Vytasili se Krang s českou desku roku? Aneb Listens to Krang once očima Klubovny. (Recenze)

„Listens to Krang once“? Kdepak! Nová deska z dílny Krang naši rotaci jen tak neopustí. Tahle valašská čtveřice totiž opakovaně dokazuje, že jejich pravé místo patří na světové stage punk-rocku. A jejich nejnovější nahrávka, vydaná skrze SBÄM Records, rozhodně není výjimkou.

Na řadově čtvrtém LPčku najdeme 12 zbrusu nových písní plných důvtipných textů i svěžích melodií. Prostě čistá dávka punk-rocku, ve kterém jako by Krang vzdávali poctu brzkým dnům Green Day, to vše ale hezky ve svém vlastním a aktuálním kabátu. Stejně jako v případě jeho o tři roky staršího sourozence, Make Arcade Great Again, se tak jedná o album jak šité pro fesťáky. No jen si to představte – pivko, teplo, circle pity, a bangery jako „Cowabunga“ nebo „DeLorean“? Za mě premisy pro ideální letní večer.

Každopádně nenechte se zmást. Krang nejsou kapelou, která by si jen pohodlně válela šunky a těžila ze starých ozkoušených triků. Naopak. Předchozí zkušenosti používají pouze jako solidní stavební kameny, ze kterých šplhají do zcela nových výšin. Výraznou změnu oproti předchozí tvorbě můžeme sledovat například ve vokálech, na kterých se vedle Dana mnohem výrazněji podílí i Henny. A když už jsme u těch jmen, o produkci tohohle panoptika bangerů se postarali Yotam Ben Horin z Useless ID a Damian Kučera ze Skywalker.

No prostě ve zkratce řečeno, Krang nám na podnosu ze skatu naservírovali 12 chuťovek a já bych si na tomhle místě chtěla aspoň jednou za článek postěžovat – „Hoši, proč to není delší?“ I když… ono je to možná v našem vlastním zájmu. Kdyby totiž některá z těhle headbangovacích pecek přesáhla nepokořenou hranici 3 minut, museli by mi asi volat rychlou. Není tedy třeba smutnit, album využívá každé vteřiny ze svých 26 minut a ani na chvilku nezvedá nohu z pedálu zašlápnutého do podlahy hned během úvodní „Brand New Leader“.

Takže konzistence? Splněno. Ale repetitivnost? Kdepak! Mluvíme tu totiž o kapele, která moc dobře ví, kde stojí a kolik svých tváří nám může nabídnout. A tak přesně ve chvíli, kdy začínáš naivně upadat do komfortního pocitu, že už snad i tušíš, co čekat, přilítne další zákrut na téhle 5G horské dráze postavené z nefalšované punkové energie plné kytarové řežby a sešroubované špetkou typických štiplavých generačních poznámek i pár životními moudry, která se vynoří zrovna, když je nejmíň předvídáš. Skoro jako by ses po čas desky procházel po imaginární novodobé krangovské verzi Warped Tour, 2024 edice. A jaké zastávky nás tam čekaly?

Hned u vstupní brány zvané „Brand New Leader“ jako by nás do čela flákla cedule s nápisem: „Sociopolitické konfrontace se rozhodně neštítíme“, a to v podobě úvodních slov: „Rise up and shine, the world’s in decline!“ Co ale na úpadku rozhodně není, je dráha Krang… A tak bereš do ruky pomyslný skate, utahuješ conversky a vydáváš se střemhlav do teritoria punk-rocku a vlivů kapel jako Neck Deep, které jako bych při „DeLorean“ skoro slyšela hrát z vedlejší stage. Obdobně je na tom i track „Alf“, který si odškrtává i povinnou (pop)punkovou zmínku slova „alien“. A já se jen pousmívám a začíná mě lehce znepokojovat, že mě z toho nevědomky vyvolaného headbangingu bolí za krkem už teď… a to jsem to ještě neslyšela naživo.

A v podobném duchu se vlastně nese většina vydaného materiálu, přes první singl „Cowabunga“, konečně odškrtávající Želvy Ninja z bucket listu námětů pro song a přímo škemrající o circle pit, po již zmíněnou kytarovku „DeLorean“, která se stala silným adeptem na můj letní song roku. No prostě, to, že Krang dají při první koncertní příležitosti našim kloubům pořádně zabrat, je jasný jak facka. A mám takové tušení, že hlasivky nezůstanou daleko pozadu. Tak třeba „Rory Gilmore“ budeš mít nutkání vyřvávat z plných plic hned na první poslech. Co…? Že ještě neznáš slova? Na to se vyser. Vibe je prostě vibe, což by se dalo jak přes kopírák říct i o „Cocktail Of Freedom“, nové navztekané hymně, kterou ani nevíš, že potřebuješ, dokud ti nezaklepe na sluchátka.

Krang ale nefrčí jen na vlně punku a rebelství. Místo toho zabrušují i do řady dalších hudebních i emočních rovin. Tak třeba na „Distance“ (mém osobním favoritovi číslo 2) se vrhají střemhlav do čistěji rockového teritoria a taková „Millenial Song“ si etabluje vlastní žánr zvaný „nostalgie na cracku“. Prostě song, který do tebe zaryje nehty po instrumentální i lyrické stránce a už se nepustí. (Ne, vážně… Hele, já možná spadám do generace Z, ale mluvíte mi z duše, kluci.) A co by tomuhle energetickému koktejlu ještě mohlo chybět k perfektnímu vyvážení? Snad už jen špetka serotoninu okleštěného od nucené naivity v podobě „Birdhouse“.

A pak už přichází chvíle pro kratičké intermezzo s příznačným názvem „Running Out Of Time“… Ano, je tomu bohužel přesně tak. Právě v tomhle bodě alba mi totiž tak nějak sklíčeně dochází, už nám zbývá jediný song. Krang ale vytahují závěrečné eso v rukávu, a tak za zvuku chytlavého „Last Breath“ dojíždí tahle spanilá jízda do svého zdárného, optimistického konce.

Takže co k tomu vlastně takhle na závěr ještě říct? Asi už jen jedno: Hoši, děkujem za silného adepta na desku roku a těšíme se, až si to závěrečné „na na na“ zazpíváme někde s vámi.“