„Takže tam tak stojím, ještě jsme ani nevyšli na pódium a já už brečím.“ Matt West z Neck Deep nám pověděl o zatím největší show i vzniku nového alba (Rozhovor)

Jedeme dál! V trezoru rozhovorů z letošního Rock for People toho máme víc než dost a tentokrát vám servírujeme jeden z těch nejmilejších vůbec. Šárka si druhý den Rokáče sedla s kytaristou Neck Deep, Mattem Westem, a zjistila všechny podrobnosti ohledně nového alba, jeho vzniku i autenticity, kterou v sobě nese, zatím největší odehrané show v Alexandra Palace, názoru na současný stav hudebního průmysl i toho, jaký song byl pro kapelu highlightem z minulého RFP.

Rozhovor si tradičně můžete vychutnat na našem YouTube nebo v psané podobě právě zde.

Čau, zdravíme vás na klubovní YouTube a jsme tady s Mattem z Neck Deep. Ahoj.

Ahoj.

Vítej zpátky na Rock for People.

Díky. Děkujeme, že tu můžeme znovu být.

Je super mít vás tu zpět. Jak říkáš, hráli jste tu už před dvěma lety…

Přesně tak.

Za tu dobu se toho stalo víc než dost. Ale pamatuješ si ještě na ten koncert? Vlastně váš vůbec první v Česku?

Jo, pamatuju si, že to bylo fakt, fakt dobrý. Jeden z nejlepších koncertů toho turné. Ono to pro nás bylo celý tak trochu zvláštní, protože jsme na cestách měli spoustu problémů s autobusem. Prostě se pořád rozbíjel a nic tam nefungovalo. Celé léto nám třeba nefungovala klimatizace… což nezní jako zas až takový problém, ale když máš 15 lidí, kteří se mají vyspat v téhle malinké věci, na kterou celý den praží slunce… Byl to očistec. Takže bylo příjemný přijet sem a dočkat se napoprvé tak milého přijetí. A tak jsme opravdu nadšení, že jsme tu dneska zpátky a uvidíme, jak to dopadne.

Skvělý. Podle toho, co říkáš, může být život na tour dost náročný na nervy, zejména když do toho přijdou problémy s technikou a tak.

Jo…

A vy se teď zrovna blížíte do poloviny vašeho evropského turné…

Přesně tak.

Takže jak se držíte, co se týče energie? A máš nějaké tipy a triky, jak se z tourování nezbláznit?

Kafe! (smích) Snažíme se naspat, co jen můžeme… My jsme všichni fakt nudní. Jakože neflámujeme nebo nic takového. Zlatým hřebem dneška pro nás bude, že si všichni sedneme v busu a pustíme si druhý díl Pána prstenů… tu delší verzi. Takže neobrážíme party nebo tak. Prostě se o sebe starat. Já třeba hodně běhám, takže se většinou chodím proběhnout. Dělávám to vždycky ráno, abych měl prostě nějaký ten čas pro sebe. Protože, jak jsem říkal, v autobusu je dost lidí. Je to celkem stísněný prostor, takže je fajn prostě vypadnout ven do přírody a jít se někam proběhnout… Takže tak.  Ale kafe je ten tajný klíč k úspěchu. To je to, co většinu z nás drží na nohou. Já jsem dneska asi na sedmém hrnku, což asi nebude ta nejzdravější věc, ale víš co, jsou tu horší věci, na kterých člověk může jet…

Hele, dobrá volba drinku i filmu.

Díky.

Vy na tomhle tour hrajete jak headline shows, tak festivaly… Takže si říkám, je v tom pro vás pořád nějaký rozdíl? A co máš radši?

Dost dobrá otázka. Upřímně, je fajn mít souběžně obojí, protože na jednu stranu zažíváš tu velkou atmosféru festivalů, kde hraješ pro spoustu nových potenciálních fanoušků. To jsme třeba vážně cítili, když jsme byli posledně na Rock for People. Na začátku setu se zdálo, že si poměrně slušná část davu nebyla úplně jistá, kdo vlastně jsme. Ale na konci to vypadalo, že jsme si dost lidí získali. Tak snad se to promítne do dneška.

Ale zas nic nemůže překonat headline show v nějakém malém klubu. Třeba včera jsme hráli v Lipsku – žádná bariéra, poměrně malá místnost a lidi, co nás už slyšeli. To nás fakt baví. Takže nemyslím, že bych měl jedno radši než druhý. Podle mě mám rád obojí stejně a je prostě fajn, že se nám daří vyvážit a smíchat od každého něco. A taky je fakt, že na festivalech bývá vážně dobrý catering, což je taky super. 

Jo, myslím, že jsme to, co popisuješ, mohli vidět, když jste se loni vrátili do Prahy. Protože jste tady na Rock for People nabrali spoustu nových fanoušků a tam už to pak bylo tak od druhého songu prostě šílenství.

Je to tak… Z nějakého důvodu si pamatuju, že „She’s a God“ byla takovým highlightem, když jsme ji tu naposledy hráli.

To jo…

Když jsme ji hráli, byla to fakt síla. Jako hrajeme ji celkem často, ale z nějakého důvodu mi to zrovna tady zpětně utkvělo v paměti. Jakože: „Dneska to fakt klaplo.“ Kdo ví proč…

Hele, rozhodně je tu něco, co bychom neměli opomenout – začátkem roku jste vydali vaše 5. studiové album.

Jo, přesně tak… i když si přijdu fakt starý, když je to číslo 5. (smích)

No, každopádně se setkalo s obrovskou vlnou pozitivních reakcí. Tak si říkám, u kterého z těch nových songů se nejvíc těšíš, až si ho zahraješ v téhle festivalové atmosféře?

No… teď tu vykecám setlist.

Neboj, ono to vyjde až později.

A ono taky, pokud máte internet, tak jste ho už stejně viděli (smích). Z toho, co teď hráváme naživo, si fakt užívám „Dumbstruck (Dumbf**k)“, úvodní song toho alba. Když ho Sam napsal a ukázal mi poprvé ten úvodní riff, říkal jsem si: „Tohle je dost matoucí,“ protože se ani jednou neopakuje. Je to asi šest různých frází, jedna za druhou. Říkal jsem si: „To je jak skládat puzzle. Je to magořina.“ A pak jsme to konečně dostatečně nacvičili a dostali to pod kůži. A já ti nevím, prostě myslím, že je to strašně silný song na úvod a dotáhli jsme to k tomu, že teď zní fakt, fakt dobře. Takže se těším, až si ho zahrajeme.

A „We Need More Bricks“ jakbysmet. Ta je taky skvělá, protože má riff, co… prostě to naživo šlape. Je fakt, fakt, fakt, fakt dobrej. Takže tak… Ale upřímně, těším se na všechny z nich. Všechny songy z nového alba, které teď hrajeme, zatím naživo fungují vážně dobře. A zároveň máme pořád slušný mix toho nového a toho starého. Snažíme se držet vybalancovaný set tak nějak pro všechny. Ale jo, těším se, až si zahraju některé z těch nových věcí.

Oukej. No, jak už tu padlo, jde o páté LPčko, takže musí být těžší a těžší se neopakovat a tak. Takže, co bylo vaším cílem s tímhle albem?

V podstatě „od nás pro nás“. Prostě jsme napsali album, které jsme my sami napsat chtěli. Zkusili jsme obejít pár producentů, sednout si s nimi, probrat pár věcí, ale ačkoliv to pomohlo, po všech těch schůzkách jsme si prostě řekli: „Tohle zvládneme.“ Jakože: „MY to zvládneme.“ Prostě jsme se dostali do bodu, kdy to Neck Deep můžou udělat jako Neck Deep. Chtěli jsme se tak trochu vrátit zpátky ke kořenům kapely a troše z toho dřívějšího zvuku a přinést to zpátky. Protože když jsme psali All Distortions, nechali jsme si prostor zkusit něco trochu jiného. Držet se toho, co umíme, ale čerpat i z toho, k čemu jsme si postavili základy písničkami jako „In Bloom“, nebo vlastně i songy jako „Heavy Lies“ z předchozí desky, a vydat se s tím trochu až rockovějším směrem. Prostě jen zkusit něco novýho a nebát se toho. A myslím, že to byla ta deska, kde to udělat. A když pak přišlo na to napsat věci pro self-titled album, řekli jsme si: „Víme, v čem jsme fakt dobrý, a to je psaní energického pop-punku, takže prostě uděláme přesně to, od začátku do konce.“

A myslím, že jsme odvedli vážně, vážně, vážně dobrou práci. Jasný, člověk bude určitě vždycky tvrdit: „Tohle je moje oblíbená deska, protože je nová…“ Protože ji neposloucháš už 10 let. Ale opravdu to myslíme vážně, když říkáme, že to album neskutečně milujeme a na osobní rovině si ho strašně vážíme. Takže tak. Jednoduše jsme chtěli napsat desku pro nás, která nás prostě bude bavit poslouchat a hrát, což se povedlo.

Takže v podstatě zůstat autentickými a důvěřovat procesu?

Tak nějak.

Tak si říkám, myslíš, že právě tohle možná v dnešní době v hudebním průmyslu tak trochu chybí? Jakože nebát se jít do rizika, nekalkulovat a prostě věřit procesu, raději než se honit za něčím, co bude populární a nasbírá čísla?

Jo, ono je to v dnešní době hrozně těžký, protože… Dost se o tomhle bavíme. Jako kdybychom byli kapelou, která začíná teď, neměli bychom tucha, co dělat, protože je to prostě o tolik jiný, než když jsme… My už tohle děláme skoro 13 let, díky čemuž si opět připadám sakra starý, ale tehdy jsi prostě hodila song na internet, nasedla do dodávky, vyrazila na tour a doufala, že se zadaří. Dneska si připadám jak dědek, když zapnu telefon a otevřu TikTok a říkám si: „Já tu nerozumím nikomu a ničemu.“ Takže je to trochu zvláštní. Jako bychom to uměli dělat jen tak, jak to děláme my sami, což je proces, který jsme za celou tu dobu vlastně nijak nezměnili.

Jednoduše řečeno, tuhle kapelu jsme založili v Sebově ložnici. Seb nahrál naše první EPčko. Nahrál i EPčko mojí první kapely, roky a roky před Neck Deep. No a v případě tohohle alba jsme vyrazili do skladu, který si my sami pronajímáme. Máme tam svůj prostor s vlastním studiem a ten člověk za pultem byl právě Seb. A tak to u nás prostě funguje. Je to tak nejlepší. Prostě si se Sebem, naším basákem, sedneme k počítači a řekneme si: „Uvidíme, co z toho vyleze.“ Vždycky jsme to dělali touhle cestou. Takže vlastně ani nevím, kde bych se vším TikTokem a podobně vůbec začal… s tím, co je opravdový a co není. My prostě konec konců známe jen to, co sami umíme a co funguje pro nás.

Jasný. Zase si říkám, že vám možná v dnešní době právě tohle pořád táhne nové fanoušky – že jste i po těch letech zůstali sami sebou a při zemi. Víš, jak to myslím?

Toho si vážím. Asi jo. Já myslím, že jsme prostě normální, nudní lidé, kteří prostě… (smích) kteří si na tom makali… Bylo v tom taky trochu štěstí, ale oddřeli jsme si to. A pořád v tom taky pokračujeme. Všechno, co děláme, je pořád dost DIY a přímo od nás. I když hrajeme koncerty, jaký hrajeme, pořád jsme kolem kapely v každém ohledu dost puntičkářští. Občas to našeho manažera dohání k šílenství, ale je to prostě způsob, jakým jsme vždycky fungovali.

To mě přivádí ještě k jednomu koncertu, o kterém jsem s Tebou chtěla mluvit. Protože v březnu jste v Alexandra Palace odehráli vaši zatím největší show.

Jo…

Víš co, i tady víme, že tohle je prostě ikonický místo. Takže jaké to bylo, stát na téhle stagi a vědět, že jste to dotáhli až tam a pořád zůstali sami sebou?

Bylo to šílený. Bylo to něco, co jsme chtěli udělat už roky. Mělo k tomu dojít ještě před covidem… a pak jsme to nestihli. A pak se to tak nějak odložilo a my si pořád říkali: „Jednou to klapne, jednou to klapne…“ Ale bylo to zvláštní. Když jsme tam ten den vešli, Sam se na mě otočil a říká: „Tohle je fakt divný,“ protože máš pocit, jako bychom se jen pletli do cesty. Jako bychom tam furt byli jen jako předkapela, nebo tak něco. A přitom je to ve skutečnosti jako – no, ne. Všichni, kdo tu dneska jsou, přišli kvůli nám. A to včetně lidí od cateringu, všech, kteří dávají dohromady pódium… Protože když přijdeš do Alexandra Palace, je to jen prázdná místnost. Není tam žádná stage, nic. Všechno si to musíš přivézt. Takže jsme měli tým víc jak stovky lidí, kteří na tom přes den makali. A když jsme ráno vešli do té hlavní místnosti, říkali jsme si: „Co tady děláme? Tohle je šílenost!“

Takže, jak už jsem řekl, bylo s tím spoustu dřiny. A spoustu z toho jsme organizovali my sami. Třeba jsme za sebou měli vůbec poprvé obrazovky s videoprojekcí a myslím, že tak 60 % těch videí jsem dělal já. A Sam, náš kytarista, byl zase v zákulisí a staral se o to, aby to všechno šlapalo. Zorganizoval a najal celý video tým, dal jim k tomu náčrt – který jsme ještě nezveřejnili, ale brzy půjde ven. No ale bylo to prostě šílený.

Pamatuju si, jak jsem seděl v šatně… protože jasně, že je to dost hektický den. Máš tam spoustu přátel a rodiny, což je zároveň požehnání i prokletí. Když ti třeba tvoje máma najednou zavolá tak hodinu a půl před začátkem, jakože: „Tak jsem tady!“ Jako: „…kde?“ „Na parkovišti.“ „No, já ti teď nijak nepomůžu. Prostě si zkus nějak najít cestu dovnitř.“

Ale byl tam moment, asi půl hodiny před tím, než jsme šli na stage, kdy se ta šatna vyklidila a nás pět tam prostě jen sedělo v tichu. Byla to jen chvilička. Každý si hleděl svého, aby se připravil. A já si jen pamatuju, jak stojím ve dveřích od záchodu, což zní divně, ale… ve dveřích od koupelny. Stojím tam, koukám se kolem a říkám si: „To je padlý na hlavu, že tohle děláme.“ A prostě jsem využil ten moment, abych, ne nějak divně, ale abych jen zíral po ostatních a říkal si v duchu: „Tohle je šílený.“ Jakože: „Co to děláme?“ To bylo jediný, co mi šlo hlavou.

A pak jsme vylezli na stage a rozjelo se intro, což byl takový velký sestřih videí, který jsme vytvořili… Seb k tomu – ne, Sam k tomu dělal veškerý zvukový design a bylo to prostě video ze záběrů ze zákulisí, které ještě nikdo neviděl. A taky takový příběh z našich starých videoklipů a záběrů napříč těmi roky. Takže tam tak stojím, ještě jsme ani nevyšli na pódium a já už brečím. Jakože, tohle je fakt šílený.

Byla to prostě neskutečná noc. Ale třeba já osobně si pamatuju první tři písničky a pak konec „In Bloom“. Nic jinýho. A pak už jen vím, jak jdu pryč a říkám si: „Oukej, co se stalo? To byl blázinec.“ Prostě 3 měsíce nefalšovaný každodenní práce, od devíti do osmi, abychom to dali dohromady. A najednou si říkáš: „No a co budeme dělat teď?“ Prostě, je hotovo…

Jakože: „Co dál?“

Jo, co dál…

Ale když tam tak stojíš před tím, než vejdeš na tuhle, nebo vlastně jakoukoliv jinou stage, co je ten pocit, který chceš, aby si lidé z vašeho koncertu odnesli? Aby si řekli: „Oukej, mám za sebou Neck Deep koncert a takhle se cítím…“?

Myslím, že v tomhle případě jsme jen chtěli, aby si lidi řekli: „CO TO SAKRA–“ Jakože: „Už jsem je viděl hrát dřív a ty koncerty bývají šílené, protože tam pořád pobíhají a poskakují. Ale když k tomu přidáš tuhle nesmyslnou pyrotechniku a výbuchy konfet a videostěnu a to všechno…“ Prostě jsme chtěli, aby lidé odešli s tím, že tohle byla nejlepší Neck Deep show, kterou kdy viděli. Možná ne nejlepší show, jakou KDY viděli, ale s tím, že tohle byli Neck Deep na jejich vrcholu… Teda, na vrcholu vlastně ne, protože pořád jedeme dál, pořád stoupáme, pořád se nám daří. Každopádně jsme prostě jen chtěli, aby se lidé dobře bavili. Tak trochu nám to připadalo jako taková prazvláštní oslava naší kapely, protože jsme tak nějak… Vždycky se nám dařilo, ale nikdy jsme… Prostě jsme vždycky tak trochu měli takový mindset outsiderů, jakože my versus všichni ostatní.

Oukej. A jelikož Tě musíme nechat jít, aby ses připravil na tu dnešní show, máš nějaký závěrečný vzkaz pro vaše české fanoušky?

Jasně. Díky, že na nás chodíte pokaždé, když se tu ukážeme. Vážně se sem vracíme rádi. Jak jsem řekl, tohle bude naše, a teď mě oprav, jestli se pletu, potřetí, že jo?

Přesně tak.

No vidíš, že jsem to věděl… potřetí. Takže děkujeme za podporu, vážně si jí vážíme. Nepřestávejte chodit na koncerty a užijte si dnešní večer… a tak.