Nic nového pod sluncem. Fontaines D.C. to šlape i bez teatrálnosti a proslovů (Fotoreport)
Večer na Výstavišti, který odstartovala pořádná dávka industriálního punku v podání Chalk a zakončila jedna z nejvýraznějších kytarových kapel současnosti. Fontaines D.C. se vrátili do Česka s novou deskou Dopamine Chamber, která potvrzuje, že se irská pětice nebojí opouštět vlastní hudební teritorium.
Do sálu se dostávám asi při třetím songu předkapely a před pódiem je pomalu narváno. Chalk sice nejsou jméno, které by většina návštěvníků znala, ale rozhodně dokázali zaujmout.
Na pódiu stojí trojice muzikantů, ze kterých se valí kombinace industriálních beatů, kytarového hluku a syrového řevu. Představte si Depeche Mode na pořádně divokém ravu, ke kterému někdo přimíchal trochu post-punkové špíny. Celou dobu nás ozařují přepálené stroboskopy a kapela se rozhodně nebojí do toho pořádně říznout.
Co mě ale baví nejvíc, jsou nečekané přechody a způsob, jakým jednotlivé skladby gradují. Melodické pasáže se nenápadně překlopí do řevu, špíny a hutných beatů. Zpěvák Ross Cullen se na pódiu svíjí s mikrofonem, jako by tančil s partnerkou, a jeho performance dodává celé show potřebný vibe.
Po dlouhé době mám pocit, že sleduji někoho, kdo se nesnaží za každou cenu o čistou dokonalost, ale nebojí se do hudby pustit i trochu bordelu, chaosu a nepředvídatelnosti.
Není náhodou, že si je na své koncertní šňůry vybrali právě Fontaines D.C. nebo IDLES. Belfastské uskupení si buduje vlastní prostor na pomezí punku, industriální elektroniky a rave kultury. Jejich debutová deska Crystalpunk, vydaná letos v březnu, otevírá otázky identity, pocitu vykořenění a rozdělené společnosti, které jsou pro Belfast stále živou součástí každodennosti.
Set zakončují jasným vzkazem „Free Palestine“. Politické postoje a snaha spojovat lidi napříč rozdíly ostatně rozhodně patří k tomuto večeru.
Po odchodu Chalk už je ve vzduchu cítit očekávání. Všichni jsme zvědaví, co předvedou jedni z aktuálních tahounů kytarové hudby. Fontaines D.C. se do Česka vracejí poprvé od loňského Rock for People, kde si získali srdce nejednoho z nás.
Tentokrát přijíždějí představit svou čerstvou, v pořadí pátou studiovou desku Dopamine Chamber, která vyšla 16. října. Pokud jste čekali návrat k syrovému punkovému zvuku prvních desek, budete možná trochu překvapení. Fontaines se totiž stále více odklánějí od klasického kytarového post-punku a pouštějí se do temnějších, atmosféričtějších a elektronicky vrstvených tracků.
V hale je docela zima, a tak doufám, že nás Irové dokážou pořádně zahřát. Na jejich příchod si nakonec musíme počkat zhruba patnáct minut. Mezitím fanoušci vytahují telefony a rozsvěcují jejich blesky. Hlediště se postupně mění v pole pomyslných světlušek.
První tóny, velké ovace a dav se konečně dává do pohybu. Scénografie postavená na několika platformách a světelných instalacích vytváří téměř teatrální kulisu. Celá show se postupně noří do různobarevných světelných oparů a frontman Grian Chatten se snaží publikum pomalu získat.
U skladby „Marianne“ už stojí na nohou téměř celý sál včetně tribun. Když následně zazní „Jackie Down the Line“, Chatten se po pódiu pohybuje s naprostou samozřejmostí, občas proběhne z jedné strany na druhou a svými charakteristickými tanečními kreacemi si podmaňuje sál i beze slov. Za celý koncert prohodil asi jen tři věty, ale jeho přítomnost byla zřejmá i bez toho a star factor z něj přímo sálá.
Při pomalejší „In the Modern World“ se nad hlavami znovu rozsvítí desítky telefonů a vzniká jedna z nezapomenutelných atmosfér celého večera. Fontaines D.C. nezapomínají ani na témata, která jsou jim dlouhodobě blízká. Zaznívá „Free Palestine“, heslo, které kapela pravidelně přenáší i na svá koncertní pódia. Její podpora Palestiny přitom není jen prázdným koncertním gestem. Členové kapely opakovaně veřejně vystupovali na podporu palestinského obyvatelstva a zapojili se také do charitativních aktivit na pomoc lidem v Gaze.
Hudebně se večer pohybuje mezi známými koncertními jistotami a novým materiálem. Dopamine Chamber je v tomhle ohledu poměrně odvážný krok. Je v ní méně naděje a více nekomfortního odrazu současného světa. Témata odcizení, technologické posedlosti a nejistoty se promítají i do jejího chladnějšího, syntetičtějšího zvuku.
Během koncertu se ale nevyhneme ani menším technickým trablům. Zvuk občas nepříjemně vazbí a Chattenův odposlech zjevně nefunguje tak, jak by měl. Některé skladby vyznívají skvěle, u jiných mám pocit, že by si zasloužily trochu lepší zvukový kabát nebo i jiný prostor. Škoda, protože právě u takhle vrstevnaté hudby dokáže kvalitní zvuk udělat obrovský rozdíl.
Po zdánlivě poslední skladbě kapela mizí v backstage a nechává nás chvíli v napětí. Publikum ale rozhodně nemá v plánu odejít. Přicházejí ovace, další vlna světýlek a vytoužený návrat na pódium.
Přídavek otevírá houpavá novinka „Japan“, po které následuje emotivní „I Love You“. Ta se postupně mění v další společné skandování „Free, Free Palestine“ a světelná instalace na pódiu se přebarvuje do barev irské vlajky. Závěr obstarává „Where Is Gone?“, novinka z aktuální desky, na které se studiově podílela také španělská zpěvačka Rosalía.
Odcházím s pocitem, že jsme dostali dobrou show, ale přesto ve mně zůstává lehce rozporuplný dojem. Loňský Rock for People mi totiž sedl o něco víc. Ať už šlo o setlist, celkovou energii, nebo monumentálnější atmosféru, na festivalu mi Fontaines D.C. jednoduše připadali o něco silnější.
Možná za to může místy problematický zvuk, možná mi starší tvorba kapely zkrátka více sedí v živém provedení než její současná, experimentálnější poloha. To ale neznamená, že by se Irové měli vracet zpátky. Právě naopak. Je sympatické sledovat kapelu, která se po obrovském úspěchu nebojí riskovat, měnit vlastní zvuk a hledat nové cesty.
A jestli je Dopamine Chamber předzvěstí toho, kam se Fontaines D.C. budou ubírat dál, rozhodně máme co sledovat.
Text: Janča / Foto: Lucka
