Bring Me The Horizon a jejich POST HUMAN: NeX GEn. Stálo to za čekání? (Recenze)
Je tomu už něco přes týden, co se Bring Me The Horizon rozhodli způsobit půlce hudebního světa náběh na infarkt… „Bum! Překvápko! Ani ne za 24 hodin droppujeme NeX GEn!“ Druhé pokračování z původně plánované ambiciózní série čtyř LPček, kterého jsme se nakonec dočkali po ročním čekání, vyvolalo pochopitelně spoustu reakcí nejen napříč internetem, ale i z řad Klubovny. A tak jsme, když se prach z prvotního amoku už trochu usadil, dali hlavy dohromady a přinášíme vám souhrn našich dojmů a pojmů. Shodneme se?
OD VŠEHO TROCHU…
Asi tak by se dal shrnout zvukový profil nové desky. Vždyť i sám Oli ji popsal jako „unhinged“. A svému slovu náležitě dostál. BMTH dali jasně najevo, že svázanost žánrovými hranicemi vyhodili už dávno z okna. Výsledkem je pak rozmanitý mix 15 songů (a jednoho intra), který baví a nabízí dostatečně zapamatovatelný zvuk (téměř) každého z nich, a nám tak při tomhle počtu vlastně ani nevadí, že nám oněch 6 singlů bylo už nějaký ten pátek dobře známo. Fresh materiálu se tu našlo víc než dost. Navíc se ukázalo, že si BMTH v budování hypu nevyplýtvali všechna esa z rukávu a zasloužená fanouškovská láska pro deep cuts jako „Top 10 staTues tHatCriEd bloOd“ (hoši, vy mi s těmi velkými písmenky teda dáváte…) či „n/A“ mě upřímně těší.
Nechci ale, aby to tu zas vyznělo tak, že je to jako když pejsek a kočička pekli dort. I přes tu hudební všehochuť si totiž album dokázalo udržet svou konzistentnost díky špetce inspirace hyperpopem i japonskou metalcorovou scénou a kapelami typu Paledusk, která se v různých podobách prolíná vlastně každým songem. Všemu navíc pomáhá pár povedených přechodů mezi tracky, kterých si všímáme už mezi druhou „YOUtopia“ a následnou „Kool-Aid“.
A za zmínku stojí ještě jedna z předností tracklistu – featy. Zdá se, jako by se BMTH za ty roky opravdu stali mistry řemesla kolaborací, kteří v posledních letech (téměř) nikdy nešlápnou vedle. A ačkoliv tak před vydáním alba lítala internetem různá zajímavá jména, finální selekce rozhodně nezklamala. AURORA na „liMOusIne“? Ideální balanc. Underoath s jejich metalcorem? Banger. Lil Uzi na „AmEN!“? Něco, co bychom si klidně dali naživo.
S KŘÍŽKEM PO FUNUSE?
Tak jo, konec chvalozpěvů, čas na pikantnosti… Kde to drhne?
Dobře, to možná vyznělo dramatičtěji, než jsem zamýšlela. Každopádně při poslechu téhle téměř hoďky inspirace hyperpopem jsme se nemohli zbavit lamentování nad zpožděním, které si album nakonec vyžádalo. Kapel, které na tenhle zvuk za poslední dobu naskákaly, přeci jen není málo a ten potenciální „wow-efekt“, který deska mohla mít, se tak postupně vypařil a z tracků, které by před 2 lety udělaly díru do světa, se staly jen jedny z dlouhého zástupu podobných… škoda.
A když už jsme u toho, neodpustíme si ještě jednu hnidopišskou poznámku z řad našeho týmu: Proč to místy zní, jako by v mixu bylo vrstev jak matrací v Princezně na hrášku?
PŘÍBĚHOVÁ LINKA JAKO PLUS
Každopádně ač si tu můžeme lamentovat nad tím, že vydání desky možná trvalo déle, než by jí bylo zdrávo, nemůžeme se vlastně příliš divit. A nemluvím teď jen o personálních změnách v kapele, které si bezesporu vybraly svou daň. Je totiž jasné, že BMTH si ukousli nemalé sousto a chtěli si příběh za deskou vymazlit do posledního puntíku. Jak totiž řekl sám Oli: „Jde o pravé konceptuální album.“
Ne že by nám to ale dělali snadné. Hlubší dějová linka je totiž šikovně zakódovaná do srdce desky a vy tak máte dvě možnosti: prostě si užít 55 minut hudby, vibovat, neřešit… A nebo nastartovat svého vnitřního Sherlocka Holmese a porochnit se v hledání všech těch skrytých zpráv a easter eggů prolínajících se nejen mezi songy samotnými, ale i povedeně vybudovanou kampaní na socials a typickým vizuálem. A že třeba v případě závěrečné „DIg It“ měli FBI fans žně! Skryté QRko, co tě vezme na záhadnou stránku vyžadující kód? Ale kde ho vzít? Hledej v cover artu! No prostě taková krásná online únikovka v režii BMTH.
TAK JAK JE TO TEDA S TĚMI COPYRIGHTY?
Stejně jako většina ostře sledovaných releasů, ani NeX Gen se neobešla bez špetky staré dobré kontroverze. A co že bystrým uším tolik vadilo? Nápadná podobnost nejednoho songu s jejich žánrově spřízněnými předchůdci. Tak třeba začátek „YOUtopia“ se dočkal srovnání nejen s „Fat Lip“ od Sum 41, ale i zvukem Deftones. (S Deftones byli srovnáváni už před lety. Třeba taková „Dear Diary,“ si také vyžádala osočení z kopírování riffu ze „Swerve City“.)
Osočovat tu BMTH jako nějaké „kopírky“ ale rozhodně nechceme, to by bylo nefér. Upřímně, spíš než nějaké vychytralé kopčení v tom vidím trochu podvědomé inspirace, která se možná místy projevila víc, než bylo nutné. Ostatně, nebylo by to poprvé. Vždyť i Oli připustil, že k něčemu podobnému už v minulosti došlo třeba v případě „nihilist blues“ inspirovaném Evanescence.
Shrnuto, podtrženo, můžeme s klidným srdcem říct, že čekání se vyplatilo a jsme zvědaví, co s novými songy BMTH ukuchtí pro letošní Rock for People… čas ukáže.
