The Valentines: „Poprvý jsou to i smutný písničky o smutnejch věcech.“ (Rozhovor)

Kapela The Valentines se zrodila na jaře roku 2017. Z intimního ložnicového popu a triumfu v hitparádě Startér Radia Wave se kapela brzy protančila až do národního finále Eurovize. Zatímco jejich oceňovaný debut z roku 2024, You All Look Beautiful When You Dance, křičel neonovou estetikou syntezátorů, osmdesátkovou nostalgií a nablýskaným indie popem, nová deska Palace Garage přináší nečekaný tvůrčí přerod. Album pojmenované po prvorepublikové budově v jejich rodném městě Hradci Králové odhazuje naleštěnou produkci a otevírá dveře syrovému kytarovému zvuku.

The Valentines se nám s novou tvorbou co nevidět představí na našem v pořadí již jedenáctém Halloweenu v Crossu. My jsme se tak s trojicí, která kapelu tvoří, měli možnost setkat na jejich křtu v pražském Café V lese a nově vydanou desku s nimi dopodrobna rozebrat. Pokud byste si kapelu ještě před 24. říjnem rádi přiblížili a zároveň se třeba dozvěděli něco o pozadí desky Palace Garage, tak jste na správném místě.

Na úvod odlehčně: Vy za chvíli křtíte novou desku, jak se cítíte? Tréma?

Ondřej: Moc se těšíme, bude to supr.

Honza: Já mám od rána totální depku, ale už je mi líp, takže už se taky těším.

Matěj: Já mám teda prvně trému. Jakože většinou ji vůbec nemívám a teď, když děláme tadyto album, tak docela od rána mám, no. Ale myslím, že to bude jako mega pěkný.

Vás dohromady čekají křty čtyři. Poslední dobou je z toho takový skoro sžitý trend, mi přijde. Proč čtyři?

Honza: Jako já nevím, jestli to mělo nějakej úplně konkrétní význam, ale dělá se to tak, tak jsme to tak taky udělali. To zaprvý a zadruhý možná nějaká naděje toho, že když napíšeš křest tak třeba ty lidi si řeknou: „Oukej, tak to bych nechtěl propásnout.“ Ve finále to funguje úplně stejně jako jiný koncerty, protože do poslední chvíle nevíme, kolik tady bude lidí.

Vy mimo tohle budete hrát i na našem klubovním Halloweenu. Máte už ready kostým? Jak se těšíte?

Honza: Jako já mám v hlavě kostým, ale normálně v tom jako chodím, takže jenom přidám pohyby a bude to snad poznatelný. Lidi uviděj, co uviděj potom na koncertě. Nevím, co maj kluci přichystanýho.

Ondřej: Jako vždycky to budu řešit na poslední chvíli.

To tak bývá. (smích)

Matěj: Že by měl být nějakej kostým, to mi došlo jakoby teď, ale asi si něco přichystám. Doufám, že nebudu sám.

Jaký máte k Halloweenu jako takovému vztah? Slavíte ho nebo jste spíš tým Dušičky?

Honza: Já mám na Halloween narozeniny, takže to je můj nejužší vztah s Halloweenem. Vždycky si říkám, že si konečně pustím nějakej horor, nebo něco kolem Halloweenu, a vždycky to potom vypnu, protože prostě vůbec nezvládám horory. Takže to je vlastně jedinej můj střet s tím, že je Halloween, že se pokusím vždycky koukat na horor a nedám to. (smích)

Ondřej: Můj střet s Halloweenem je, že si pamatuju, že má Honza narozeniny.

Matěj: No a já to mám tak, že můj taťka má narozeniny, Honza má taky narozeniny a do toho to slavíme s kámošema asi tak, že se vždycky spontánně, neplánovaně sejdem, nějak se vždycky oblíknem a hrajem třeba Bang! nebo něco.

Tak teď už konečně k nově vydané desce. Vy jste totiž vydali své druhé studiové album s názvem Palace Garage. Název i koncept desky přímo odkazuje na stejnojmennou prvorepublikovou funkcionalistickou budovu ve Vaší domovině, Hradci Králové. Vzdáváte tímhle hold vašim kořenům nebo to má nějakou hlubší myšlenku?

Honza: No, já jsem to nosil v hlavě nějakou dobu. Pak jsem to řekl klukům, že se mi líbí to spojení toho, že ten palác je něco nablejskanýho, takže furt tam máš nějakej ten songwriting v tý hudbě, ale ta garáž je návrat k tomu, že prostě tam je víc kytar a je to větší bordel. Celý jsme to dělali tak, jako jsme dělali věci dřívávejc, že jsme se sešli a skládali jsme ty písničky najednou, většinu z nich rovnou ve zkušebně. To spojení těch věcí k tomu nějak sedělo a já mám prostě hrozně rád Hradec, takže jsem to tam chtěl propašovat takhle na full.

Ondřej: Je to moc pěknej barák, podívejte se na desku, až si ji koupíte. (smích)

Matěj: Já si pamatuju, že jsme možná ze začátku přemejšleli, že se tak bude jmenovat první deska, že jsme kolem toho chodili. Ta první myšlenka byla už od tý první desky, ale pak se první deska udělala a dali jsme to až na tu druhou, no.

Honza: Já jsem to osobně měl dlouhodobě takový, že jsem byl nerad, že jsem byl takovej ukřivděnej, že jsme se mohli narodit někde v Británii a bylo by to jednodušší, ale vlastně asi vůbec. Čím dál tím víc když se vracím odněkud, tak jsem radši a radši, že se vracím do Čech a ještě navíc do Hradce, kde se projdu kolem řeky kolem dokola, kde mám kamarády a je to vlastně takový uvědomnění si toho, že tak, jak to je, to je nejlepší.

,,Veselé písničky o nejsmutnějších věcech,“ je takové vaše neoficiální motto a hlavní poznávací znamení. Dokážete zabalit melancholické, smutné nebo vztahově náročné texty do tak chytlavého, energického a tanečního rytmu, že na koncertech fanoušci vesele skáčou a tančí na témata, ze kterých by jinak spíše plakali. Jak se posunula textová rovina teď, když hudba ztemněla a přitvrdila?

Honza: Jsme říkali, když jsme to dělali, že teďkon poprvý jsou to i smutný písničky o smutnejch věcech (smích), což je takovej upgrade. Nevím no, to motto se nás drželo dlouho, dlouho platilo, teď to už asi ani neplatí vlastně. Nebo jakoby nejsou asi úplně smutný ty písničky, ale maj nějakou temnější energii. Některý z nich, ne všechny. Některý furt zněj vesele si myslím, nebo?

Matěj: Souhlasím.

Ondřej: Je to tak.

Vy si děláte téměř vše sami. Honzo, ty hudbu sám produkuješ a mícháš. Jak jsi sám přiznal v rozhovoru pro magazín Headliner, v minulosti jsi měl tak jasnou představu o zvuku, že tě externí zvukoví technici museli nenávidět. Jaké to má pro vás pozitiva a nebo naopak negativa?

Honza: No jako už jenom tím, že nejsme pod nějakým labelem a není na nás jako absolutně žádnej tlak, jak to má znít a jak to má bejt, tak nad tím vlastně nemusíme vůbec přemejšlet, což ti dává svobodu napsat cokoliv. A pak už jde fakt jenom o to, jestli to funguje nebo nefunguje a jestli si na to další zkoušku vzpomenem, že je to ono, nebo uděláme něco jinýho a věnujem se víc tomu. Prostě nemusíme tolik přemejšlet, což je supr, protože jsme všichni docela velký overthinkers.

Matěj: Vlastně když jsme třeba poslali něco na mix nebo jsme dělali něco i s nějakejma producentama, tak většinou to dopadlo tak, že jsme si prostě řekli, že to chceme ale vlastně jenom tak, jak to máme my a byl tam kolikrát ztracenej čas. Když jsme třeba poslali něco i na mix nebo master, tak vždycky to dopadlo jinak, než jsme chtěli. Přijde mi, že teď, co nám to dělá Honza, tak je to o dost rychlejší. Jak Honza říkal i s tou energií třeba, že člověk, když už je to potom moc dlouhý, tak už potom nad tím nechce strávit tolik času. A přijde mi to takhle celkově o dost lepší teď.

Ondřej: Já bych jenom řekl, že myslím, že Honza, ale i všichni jsme měli docela dost konkrétní představu, jak by to mělo znít a tam je vždycky problém to poslat nějaký čtvrtý osobě, která ti to vrátí jako: „Ježiš, to je supr, jak jsem to úplně celý překopal,“ ale jako vlastně není, protože to není to, co jsme chtěli. To je přesně ten problém. Takže ono to žádnou nevýhodu nemá, protože jakmile máš nějakou konkrétní představu, jak to má bejt, tak to tak je a není potřeba nějak do toho vtahovat ještě nějaký další lidi.

Honza: Což není jako nic proti těm lidem, co to s náma kdy dělali, protože oni jsou placený samozřejmě za to, že ti maj přidat něco navíc, co by tě nenapadlo. To ale funguje třeba u lidí, co maj song a vlastně nemaj představu, jak by to jako mělo znít a jenom chtěj, aby to bylo co nejlepší. Ale my, když jsme měli jasnou představu, tak to většinou nefunguje. Vlastně si jenom zbytečně uděláš s někým zlou krev, protože on to potom celý ještě znova předělává, ty za to platíš a ve finále se to mine s nějakým účinkem.

Honzo, ty jsi tam zmiňoval taky to, že jsi se u minulé desky producentsky vyšťavil a hudbu pak až moc analyzoval. Jak těžké bylo při nahrávání Palace Garage „vypnout mozek“ a tvořit čistě pocitově?

Honza: No to je asi subjektivní, ale já jsem potom už nebyl schopnej poslouchat muziku bez toho, aniž bych ji měl rozdělenou do nějakýho gridu, kdy přijde co, jak se nabaluje postupně třeba nějaký hook toho songu, že teď přijde refrén a hrozně jsem to analyzoval. Potom jsem se potřeboval vrátit úplně k nějakýmu většímu punku a myslím si, že nás to všechny bavilo. Vlastně nejdelší bylo nějaký míchání tý desky, sejít se dohromady a točit to, ale byl to za mě tentokrát fajn proces. Že ty songy jako takový z nás spíš jako padaly, než že by se nad tím nějak extrémně přemejšlelo.

Ondřej: Určitě no, bylo to mnohem spontánnější, mnohem míň overthinking a myslím, že to prospělo tý věci jako takový.

Matěj: Já souhlasím s tím, že Honza nad tím strávil spoustu času. Tím, že jsme se dostali teď do tý fáze toho, že to děláme všechno v tý zkušebně, tak je to takový víc syrový a člověk nepřemejšlí nad tím tolik a přijde mi to víc jak my v tenhle moment.

Když už jste to nakousli, byl to přirozený vývoj a chtěli jste se jako kapela přirozeně posunout zas o něco dál nebo jste se chtěli spíš odprostit od toho perfekcionismu?

Honza: Asi všechno se vším. Myslím si, že vlastně jsme na tý nový desce udělali jako dost věcí, co jsme chtěli udělat vlastně už když jsme dokončovali první desku, protože to trvalo extrémně dlouho. Některý ty songy byly už třeba dva roky hotový, což je případ vlastně i teď, jenom jsme potřebovali posbírat alespoň tolik songů, kolik by mělo bejt na desce. Přijde mi, že jsme jako udělali nějaký věci, na který jsme sbírali koule a nějaký odhodlání nacpat tam víc energie, nedělat to tak jako zarovnaný celý. Prostě se vysrat na ten perfekcionismus jako takovej, což je osvobozující.

Matěj: Je to víc živější, no, ta hudba celkově. Má to víc života mi přijde.

Honza: Narozdíl od nás to má víc života. (smích)

A teď, když už máte to srovnání, k čemu jste došli? Co vám vyhovuje? Svoboda nedokonalosti nebo do posledního detailu vyšperkovaný popík?

Honza: Určitě tohleto. Jak já to i míchám, protože už máme představu o tom zvuku, na kterým se postupně shodneme, a je to rychlej proces v tom, že to pošlu klukům, upravěj si ty věci podle toho, jak se řekne a jde se dál. Není to, že by míchaní byl můj koníček úplně, jenom prostě za x peněz, který do toho vrazíš, to nemá žádnej účinek. Nikdo ti neřekne, že někde máš blbou frekvenci, a když ti to někdo řekne, tak to není člověk, co by ti přišel na koncert úplně, takže to je úplně jedno. Já vlastně poslouchám spoustu desek z devadesátek, který jsou úplně příšerně smíchaný, ale sedí to tomu. Což ale neříkám, že to je příšerně smíchaný, je to vynikající. (smích)

Ondřej: No já si jenom vzpomínám, že jsem chodil za Honzou na návštěvy, když jsme dělali tu první desku a poslouchali jsme jí tam a měl jsem o něj už trošku strach místy potom, že jsem tam cejtil už nějakou začínající psychózu a tady to nebylo. Tady to bylo takový krásný, plynulý jak říkal Matěj, a fakt jsme si myslím víceméně všichni užili ten proces tý desky, což je super si myslím a je to na tom znát.

Honza: Už jenom stačí, aby si to lidi poslechli co nejvíc a udělali si na to svůj názor, protože může bejt taky úplně jinej, a to je úplně v pohodě. Ale jako za nás je to top. (smích)

Dále jste prozradili, že u vás neexistují dema a jdete rovnou na ostrou nahrávku. A když to nefunguje, song letí do koše. Nesvazuje vás tento nekompromisní tlak při skládání?

Honza: No, když se to dává dohromady ve zkušebně ty songy, tak si to jenom nahrajem na Voice Memos na mobil a to je vlastně asi dejme tomu to demo. Ale potom, když se jde nahrávat, tak už prostě rovnou nahráváme. Většina kapel, když dělaj demo, tak potom s tím demem někam přijdou a tam se to nahrává znova. Mně ale přijde, že třeba zrovna u těhlech písniček tohodle typu, tak můžeš v blbej den v blbý situaci ztratit tu energii, co mělo to demo. A vesměs jsme tohle dost často měli, že jsme měli párkrát x let zpátky nějaký demo a pak se to přehrávalo, že potom jsme z toho byli třeba nešťastný, že jsme byli zvyklý už na to demo. Takže to jedem rovnou ty nahrávky.

Matěj: Přesně tak. Potom mi to přijde autentičtější, no.

Ondřej: Celkově tadyta deska mi přišla, že byla takovej rychlej proces u nějakejch písniček. Byl nějakej nápad a mně už vlastně přišlo, že třeba stačily dvě zkušebny a byl ten song už vcelku hotovej. Jenom potom se vlastně šlo k Honzovi, zadaly se znova nějaký nový nápady, doladilo se to a bylo to komplet hotový.

Ještě ke konci taková klišé otázka, kterou si ale nemůžu odpustit. Jaký song z desky s každým z vás rezonuje nejvíc a proč?

Honza: No, já nemám song, kterej bych měl nejradši. Myslím si, že je to podle nálady a přijde mi, že ta deska střídá různé nálady, že vlastně nejoblíbenější song na desce je celá ta deska pro mě. Že to funguje jako jeden celek. Třeba ta první deska taky funguje dokupy, ale když sis jakejkoliv song dala za jakejkoliv jinej, tak to furt fungovalo a tady to víc navazuje na sebe. Takže mám na tom rád spíš návaznost těch songů než jeden konkrétní.

Matěj: Já souhlasím s tím, že podle nálady, jak říká Honza, ale mně se hrozně líbí This Match Is Over. Přijde mi celkově ta songa hrozně obrovská, nevím, přijde mi to hrozně jako světovej song. Jako je to takový egoistický, ale přijde mi to skvělý. Viz na konci. (smích)

Ondřej: Jo, já miluju tu desku celou taky. Přijde mi to takový jako docela koncepční, slitý dohromady, vypráví to celý nějakej příběh. Podle mě víc než ta první, za mě. Zas to je třeba míň selektovaný nějaký ty songy, který jsem měl třeba radši, který mi přišly víc osobnější. Třeba to Mental Health u první desky. Je to větší celek teď.

Ještě než Vás propustím, připomeňte nám kde a kdy teď v nejbližší době zahrajete?

Ondřej: No tak to počkej, tak jdem na to.

Všichni otevřete kalendář a vysypte to na mě.

Ondřej: Takže, samozřejmě teď jsme v Café V lese. 13. bude Brno. Kabinet MÚZ. Doražte tam, bude to skvělý. 16. budou Český Budějovice, to bude taky výborný. Potom, 23. Hradec, naše domovina, v PAVIJA’nu, to je must have. No a samozřejmě nakonec 24. na vaší Halloween party.

Dostali jsme se na konec rozhovoru. Se mnou tady v plné sestavě byla kapela The Valentines a já vám moc děkuju za váš čas!

Všichni: Taky moc děkujem!