HOT MILK: „JDEME SI VLASTNÍ CESTOU. A MYSLÍM, ŽE TAK BY TO MĚLY MÍT VŠECHNY KAPELY.“ (ROZHOVOR)
Ahoj. A vítejte zpátky v Praze.
J: Díky!
Jsme rádi, že Vás tu zase máme. Takže na začátek, jak se vlastně máte? A jak jde zatím tour?
H: Dost unaveně…
J: Jo, mám pocit, jak kdybychom byli pryč už měsíce. A ony to jsou asi 2 týdny…
H: Jo, měli jsme dost zaplněný rok, takže se ti to všechno slívá v jeden dlouhý výjezd. Je to trochu jako: „Co? Další den?“ Jedeme furt dál a najednou budou Vánoce, což bude fajn.
J: „Co že to je za město?“ (smích)
H: Jo, tak nějak. (smích)
J: Takže to si radši píšeme na kus papíru…
H: Ne ale Prahu máme rádi. Byli jsme tu v roce 2019, když jsme na tomhle místě hráli jako předkapela, takže je hezký vrátit se s vlastní show.
Na to jsem se přesně chtěla zeptat, protože jste tu už hráli před You Me At Six. Ale tehdy jste byli kapelou s jednou písničkou na Spotify. Takže jaký to je se teď vracet jako zajeté jméno, které se objevilo po boku těch největších kapel žánru?
H: Jako je to skvělý. Vlastně mi to občas nepřijde jako realita, jelikož se tolik soustředíme na naši hudbu a na to, jak se posouvat dál a co přijde příště. Takže jsme prostě jen rádi, že to můžeme pořád sdílet s lidmi a dál psát příběh téhle kapely. Jednoduše jen chceme, aby si to všichni užili… a my si to užíváme s nimi.
J: Jo, přesně. A mezitím se v backstagi snažíme dodělat další album. Takže je to…
H: … je toho hodně.
J: Stává se mi, že se zažeru do práce a najednou si říkám: „Sakra, za pět minut máme být na stagi!“ A tak tam prostě vyběhnu jakože: „Whoa… Takže je to teď trochu blázinec. Ale je to super. Víš co, lístků jsme prodali dost, takže to nebylo k ničemu.
No tak super… až na to, že mi kradete všechny otázky (smích).
J: Sorry. (smích)
Já se totiž chtěla zeptat na Váš nový singl „Where Does The Light Get It?“ a jestli připravujete něco většího. Vím, že už jste něco naznačovali na Instagramu…
J: Jo, ono to bylo nějak takhle – jelikož toho letos bylo tolik, říkali jsme si: „Hele, už je to víc jak rok, co vyšla ta poslední deska. Chceme vypustit ven něco novýho.“
H: Ono to ani tak nebylo, že bychom potřebovali vydat novou hudbu. Spíš jsem si prošla hroznou zkušeností a potřebovala jsem to ze sebe dostat. Takže ten singl nebyl úplně plánovaný, ale byl prostě asi potřeba.
J: Hele ale fungovalo to.
H: Bylo to fakt potřeba. A byl to jeden z těch momentů, kdy si říkáš: „Mně je vlastně jedno, co si o tom lidi pomyslí. Prostě to potřebuju napsat.“ A náš label na to: „Hele, já ti nevím, jestli je teď na singl ten správný čas, bla bla bla…“ Ale my si prostě řekli ne. Chceme to vydat. Takže nevíme, jestli to bude na tom albu, spíš ne. Jednoduše to potřebovalo ven. To je pro každého umělce čas od času fajn věc, co udělat.
J: No a hned potom jsme odjeli do LA a začali nahrávat novou desku, která je teď tak ze tří čtvrtin hotová. Vlastně nám už chybí jen dotáhnout vokály. Ale bude se od toho singlu dost lišit, i když to bylo napsaný o co, měsíc později?
Jasně, prostě to bylo něco, co jste v ten moment potřebovali Vy. A to je vlastně něco, co mám na Hot Milk ráda – taková ta autentičnost. Nemyslíš, že je to možná něco, co se z hudebního průmyslu začíná vytrácet, když se dnes spoustu lidí honí jen za čísly?
H: Jo, rozhodně. Lidi už nevědí, kdo vlastně jsou. Nechodí už tolik ven, nehledají se. Víš co, my jsme přeci jen trochu „starší“, tak si ještě pamatujeme dobu před internetem a prostě si žijeme to svoje. Mám pocit, že když předstíráš, že jsi někým jiným, tak tě to ubije.
J: Nemůžeš si tu fasádu udržet na furt.
H: Přesně. Já ti nevím, někteří lidi se prostě ještě asi nenašli.
J: Navíc mi přijde, že když jsi v kapele, není to jen o tourování a nahrávání, žiješ to každý den. Takže pokud děláš něco, co prostě nejsi ty, musí to být hrozně vyčerpávající a smutný, snažit se být někým jiným.
H: Ono s čísly na internetu se to má tak – my je třeba nemáme nejvyšší. Ale dokážeme prodat lístky, tisícovky lístků, když je to v Anglii. A tam leží ta realita. Na tom, co je na internetu, nesejde. Znám kapely, kterým se podaří nasbírat statisíce lajků, ale pak nedokážou prodat stovku lístků. Není to to samý a člověk na to jednou dojede. Občas se prostě musíš soustředit čistě na realitu. A o to jde nám, o skutečný život.
Když už jsme u živých koncertů, viděli jsme Vás tu poměrně nedávno, na festivalu na Rock for People. Tohle ale bude Váš první český headline. Čekají nás v porovnání s minulostí nějaké rozdíly, nebo je to pro Vás vždycky stejné, ať už hrajete kdekoliv?
H: Je to trochu jiný. Myslím, že do vlastních koncertů se promítne víc z našich osobností. Je to ta správná rock show. Na festivalech to bývá jen taková ochutnávka, protože dostaneš jen půl hodiny…
J: Jo. Celý rok hrajeme to samé, takže jsme si řekli, že to trochu pozměníme a ozvláštníme. Víš co, spoustu lidí se na nás vrací, což je skvělý, ale nechceme jim pořád dávat to samé dokola.
H: A taky si říkám, že tohle je asi naposledy, co některé z těch songů hrajeme, když nás teď čeká druhé album. Víš co, pak už se materiálu ze starších EPček asi nedostane tolik pozornosti, takže jim dopřejeme ještě jedno poslední sbohem, než je zas na chvilku uklidíme do šuplíku.
Takže všichni, kdo to dneska prošvihli – smůla.
H: Jo, přesně… pitomci. (smích)
Zmiňovala jsem You Me At Six, kterým tenhle týden budeme v Praze dávat sbohem. Tak jsem se chtěla zeptat, jak jste reagovali, když jste viděli, že se to kapela, která Vás vzala na tu „první velkou tour“ rozhodla pověsit na hřebík?
H: Jo, je to smutný. Britská scéna by bez nich nebyla to, co je.
J: My bychom bez nich nebyli to, co jsme.
H: No… to možná pro tebe. Já zas nikdy nebyla takovej fanda.
J: Ne, počkej, tak to nemyslím. Ale vzali nás pod křídla.
H: To určitě, a to vážně brzy. Slyšeli jednu písničku a řekli: „Jo, pojeďte s námi.“ A my jenom: „Okej, super,“ a dostali jsme 50 euro za noc, což je přesně, kolik jsme si tehdy zasloužili. Ale vážně, mám je jako lidi strašně ráda. Jsou skvělí a za ty roky jsme se dost sblížili. Stali se z nás přátelé a je smutný je vidět končit. Ale je to to, co chtějí, a víš co, život zavře jedny dveře a otevře další. Takže hodně štěstí a uvidíme, co bude dál.
J: Jo, za ty roky dokázali úžasný věci a víš co, ne všechno musí trvat navždy. Máš tu další kapely jako Sum 41, které s tím taky končí. A víš co, není na tom nic špatného, říct si, že je čas to utnout.
H: Musíš dělat to, co je správný pro tebe, protože to občas není snadný a může toho na nás být fakt hodně.
Jak říkáš… A když jsme u toho, od 2019 se toho hodně změnilo a Vaše popularita vystřelila. Změnilo to jakkoliv Váš přístup k hudbě? A jak se s tím rostoucím hypem i očekáváními dá vůbec vypořádat?
H: Nemyslím si, že by to pro nás něco změnilo. Pořád píšeme stejným způsobem – pořád jsi to jen ty (Jim, pozn. red.) a já v mém pokoji. Jo, jeli jsme do LA za trochou slunce a abychom si vyčistili hlavu…
J: A za trochou kreativity, té je tam spoustu.
H: Ale pořád se vzájemně tak nějak držíme na uzdě. Jsme nejlepší přátelé, ale občas se trochu nesnášíme. A zároveň toho na nás z okolí nedoléhá tolik, protože prostě máme jeden druhého.
J: Jo, já se snažím moc nekoukat na internet, protože mám pocit, že to vlastně znehodnocuje tvoje umění. Protože pak vidíš až moc ostatních věcí a říkáš si: „Sakra, neměli bychom dělat tohle? Nebo tamto?“ A nakonec pochybuješ úplně o všem.
H: Prostě se snažíme psát to, co psát chceme.
J: Přesně. Protože konec konců, většina toho, co jsme kdy napsali, vznikla v mojí ložnici tak, jak to všechno začalo.
H: Myslím, že u nové tvorby se hlavně držíme toho, v čem se cítíme pohodlně naživo. Řekneme si: „Tohle nás naživo baví, pojďme udělat něco dalšího v tomhle směru,“ to je asi náš cíl. Neohlížíme se po někom jiném, jdeme si vlastní cestou. A myslím, že tak by to měly mít všechny kapely.
Myslím, že jednou z věcí, díky níž Hot Milk vyčnívají z davu, je fakt, že máte dva vokály, dva textaře. Ale s tím mě právě napadlo – vznikají z toho i nějaké komplikace, střety názorů při psaní songů…
J: Hele, občas. Ale upřímně, většinou se hned shodneme. Vzhledem k tomu, že to děláme prostě tak, jak to cítíme, tak si řekneme: „Hele, myslím, že tenhle refrén bys měla mít ty,“ nebo „Tohle bys asi měl zpívat ty.“ Nikdy se nám nestalo, že bychom se vyloženě pohádali.
H: A i kdyby, tak se většinou vítěz najde rychle. Jako jo, čas od času se na něčem neshodneme, ale víš co? Ono pro svůj názor musíš mít nějaké důvody. A když je vysvětlíš, víš, že ten druhý bude poslouchat.
J: Já si vlastně myslím, že si tím ty svoje důvody ve finále upevníš. Protože víš co, kdyby tu byl jen jeden z nás, mohl by lehce říct: „Prostě to bude takhle, protože to tak říkám. Já jsem frontman,“ nebo tak něco. Ale myslím, že když musíš někomu dalšímu vysvětlit: „Hele, já si myslím, že bychom to měli udělat takhle, protože…“ nutí tě to zamyslet se a dojít k nějaké domluvě.
H: A hlavně máme oba otevřenou mysl. Jsem ochotná svůj názor klidně změnit, nejsem nijak paličatá. Pokud mi řekneš: „Pojďme to zkusit takhle,“ tak ti na to kývnu a uvidíme.
No, vypadá to, že jste dosáhli perfektní symbiózy.
J: To jen protože má dobrou náladu, jinak bychom se už hádali. (smích)
Máte za sebou pár hektických měsíců – festivalová sezona, otevírání pro Foo Fighters, USA s blink-182 a Pierce The Veil, teď jste se připojili k Palaye Royale… Takže, co je Vaše tajemství? Jak dobíjíte baterky a zvládáte se z toho všeho nezbláznit?
J: Musíš sehnat dobrý kafe! Kamkoliv jedeme, snažíme se najít nějakou fakt dobrou kavárnu.
H: Já ti ani nevím. Vrátím se domů, někdo se o mě postará a uvaří mi večeři, moje drahá polovička mi napustí vanu. To je všechno. Takhle si dobíjím baterky, když jsem na chvíli doma.
J: Taky mi přijde, že jsme si s naší tour crew dost blízký, takže, když teda zrovna neděláš tohle, nemáš pocit, že musíš na někoho udělat dojem a můžeš prostě vypustit.
H: Navíc máme skvělý kamarády doma v Anglii, kteří se o nás starají.
J: Myslím, že je to stejný jako ve všem. Musíš mít nějaký balanc, abys úplně nevyhořela.
H: Ale jasně, že jsou dny, kdy už prostě nemůžeš.
J: Zrovna na posledním koncertě jsem si říkal: „Ty vole, já už mám dost.“
H: Ono se totiž nejdřív vzdá tělo. Mysl by jela dál, ale tělo už nemůže.
J: Jakmile se vrátíme domů, většinou tak na dva týdny onemocníme. Tělo si řekne: „Už jsi hotovej, jo? Pecka! Já končím.“ (smích)
Adrenalin vyprchá a je to?
J: Přesně. Je to zabijácký.
No a našli jste nějakou dobrou kavárnu tady v Praze?
H: Já dneska chtěla zkusit Café Coco, abych si dala matchu, ale když jsem tam přišla, čekalo na mě „z technických důvodů zavřeno“. A já jen: „Do háje… Vážně?“ Ne, měla jsem nějaký dobrý flat white, ale jak se teď brzy stmívá, je na to pak už strašná kosa. Takže zůstáváme zalezlí vevnitř, v teple.
Už jsem tu zmiňovala Foo Fighters; tohle nebylo poprvé, co jste pro ně otvírali. Připojili jste se k nim i na australské tour z přelomu roku. Mohli byste nám o téhle zkušenosti říct trošku víc?
H: Bylo to neskutečný, úžasný! Nejlepší kapela, se kterou můžete vyrazit na tour, protože v backstagi je prostě všechno všech. Takže jsem přišla do šatny a Dave Grohl si tam jen tak sedí a popíjí si moje víno. A já: „Co to děláš? To je moje víno.“ A on: “Už je to moje víno.“ (smích)
J: Ta první show se nám fakt nepovedla, přišlo nám to vážně hrozný. Vlezeme do šatny, říkáme si: „Do háje…“ a Pat Smear tam vrazí s flaškou šampusu jakože: „Hot Milk!“ a my: „Teď ne, Pate!“ (smích) „… teď není ten čas!“
H: Je vážně skvělý s nimi tourovat. Přesně ta kapela, ve kterou na tour doufáš a jakou bychom chtěli být i my, strašně srdeční. Protože, upřímně, jeli jsme i s kapelami, který k nám byly hrozný. A to je něco, čím nikdy nechceme být, protože si pak připadáš příšerně a jako úplné nic. Ale Foo Fighters se za nás fakt postavili a pomohli nám, abychom se cítili dobře. A to je přesně to, co chceš. A víš co, nemuseli to dělat… ale udělali.
J: A myslím, že ty koncerty nás samy o sobě fakt ozkoušely. Protože tam hraješ hromadě fanoušků, kteří prostě jen chtějí vidět Foo Fighters, takže musíš fakt makat.
Já se právě chtěla zeptat, jestli máte nějakou strategii, jak si získat srdce nováčků.
H: Křičet, vyburcovat je…
J: A musí se cítit zapojení. Víc asi udělat nemůžeš. Dave Grohl je v tomhle třeba výborný. Ať už jsi v davu kdekoliv, připadá ti, jako by zpíval přímo pro tebe. Takže se jen snažíme na lidi koukat a zapojit je do té show. Vnáší to do toho zpátky takovou tu lidskost.
No a vzhledem k tomu, že už jste si některá z těch největších jmen v žánru odškrtli, je nějaká kapela, se kterou byste fakt chtěli vyjet na tour?
H: Chtěla bych tourovat s Pendulum… nebo Green Day, The Prodigy, BMTH, Linkin Park… Pořád je tu spousta kapel. Ale, upřímně, nejvíc miluju hrát naše vlastní koncerty, takže bychom to chtěli dělat častěji. A přizvat k tomu nějaké menší kapely, které milujeme. To by bylo super. Myslím, že k tomu teď směřujeme, a vzhledem k tomu, že milujeme všechny možné žánry, tak to bude krásný, různorodý mix. Navíc je super, že takhle můžeš prostě jen potkávat fajn lidi. Protože za život jsem potkala pár těch hrozných, ve kterých jsem se neskutečně zklamala… Nebudu tu nikoho jmenovat… ale pár mužských hajzlů, to ti říct můžu. (smích)
Přijde mi, že fakt, že milujete různé žánry, se promítá i do Vaší vlastní tvorby. Jste kapelou, která se nebojí svůj zvuk průběžně měnit, a tak si každý najde to svoje. Ale narozdíl od mnoha dalších, kteří se většinou začnou postupně překlápět do popovějšího teritoria, jste vyrazili opačným směrem a přitvrdili jste. Jak probíhala ta cesta k nalezení zvuku, který pro Vás funguje?
J: Myslím, že je to přesně v tom, co už tady padlo – snažíme se být sami sebou a nevěnovat pozornost tomu, co dělají ostatní. Milujeme velké, hlasité, rockové kytary, synťáky…
H: A tvrdší songy nám naživo sedí líp, protože já jsem dost energický, výbušný člověk. Takže pokud mám něco předvést, potřebuju v tom tu agresi. Kdežto pokud je to něco popovějšího, tak vlastně nevím, co dělat.
J: Jeden příklad za všechny – „Are You Feeling Alive?“. Kolikrát jsme se ji snažili zařadit na setlist, ale…
H: O tom nechci mluvit… Ta neexistuje. (smích)
J: Ne, prostě ono je pro nás prostě nemožný ji zahrát.
H: Protože to nekoresponduje s našimi osobnostmi. Jsme jako lidi docela intenzivní, takže potřebujeme i intenzivní hudbu. Takže asi proto k nám ty emočně těžší věci ladí víc.
Myslím, že se to hezky vrací k tomu, co jste říkali na začátku – že chcete psát songy, které si užijete naživo. Takže když na to dojde, co je ta jedna věc, kterou by si lidé měli z Hot Milk koncertu odnést?
H: Chci, aby si při odchodu řekli: „Do háje, okamžitě potřebuju na další!“ Aby si připadali, jakože vymýtili pár démonů a teď jdou ven o něco lehčí. Chci, aby si řekli: „Sakra, to byla rock and rollová show!“ A chci, aby si při odchodu říkali: „Jo, je to dobrá kapela.“ To je všechno, v co můžeš v rockový kapele doufat. Chci, aby se lidé vraceli a aby si to užívali jak nikdy.
J: Jo, dáváme do toho tolik času a práce, takže prostě jen chceš, aby si to lidé pamatovali, ať už pro cokoliv. Spoustu našich fanoušků třeba takhle našla nové kamarády, což je krásný vidět a vědět, že jsme jim pomohli se najít. Je hezký vědět, že jsi toho součástí.
No a vzhledem k tomu, že Vás musím nechat jít připravit se přesně na tuhle magii, máte nějaký závěrečný vzkaz pro Vaše české fanoušky?
H: Jasně. Prostě do nás napalte energii a já ji budu posílat nazpět. O tom to celý je.
Text // Šárka, Foto // Min
