SaSaZu u vytržení? Beartooth s Pure Ecstasy dostáli svému slovu (Fotoreport)

Metalcorový večírek zahalil ke čtvrtečnímu večeru pražské SaSaZu do rudého hávu a důvod byl jediný – po více než sedmi letech od posledního českého sólo koncertu se k nám vrátili Beartooth. 

Zatímco jedni nedočkavě vyhlíželi právě partičku z Ohia vybavenou novým nábojem a čerstvou deskou Pure Ecstasy za opaskem, jiní upínali zraky hlavně k druhé položce programu, post-hardcorové klasice Silverstein. O rozehřívací slot se pak pro evropské turné postarali kolegové z Kingdom Of Giants. 

Ani přes nadupaný line-up se ale tentokrát návštěvnické rekordy zrovna netrhaly. Ačkoliv pořadatelé klub v zadní části chytře přehradili a ‚velká holešovická zeď’ tak příchozí aspoň zkoncentrovala do jeho přední poloviny, stejně mě po příchodu zaplavuje lehká vlna pesimismu. Ve výsledku se naštěstí ukázala jako neoprávněná. Bylo to prostě trochu jako ementál z Lidlu – díra kam se podíváš, na první dobrou trošku skepticismu, ale stejně víš, že to bude sakra dobrý. A bylo.

Kingdom Of Giants

Tak tedy jak se ozývá do setmělého prostoru před prvními tóny: „Začíná noc…“ Na jejím startu nás vítají Kingdom Of Giants, kteří se do nelehkého úkolu rozehřát zprvu poměrně vlažné SaSaZu pouští se vším, co mají. Předák Dana Willax nenechává nic náhodě a od prvních minut sází do zručně podávaného metalcoru jeden pit call za druhým na všechny možné způsoby.

Výsledek se dostavil, kolečko pod stagí se uvádí do pohybu a zbrusu nový headbang materiál „Reign” z připravovaného LPčka nás dostatečně rozcvičuje pro zbytek programu. Energie zdaleka nepolevuje ani na pódiu, které je frontmanovi ke konci setu beztak málo, a tak se místo jeho prken vydává stoupnout si na ruce předních řad. 

Škoda jen, že jinak intenzivnímu vystoupení lehce ubraly screamy topící se v celkovém mixu. Šleha to byla i tak… jen měla potenciál být ještě větší. Navíc čistě subjektivně bojuju se stejným pocitem, jako při loňské zastávce ve Futuru. Kingdom Of Giants jsou pro mě kvalitní kapelou hrající kvalitně napsané songy. Bohužel ale takové, které příliš nevyčnívají mezi stovkami podobných. Celý set tak trochu splývá do jedné nekonečné písničky a já pořád marně hledám ten moment, který bych si zapamatovala s blikající kontrolkou: „JO! Tohle bylo super.”

Ale kdo ví, možná je problém na straně příjemce. Zbytek publika totiž rozhodně nevypadá, že by se nudil. Ochotně se pouští i do wall of death, v pomalejších pasážích rozsvěcí klub pomocí telefonů a po skončení zůstává viditelně rozehřátější a zpocenější. Mise splněna.

Silverstein

Zažít Silverstein, vzhledem k jejich někdejšímu statusu, mimo prime-time slot působí skoro zvláštně. Při pohledu do davu ale stačí pár vteřin k tomu rozpoznat, kdo čekal právě na ně. A tak se po dalších dvanáct songů návštěvnictvo rozděluje na dva tábory: jeden v poklidu sbírá síly, zatímco druhý řve na 500%, jako by se právě psal rok 2005. 

Silverstein obhájili svou pozici a v tomhle případě už nebylo potřeba lítat po stagi, aby si vysloužili hlasitou odezvu. Pity se samovolně roztáčí hned s úvodní „Negative Space“, zatuchlý vzduch o chvilku později provětrávají také první crowdsurfeři a ani využít šance k tomu, si zase jednou zakřičet texty zaryté hluboko pod kůží, moc pobízení nevyžadovalo.

Kanadská pětice má po více než dvou dekádách tužnou složku, ze které může tahat, a tak v omezeném čase servíruje pestrý průřez napříč tvorbou. Jednou se SaSaZu mění rozjařený kotel rozskákaný na „The Afterglow“, vzápětí se otřásá z náporu „Stress“, přesto to ale všechno drží pohromadě pod jasným rukopisem Silverstein. Navíc frontman Shane Told zní naživo nachlup přesně tak, jak si ho člověk pamatuje ze sluchátek. Nevím, jestli ten člověk před lety neupsal duši ďáblu výměnou za nesmrtelné hlasivky… Každopádně je až kupodivu, že tenhle mix robustního řevu a čistých vokálů, které tě pohladí po dušičce, vychází ze stejného týpka, jenž v mezi skladbami nefalšovaným chraplákem burcuje SaSaZu s jednoduchým mottem: „Užijte si to teď a tady!”

Kapela nás ze setu vyprovází nostalgickým balíčkem „My Heroine“ a „Smile In Your Sleep“, sentimentální struna dostává pořádnou ránu a Shanem avizovaní ‚old-school people‘ ze sebe v závěrečném sboru vydávají, co jen mohou. Finální ránu zasazuje ještě „Bleeds No More” a Silverstein opouští stage se spokojenými fanoušky v zádech a příslibem, že se k nám zase brzy vrátí. Po tomhle setu se rozhodně budeme těšit.

Beartooth

Pak už ale SaSaZu zalévá rudá a v záři stylizované do odstínů aktuální desky nastupují Beartooth. Nová, optimističtější životní etapa frontmana Caleba Shomo se jasně propsala i do hudby, která ve své zatím nejotevřenější podobě stále míchá úderný hard rock s melodickým hardcorovým základem.

Jak album, tak čtvrteční set odpaluje breakdown titulní skladby „Pure Ecstasy“ a Beartooth i naživo dostávají svému příslibu, že se v aktuální etapě navrátí k tvrdším riffům. Pravda, oproti dobám Disgusting jde pořád o slabší odvar, v porovnání s předchozí deskou ale rozhodně přibrousili hrany. To potvrzuje i následující navztekaná „Bullshit” a mně začíná být jasno, že na fyziu se druhý den budou stát fronty. Nonstop headbangy holt páteři úplně nesvědčí. Daň, kterou však bylo osazenstvo klubu velmi ochotné zaplatit.

Hlavní přilívač oleje do ohně je v tomhle případě jasný. Na Calebovi je nová sebejistota znát a bez jakéhokoliv upípání se ukazuje jako rozený showman skrz naskrz. Žádné servítky, žádné omluvy, jen kupa energie, se kterou jako splašená káča kličkuje mezi třemi kytarami. 

Chaos mezitím trvá i pod stagí, kde pokračují crowdsurfy zatímco klasika „In Between“ poprvé rozbíjí dosavadní sekvenci novějších tracků a závěrečný chorál se mění v první z několika příležitostí si s kapelou pořádně sborově zařvat. Další přichází třeba s „The Past Is Dead“ nebo „Disease“, která za emoční nitky tahá i po letech. Chvíli naštvaní, chvíli optimističtí (u „Sunshine!“, která naživo vyniká mnohem lépe než na nahrávce, vlastně obojí najednou) a prostě sami sebou. Jo, takovéhle Beartooth máme rádi.

Vzhledem k relativně pozdnímu startu už pomalu táhne na jedenáctou večerní, my ale místo ukolébavky dostáváme ještě pořádně naloženo. Přichází bubenické sólo, poslední zbytky energie si vyžaduje perda „The Lines“ a ve finále si i Caleb bere do ruky kytaru, aby do nás kapela vyprázdnila svůj sonický kulomet. A tak zatímco se večer přes pozitivní poselství „Might Love Myself” pomalu uzavírá, zbývá ještě poslední tečka. Pravda, tou dobou už někteří z nás trochu vyhlíželi peřiny a (jak pravil jeden moudrý muž): Caleb ten konec natahoval jak finále Pána prstenů. Přesto z toho byl z toho finiš, na který člověk jen tak nezapomene.

Žádné konfety. Žádné grand finále. Kdepak. Caleb se prostě jen rozhodl využít příležitosti se ještě pořádně rozloučit. Pár vtípků s publikem ale přechází v upřímný proslov plný vděku, pokory i štěstí a celé SaSaZu na pár minut přestává působit jako klub zpocených lidí oddělených od kapely hranou stage. Když nakonec zpěvák odkládá i mikrofon a rozklepaným hlasem z plných plic ještě jednou děkuje neodcházejícímu davu, naskakuje mi husina větší než z jakéhokoliv závěrečného gongu.

Beartooth už nepotřebovali dokazovat, že umějí být hlasití nebo tvrdí. Ukázali ale něco, co takovou samozřejmostí být nemusí: nefalšovanou radost. 

Text: Šárka // Foto: Marri