top desek podle mého výběru dám.
10. Of Mice and Men – Defy
Tohle album jsem zastihl hned v lednu letošního roku, vyšlo totiž v jeho půlce. Byť jsem k němu ze začátku byl trošku skeptický a připomínalo mi spíše bravíčkové provedení hardcoru, nakonec jsem si k němu cestu našel. A to nejen díky melodickým skladbám, ale i díky originalitě, se kterou ke své tvorbě tahle kapela přistupuje. Byť se ve výsledku ve svém pojetí až tolik neliší od svých konkurentů, něco do sebe má. Aby kluci dokázali uhájit svoji pozici, budou se muset ještě snažit. Možná proto „jen“ desáté místo v mém žebříčku.
9. Five Finger Death Punch – And Justice For None
Výborná kapela z Las Vegas, která spojuje směsici různých stylů. Hrají něco jako metal (ofiko jsou označování za metalovou kapelu), ale při poslechu je to takový mix crossoveru s melodičtějšími pasážemi, za které by se nemuseli stydět ani Bring Me The Horizon ve svých refrénech (hrozně mi některé jejich melodické pasáže připomínají skladbu Sleepwalking právě od BMTH). V jiných pasážích jsou to zase kytarové vyhrávky, které mě baví. Celkově to do sebe pěkně zapadá a výsledkem je vcelku klidnější pojetí, takže žádné vysoké ani nízké ječáky a rychlé tempo nečekejte.
8. Madball – For The Cause
Matadoři NYHC po čtyřech letech přišli s novou deskou. Co k ní dodat? Jsou to pořád ti staří dobří Madball tak, jak je jejich fanoušci znají a pořád mají co říct. Vyprodaný koncík v Akropoli toho byl jasným důkazem. Freddymu víc narostly vlasy, takže vypadá jak mánička a pak spíš jak metalista nebo fanoušek trashe, když na sebe vezme kšiltovku. Ale to jsem trošku odbočil.
Deska nijak zvlášť nepřekvapí, ani nezklame. Nic nového jsem na ní v porovnání s předchozími alby nenašel.
7. Stubborn – Let´s Start a Fire
Naproti tomu Stubborn z Maďarska reprezentují maďarský hardcore metal v plné parádě. Hrají syrové pojetí hc s nízce podladěným ječákem a pasážemi střídajícími se jak na houpačce. Něco ve stylu Cancer Bats a celkově je to styl chaotic hc (i když na škatulky si až tolik nepotrpím). Sympatické také je, že kapela je otevřená pro kapely typu Comeback Kid, Stick To Your Guns a dalších (otevřená ve smyslu koncertních turné).
6. My Hard Lesson – Thorny Path
A konečně se také dostáváme k českému zástupci. A rozhodně ne poslednímu. My Hard Lesson jsou z Tábora a reprezentují melodický hardcore. Letos vydali své první album , které zní jako takoví mekčí Hopes (tím v žádném případě Hopes nijak neshazuju). Pokud budou pokračovat v podobným trendu, mají šanci se dostat daleko. Není tu moc kapel, co by hráli melohc. Tohle je určitě jedna z talentovaných. Uvidíme, jak se ukáží v budoucnu.
5. Birds in Row – We Already Lost the World
Skvělí Francouzi, kteří jsou naživo ještě lepší. Baví mě jejich pojetí emotivního hardcoru s místy až ubrečenými pasážemi. Nový počin není tak rychlý jako ty předchozí, za to je intenzivnější a naléhavější co se prožitku a emocí týče.
4. Brighter Days – Cupboard Love
Další český interpret, který stojí za to. Mladá krev, kterou naše „scéna“ potřebuje, moc takových kapel, ještě k tomu dobrých, tu není. A tahle je určitě jedna z těch lepších, což dokládá i jejich album.
3. No Turning Back – No Time to Waste
Od chvíle, kdy jsem tuhle bandu slyšel poprvé, jsem si ji zamiloval. Stala se z ní moje srdcovka a nebudu lhát, i proto ji mám ve výčtu top kapel, respektive top desek. Nový počin odráží přesně to, čím jsou charakterističtí. Trošku ubylo rychlosti, naopak tvrdost stále zůstala. A pořád má tahle kapela co říct. Jejich hudebně i textově nekompromisní pojetí se mi líbí a i tahle deska je toho důkazem.
2. Baptists – Beacon of Faith
K téhle desce jsem se dostal náhodou, interpreta jsem do letoška neznal. Deska trošku vybočuje z mých kolejí – jedná se totiž o crust s temnějším nádechem, kde se střídají rychlé a pomalé skladby. I když nejsem moc fanoušek pomalejších válů, ty na téhle desce mě naprosto dostávají. Obal desky, myslím, mluví za vše a těm, co je neznají, doporučuji poslechnout. Ideální na dlouhé zimní večery.
1. Loathe / Holding Absence – This is as One (EP)
A vítězem pro letošní rok se stává tohle EP, vydané někdy v polovině roku. Jedná se o kompilaci kapel Loathe a Holding Absence. Každá z těchto dvou kapel má na desce dvě písničky. Paradoxem je, že hudebně jsou oba interpreti jinde. Zatímco Loathe hrají hardcore s deathcorovými pasážemi, melodickými refrény a hutnými syrovými tóny kytar, Holding Absence jsou naopak hudebně pomalejší a o dost emotivnější, s lehkým přídavkem samplů v pozadí. A celé to dáva dohromady směsici, která ukazuje, že i hudebně odlišné kapely se mohou spojit na kompilaci. A že kompilace nemusí být jen o tom hudebně stejném.
Překvapení / Objev roku:
Loosers
Oldschool HC z Milevska s jasným poselstvím. Bylo možné je vidět na Půlce (tam hráli 20.9.). Přestože kapela není úplným nováčkem, já ji objevil až teď. A myslím, že se až letos dostala do povědomí širšího okruhu lidí.
Uprise From The Ashes
Další začínající kapela reprezentující melodický hardcore. Kluci z Prahy, se kterými se znám a které snad uvidím naživo ještě někdy.
Zklamání roku
Zklamání z organizace některých festivalů, asi nemá cenu jmenovat…
Nej akce:
5. Fluff Fest
Tenhle festival mám rád od doby, kdy jsem na něm byl poprvé. I když hudebně je rok od roku slabší, těší mě hlavně jeho rodinná atmosféra, pohoda, no security a celkově ta pohoda kolem.
4. Koncert Birds In Row a 0100 (13.5. v Underdogs)
Nejvíce mě bavili první jmenovaní, kteří předvedli živou show plnou pohybu a pohlcující energie před skoro vyprodaným klubem.
3. Další z koncíků Hatebreed a Madball (to bylo 17.6. v Akropoli)
Na co jiného jít než na moji oblíbenou kapelu a doufat, že se koncík strhne v pořádnou akci a bude to stát za to. Tady se to povedlo nejen díky Madball, ale i díky skvěle hrajícím Hatebreed, které jsem mimochodem viděl naživo poprvé (předtím mi vždycky utekli).
2. No Turning Back, Coldburn, World Eater a Eisberg (17.5. opět v Underdogs)
Smíchovský Underdogs letos nastavil laťku vysoko. Přestože jsem tam byl na pár akcích, většina stála za to a tahle obzvláště. No Turning Back vždycky naživo čiší energií a nas*aností takovým způsobem, že by vás to smetlo i z podpodia. Jen škoda toho, že na akci přišlo poměrně málo lidí…
1. Fajtfest
Letos jsem byl poprvé a naprosto mě tenhle festival uchvátil. Jednak místem, ve kterém se koná (přímo na Fajtově kopci s lesy a chatkami kolem), tak i lidskostí a přístupem organizátorů. Nechci, aby to znělo jako řiťolezectví, ale kdyby se takhle chovali a přistupovali ke své práci všichni organizátoři, bylo by vše v nejlepším pořádku. I když na všem se najde nějaká ta chybička, respektive ten, kdo ji bude chtít najít, najde ji. To jsem trošku odbočil, no nic. Za mě nej akce roku – jednoznačně. Myslím, že Bob a lidi z jeho týmu mohou být právem hrdí na to, co vybudovali z malého festivalu. A daleko více si cením toho, že to vybudovali svojí pílí, bez velkých sponzorů (minimálně ze začátku).
https://www.instagram.com/p/BoWm_odlAWm6R3bEusIDEW-jyHa8jXRoDGhrXc0/
