V závěru je však nutné dodat, že se jedná o čistě subjektivní vyhodnocení autora, se kterým můžete, ale samozřejmě také nemusíte souhlasit. Trefil se vám Gumi s nějakou desky do vkusu? A kdo vám tam naopak chybí?

10) Lazer Viking – Flesh Cadillac

Největší vnitřní „boj“ u těhle desater vždycky svádím mezi 8-10. místem, protože ty úplný topky jedu neustále, ale tady se to pere a říkám, že tohle tam bejt může, a tohle zase nemusí. Druhá deska Lazer Vikinga (předtím vystupoval jako Boy Wonder & The Teen Sensations), ale spadá do kategorie „musí“. Tenhle týpek s prořízlou pusou, a místy skoro, až deviantní, úchylnou spoďárovou image totiž vyslal do světa, skvělou, různorodou a zábavnou deskou, kde vám tu evokuje mladého Nicka Cavea, tu zase starou dobrou britskou kytarovou školu, přimíchanou do lehce punkově – popového hávu. Jak již vidíte, Flesh Cadillac se dost blbě popisuje, ale to je dobře.

Je to barvitá deska plná potencionálních hitů, a navíc přinesla i mnohem víc. Dost možná totiž otevřela dveře dalším kytarám do náručí kdysi striktně rapového BiggBoss kolosu. A to není málo. Letná po čase zase novou hudební modlu. Lazer Vikinga převlečeného za Boy Wondera.

9) Billy Talent – Afraid of Heights

Co jsem čekal od nové desky Billy Talent? Vlastně nic. Nyní bych si za to, ale nejraději pleskl, protože tohle je návrat ve vší parádě. I když odešli vlastně vůbec někdy Billy Talent? Vydali někdy špatnou desku? Při zevrubnější nostalgické analýze tuhle úvahu musím hned nadvakrát vynegovat. Pořád si jedou to svoje a pořád to nakopává vaše velectěná pozadí.

Nová deska, kterou kvůli ničivému boji s roztroušenost sklerózou původního bubeníka Aarona museli natočit s novým bubeníkem Jordanem Hastingsem z Alexisonfire, dodává kapele nový vítr do plachet a Billy Talent opět naplno excelují. Nová deska, která si drží, již na pohled trochu hutnější sound, což dokazuje skvostná otvíračka „Big Red Gun„, zároveň neochudla o klasické zpěvné refrény kapely, a drží perfektně pospolu. A navíc, BT tohle všechno prodávají skvěle naživo. Vzpomeňte si na jejich nepříliš šťastný dvoják před šesti lety před Green Day na Výstavišti, a na Rock For People, a srovnejte ho s tím co letos předvedli na Aerodrome Festivalu.

Tohle rozhodně ještě není kapela za zenitem. Teprve se na něj dostává a zraje jako mešní víno.

8) Krang – Baddest Brain

Ok, když Krang vyslali do světa pilotní Van Dammovskou hitovku Ok USA, tak mě to hned dostalo. Upřímně jsem je, ale spíš jako bral jako bokovku ke Criminal Colection. Nyní se, ale tahle sebranka jejíž členy jsou i punkrockový harcovník Stanley, a mimo jiné profesionální hráč tenisu Dan Rola ukázala v plné zbroji. A udeřila nás doslova pověstným Van Dammovským kopem z otočky!

Zlověstný mozkový záporák v tomhle případě sehraje časově epizodní, ale i přesto impozantní roli ve vašem ušním bubínku. Již od prvního songu Lions of Kurdistan se nahrávka nese v neuvěřitelně svižném tempu, který trvá, až do jedenáctého, a již propíraného songu Ok USA. I přesto se v nich dočkáte mnoha poselstvích (Nazi at the Hardcore Show, Skateistan), nebo odkazů na doby našeho dozpívání (First Blood, Top Fun). A co je hlavní. Kapela dokáže minimálně stejnou energii předat i naživo, kdo zaznamenal jejich skvělou show na letošním Mighty, tak musel zaznamenat, že v jednu chvíli mluvili naráz všichni čtyři zúčastnění.

Takhle má vypadat zábavná (nikoliv zábavová kapela), vyžeňte z městských slavností revivaly, a dejte nám tam Krang!

7) Lenny – Hearts

Když se řekne český pop, tak co si vybavíte? Karla Gotta? Slavíky? Nudo, šeď a nesoudnost? Já taky, ale naštěstí existují i výjimky před, kterými je třeba smeknout. Namátkou jmenujme, třeba sympatického písničkáře Thoma Artwaye, pod čarou zmíněné Emozpěv, a hlavně Lenny.

Dcera slavné zpěvačky Lenky Filipové, již dávno vystoupila ze stínu své matky a buduje si vlastní legendu. Po několika povedených singlech a EP se Lenny v produkci svého životního partnera Ondřeje Fiedlera rozhodla dát konečně do kupy dlouhohrající ucelený materiál, jak to dopadlo? Dopadlo to, tak že ta nahrávka skvěle šlape, je nápaditá, aktuálně zprodukovaná, a navíc na ní vynikne charakteristický chraplák této aktuálně zachránkyně kvalit českého popu. Tahle sympatická diva je totiž jeho chlouba a budoucnost.

Pokud bude i nadále dělat věci s takovouhle kvalitou a nadšením, tak to bude konečně stálice, kterou budeme rádi a dobrovolně poslouchat klidně další desetiletí.

6) Kovadlina – Životy těch druhých

Když se rozpadla Hanba byl to na jednu stranu šok, na druhou stranu nejspíše logický krok, který díky diametrálně rozdílnému pohledu na určité aspekty členů kapely, nemohl nikoho překvapit. A za nedlouho vznikla Kovadlina, která již samotným názvem evokuje Hanbu (pozn. red: jejich deska se jmenovala Silou Kovadliny), a přesně tam, kde Hanba započala, Kovadlina důrazně a přitom přirozeně navazuje.

Na Životech těch druhých možná chybí hymny jakými disponovalo Hanba, není na první poslech tak líbivá, musíte se k ní propracovat, a díky tomu absorbovat nebo nechat být celé sdělení. A nahrávka působí i pestřeji, protože se v něm dočkáme i ženských vokálů, nebo mluveného slova z úst Aloise Nebela…Miroslava Krobota.

Kovadlina sice hrdě pěje o tom, že jsme se nehnuli z místa, v jejich případě je to však pohyb je. A jedná se o krok vpřed.

5) Jez Dior – Youthanasia

Jez Dior tu byl zmiňován, již před dvěma lety, kdy mě upoutal v tu dobu hodně atypickým grunge rapem, který s sebou přinášel spoustu špinavosti, temnoty i hutných beatů v kovbojském klobouku. Člověk by si skoro řekl, že je tenhle fanoušek Interu Milán skoro ideálním kandidátem na ministra kultury ve sněmovně republikánů. Jenže tak to není, navíc tenhle týpek je natolik nečitelnej, že nás všechny opět zase jednou přečůral.

Přišel totiž s naprosto jinou podobou. Začal zpívat, začal ještě líp rapovat a frázovat, přestal být na sílu tvrdý, ale zůstal pořád hrdý. Tenhle Vegyho dvojník (fakt si jsou dost podobní) osvědčil svůj talent pro silné refrény ve všech z pěti songů, a zasel pole pro jedno z nejméně vyhypovaný kvalitních alb letošního roku.

Za rok, dva ho budete mít všude, tak si ještě vychutnejte chvíle, kdy ho znáte jen vy, a pár vašich nejbližších, kteří ho díky vám (a snad i nám) poznají!

4) Hopes – Ice Cold

Hopes jsou na domácí scéně poměrně unikát. Za dobu svojí existenci, již vyměnili třikrát post zpěváka, třikrát zněli jako skoro úplně jiná kapela, a třikrát jim to vyšlo. Nejvíce asi v tom letošním případě, a proto jsou tak vysoko. Tohle EPčko doslova cedí krev (v tomhle případě možná led), chlad z něj, ale nejde. Těžko říct jestli novému frontmanovi, a dnes již ex-kytaristovi Láčovi před nahráváním tohle veledíla prošustroval dědictví, nebo mu zakopal psa na zahradě, ale ta nasranost na všechno kolem, a na některé zvlášť je v tomhle případě přímo hmatatelná.

Z Hopes se stala regulérní lopata se zbrojním průkazem okolo nástrojů. Hodně se toho namluvilo a napsalo o jejich prvním singlu Mind Rot, mně ale nejvíc uchvátila závěrečná pecka Wrong Turn, kde krom tý krve, potu a slz slyšíme i parádní zpěvnej refrén. Jeden z nejlepších hudebních momentů letošního roku. Jasný?!

3) Slaine – Slaine Is Dead

Neděste se. Tohle není žádná posmrtná kompilace dalšího velikána, tohle je osobní zpověď krále rapu podle mýho gusta. Slaine je totiž žijící legenda, jeden z prvních raperů, který začali dělat songy i s hardcorovejma kapelama (hlavně Hatebreed), ale letos si dokonce ještě střihne tour s Madball. Že vám to jméno nic neříká? Viděli jste Affleckovi filmy The Town nebo Gone, Baby, Gone? Tak to je ten tlustej sympaťák s drsnejma hláškama.

Zabalovat tohohle hudebního bouráka jen do role neomalenýho otesánka, ale rozhodně není na místě. Letos totiž poslal do světa další skvělou nahrávku. Ta se hned od úvodu nese v převážně depresivnějším modu, kde byste, ale brek pohledali jen těžko. Za srdce vás spíš chytnou jako vždy skvělý autentický texty, doplněný o minimálně stejně dobrý featy, a za kule vás chytí energie, flow a suverenita, se kterou Slaine svůj nesluníčarskej pohled přenáší. Tenhle náš vysněnej host do Klubovny.srt zkrátka nikdy nezklame, a jedná se o hudební chloubu (nejen) Bostonu.

2) Polar – No Cure No Savior

Letos by se našlo kvalitního metalcoru jako šafránu, a tak jsme měl v týhle kategorii od začátku jasno. Převálcovali to Polar. A to tak, že o parník. No Cure No Savior si, již od prvních tonů nebere žádný servítky a prostříhá ryzí nasranost, hudební um, pokud by byl jejich cover symbolizující podání ruky skutečně pohyblivý zasloužil by si velké podání ruky. Téhle desce totiž nejde vytknout skoro nic.

Je aktuální, svěží, a hned tak se neoposlouchá. Ve skvělé formě na ní působí hlavně frontman… , a když se k němu v songu Deus Ex Machina přidá ještě Andrew Neufeld z Comeback Kid, tak je to doslova hardcore / metalcorový nebe, božstvo co se sestoupilo do hlubin vašich myšlenek, a dává vám poslední varování. Jedinou škodu je že jak na Mighty, tak hlavně na Never Say Die Tour (tohle hrát v šest hodin? WTF?!) nevychytali hrací časy.

I v tomhle případě se, ale blízká na lepší časy. Třeba jejich pražskou zastávku ve Futurum nebo Fajtfestu, kde už budou hrát KONEČNĚ jako headliner. Ale že to trvalo!

1) IF – Stop Play

A vítězem se stává…? A dokonce obhájcem?! Ano, původně zlínské duo kdysi outsiderů domácí rapové scény IF (Idea a Fatte)! Pro tuhle partu mám (stejně pro takřka celý Ty Nikdy Label) slabost, ale že bych je dal dvakrát po sobě na samou špičku jsem nepočítal. Oni mi však prostě nedali jinou možnost.

Jestliže loni to byla možná trochu volba z nouze, letos jsem hned po prvních řekněme třech posleších o oprávněnosti jejich triumfu nepochyboval. Stop Play je totiž mnohem dál, než rap, a to hned z několika příčin. Působí uceleněji, má poslouchatelnější stopáž (což je třeba problém Rytmusova Krstného Otce), je posluchačsky přívětivější, přesto z něj jdou moudra na sto honů, hosti jsou tu jenom dva (Václav Rouček, Boy Wonder) a proto jsou jim i jejich party dělány na míru, zkrátka to do sebe celé skvěle zapadá.

A vlastně bych se nebál vůbec říct, že se jedná o asi nejlepší rapovou desku od Katova nesmrtelného Dezorient Expresu. Fattovi démonické podklady se již dají pokládat skoro za samozřejmost, ale kdo se zde neskutečně zlepšil je samotný rapper Idea. Podává na talíř precizní flow, je v ní naprosto autentický, je na něm vidět, jak si za ten rok a půl neskutečně začal věřit. A to i v textech.

Strefuje se v nich do buranů, nácků, Kabátů (song Dej Mi Víc je vlastně taková nová antiburanoidní hymna), lidí bez názoru kteří rap berou jen jako prostor pro pozu, či jiného druhu příživníků. Stop Play rozhodně není názorově sympatická a idylická deska, právě v tom je, ale její (podobně jako u Hopes) její největší síla. Všechen ten vztek na okolní svět, všechna ta nahromaděná žluč jde prostě ven i s obědem. Songy jako Stop Play nebo Samá Voda sice nebudou trhat milionová views, přesto patří mezi to jednoznačně nejlepší, co se v domácím rapu za poslední léta objevilo. A vlastně nejen v něm.

5) Vanna ve Futurum – Host dosud poslední Klubovny.srt, frontman Vanny, a dobrodivec Davey Muise je velký srdce, což ukázal i ve Futurum. Na téhle akci s nimi hráli i talentovaní Trash Boat, a vyhypovaní Beartoolth, ale při vší úctě je bostonská Vanna smetla jako uragán. Stejně jako všechny kolem. Vanna předvedla doslova bostonské pití čaje v koncertním podání. Sálala z nich neskutečná pozitivní energie, a ta se jako rajský plyn rozšířila mezi všechny přítomné. Top!