V Bike Jesus díky Stand Atlantic tekly krůpěje potu… a místy i slzičky (Fotoreport)
Ve čtvrtek večer si australský kvartet Stand Atantic střihl ve vyprodaném Bike Jesus jednu premiéru. Ačkoliv jsou nám totiž z českých pódií více než povědomí, jednalo se v tomto případě o jejich vůbec první tuzemskou headline show. A my můžeme jen konstatovat, že šlo o výkon na jedničku s hvězdičkou.
„Standi“ za něco málo přes hodinku hracího času nabídli průřez dosavadní tvorbou, a ačkoliv byl reflektor pro tentokrát zaslouženě namířen hlavně na nejnovější studiový počin WAS HERE, nebyla zde nouze ani o archivní kousky. Celým setem nás tak provázela rozmanitost, což platí nejen o poměru starších a novějších songů, ale i o tempu řádění, které Stand Atlantic střídali jak na pečlivě konstruované horské dráze. Nebo jednodušeji podáno – nuda tu tenhle večer rozhodně nehrozila!
A ačkoliv jsme Stand Atlantic měli šanci vidět i v loňském roce, a to hned dvakrát, pojďme si jedno říct na rovinu – zapocený Bike Jesus nacpaný vlastními fanoušky prostě nabízí diametrálně odlišnou atmošku od otvíracích slotů let minulých. Ne že by se snad tehdy dalo mluvit o nepovedené show, ale natěšený, tak akorát rozehřátý (a to ve smyslu metaforickém i doslovném) dav shromážděný ve vyprodaném klubu přeci jen sliboval jinou melu. A jak slíbil, tak učinil. Ale pojďme to vzít hezky popořadě…
Jako první totiž vody testují australští kolegové Slowly Slowly. Seskládaní na prostorově neštědré stagi jak kostičky Tetris přichází vybaveni pozitivitou i chytlavým indie rockem. A ačkoliv by název kapely mohl napovídat jinak, o pomalý start se rozhodně nejednalo. „Per to do mě, brácho,“ ozývá se po mém boku, zatímco intro předcházející úvodní „Daisy Chain“ proniká až do kostní dřeně předních řad publika. Vzápětí se nám už kromě vhodně zvoleného menu složeného z hlavních taháků dosavadní tvorby kapely dostává i ochutnávky z chystaného lednového alba v podobě „Love Letters“.
A když už jsme u těch songů, které jako by přímo vybízely k tomu, si kolem textů zasněně čmárat srdíčka, nemohu si odpustit další postřeh znějící z balkónku za mnou: „Měli už nějakou písničku, co není o lásce?“ Je pravda, že konzistentní tématika se v tomto případě opravdu nezapře a Slowly Slowly jako by místy stáli nebezpečně blízko k tomu sklouznout k laciné slaďárně. Vše naštěstí šikovně kompenzují upřímným projevem i momenty, kdy se do toho nebojí říznout. Jeden příklad za všechny – předposlední „Longshot“. A tak co začalo jako příjemná pohupovačka, gradovalo (ostatně jako celý večer) v energii i ve zvuku. Benjamin Steward se neostýchá sem tam přitvrdit, zatímco Patrick Murphy rozjíždí za bubenickým kitem takový hurikán, až se na našem místečku vedle stage chvílemi obáváme, že schytáme průstřel hlavy paličkou.
Večer však ani zdaleka nekončí, štafetový kolík přebírají pop-rockoví Honey Revenge a my se nestíháme nudit ani v prodlevách mezi sety. Jelikož jsou totiž cajky vyměněny rychlostí blesku, přichází si kytarista Donovan Lloyd zkrátit dlouhou chvíli a pokecat s prvními liniemi Bike Jesusu. A když zjišťuje, že mají stále skoro čtvrt hoďky k dobru, dochází i na rychlou hru kámen-nůžky-papír nebo mexickou vlnu. Ale konec stand-up vsuvky, zpět k hudbě…
S úderem půl deváté se totiž na stagi objevuje druhý článek tohohle rostoucího LA uskupení, zpěvačka Devin Papadol, která nás od prvních momentů zaujímá nejen charakteristickými růžovými vlasy ladícími s Donovanovou třpytivou kytarou, ale zejména energií a hlasem, který ve chvílích jako závěrečná „Airhead“ skoro evokuje starší kousky od Paramore. Napříč davem, do kterého si Devin během setu střihla i jednu výpravu, se mezitím pokračuje v tleskačkách ze Slowly Slowly, ke kterým se ovšem přidávají už i headbangy, první circle pit večera a zpěv značně početnější fanbase. A tak, ačkoliv se ze zamilovaného obláčku přesouváme k o poznání naštvanějšímu zvuku, chytlavost songů jako třeba „Medicine“ zůstává pojítkem mezi oběma kapelami.
Předposlední položka setu ve svém názvu pokládá jednu otázku – „Are You Impressed?“ A odpověď? Z pohledu někoho, kdo s Honey Revenge nebyl předem příliš familiární, můžu s klidem říct, že výraz „ohromený“ se po téhle show v mém slovníku rozhodně nacházel.
Teď už ale k samotnému zlatému hřebu večera. Sotva se stíhám oklepat a sesumírovat si pocity, kouknu na stage a heleme se – setlist, ručník, Plznička… Vypadá to, že výbava je velmi v pořádku a ready na Stand Atlantic, kteří po krátkém intru vlítají před natěšené publikum. A tak rozesmáté výrazy na stagi i pod ní přetrvávají, energie (i teplota) v klubu ale nabírá úplně nových výšin.
Na tomto místě si dovolím ještě poslední citaci z davu. Myslím totiž, že upřímné „TAK TY VOLE!“ pronesené, když během zhruba 30 sekund dochází k první celoklubové máchanici rukama, mluví asi za vše. A to šlo teprve o start… Ještě totiž netušíme, jaké peklíčko nastane s úderem „Jurassic Park“. Pity, ve kterých jako by každý zúčastněný opravdu měl „deathwish“, crowdsurfy, wall of death… Bike Jesus za ten večer viděl vskutku vše. A nutno uznat, že i v klidnějších momentech setu bylo o zábavu postaráno. Tak třeba takový ploužák-pit předcházející „LOVE U ANYWAY“ rozhodně řadím mezi nepopiratelné highlighty večera.
Tak čím to bylo, že to tak šlapalo? Vhodně zvolený support i hlad publika po plnohodnotné Stand Atlantic show určitě udělaly své. Hlavní zásluhy ale musíme připsat autentickému vystupování samotné kapely, která si prostě jen přišla užít svou hodinku na stagi a způsobit nějakou tu neplechu. Čtveřice napříč setem zářila úsměvy, interagovala s fanoušky a když si při „Sex on The Beach“ Bonnie přebírá fešný klobouček podaný z davu, dokazuje také, že jsou opravdu pro každou srandu.
Nic z toho však nebylo na úkor hudebnické profesionality. A tak zatímco kytarista David Potter metal jednu helikoptéru za druhou, Bonnie zářila nejenom osobností, ale i vokální versatilitou. Nám se tak kromě výše popsané nálože dostává například i emotivní „Toothpick“ s překvapením v podobě vsuvky coveru na „Drops of Jupiter“. Nebudu lhát, slzičky se tu v očích leskly jak Bonnie, tak nejedné hlavě před pódiem… A nebo to možná byly stékající krůpěje potu, které z nás crčely nejen vinou surových screamů na konci „KILL[H]ER”. Těžko říct. Tak jako tak děkujeme za krásný večer a budeme se těšit příště.
Foto: Min Text: Šárka
