Končit se má v nejlepším? Sum 41 se rozloučili s Českem (Report)
Kanaďani Sum 41 ukončují kariéru, a tak se celý letošní rok loučí s fanoušky v rámci turné s názvem Tour of the Setting Sum. Svou velkolepou rozlučku dovezli v neděli 10. listopadu i do pražské O2 areny a je možné ji označit jako jeden z jejich nejlepších koncertů, co na našem území za ta léta měli. Kapela si přichystala dvouhodinový průřez největšími hity od prvního alba All Killer No Filler až po letošní dvojalbum Heaven :x: Hell a dokázala, že končí opravdu ve vrcholné formě. Svou heaven a hell část nakonec měly i hořkosladké přídavky.
Pražskou zastávku turné zahájili Neck Deep – posluchačům pop punku dávno dobře známá britská kapela, která se už několikrát představila na Rock for People. Neck Deep dokážou rozproudit energii, o tom není pochyb, a to i v případě, kdy jim škodí ozvučení. Rozumět sice moc nebylo, ale během svých 45 minut na stagi rozhodně zvládli zahájit nedělní párty. Jeden z prvních crowd surferů večera si vysloužil high five od zpěváka Bena a došlo i na frontmanovo vyjádření k současné politice v souvislosti s americkými volbami, protože punk je přece jen s politikou odjakživa spjat. Friendly reminder: Na letošním ročníku Rock for People naše Šárka pořídila rozhovor s kytaristou Mattem Westem, takže kdo ještě nečetl nebo neslyšel, jděte na to!
Všichni jsme se tady ale sešli kvůli sladkobolné události, která zanedlouho následovala – rozloučení s oblíbenou kapelou. Zároveň by se na tuhle rozlučku dalo pohlížet jako na velkou oslavu téměř třicetileté kariéry. Úvod se nesl v duchu fanouškům dobře známých tradic: AC/DC a jejich „T.N.T.“, přednahrané intro a teatrální stržení opony s prvními tóny „Motivation“. Že tentokrát nejde o jeden z řady koncertů připomnělo nové intro nahrané přímo pro Tour of the Setting Sum. Frontman Deryck Whibley od začátku sliboval, že z každého alba zazní alespoň něco, což se jim dařilo plnit. Sum 41 měli při českých zastávkách v posledních letech poměrně stabilní setlist, tentokrát s ním nakládali mnohem volněji a nutno podotknout, že tahle změna je více než vítaná. Škoda, že k ní došlo až při posledním turné. Zazněly známé hity („Underclass Hero“, „With Me“, „We’re All to Blame“) a letošní singly („Landmines“, „Dopamine“, „Rise Up“), které kapela průběžně doplňovala vzácnějšími kousky. Na internetové prosby fanoušků totiž odpověděla zařazením oblíbených „Screaming Bloody Murder“ nebo „Noots“, což je skladba, která si svou živou premiéru odbyla teprve před necelými dvěma týdny v Londýně.
Na své si přišli také příznivci metalu. Dávno ohrané předvádění riffů „Smoke on the Water“, „Seven Nation Army“ a hraní coveru „We Will Rock You“ vystřídaly ukázky „Raining Blood“ kapely Slayer a „Master of Puppets“ legendární Metallicy. Každý ze členů kapely dostal během večera prostor pro sólo, během kterého měl příležitost prokázat svůj um, zejména bubeník Frank Zummo si to své náležitě užil. Whibley jako vždy bravurně zvládal komunikaci s publikem, jeho povzbuzování k šílení a křičení textů však čím dál více doháněla nostalgie a slova díků. Pár skladeb dokonce zahrál na svou kytaru, kterou měl v legendárních klipech Sum 41 z počátku milénia a kterou mu před lety někdo odcizil. Teprve nedávno se mu vrátila – právě včas. Prožil s ní vzestup kapely, doprovází ho i při posledních koncertních zastávkách… Nový překvapivý rozměr byl dodán písni „Pieces“, kterou Whibley zahájil sám u piana. Šlo o hodně emotivní verzi, která předznamenala blížící se závěr, během kterého kapela neopomenula ani „Fat Lip“ a „Still Waiting“.
Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat, tentokrát v čistě pop-punkovém hávu. Zazněl nejstarší singl „Summer“, jeden z nejnovějších singlů „Waiting on a Twist of Fate“ a nesmrtelný hit „In Too Deep“, kterému předcházel Whibleyho závěrečný loučící proslov. Jenže ono se těžko dojímá, když je na pořadu večera, aby si „Sum 41 family“ společně ještě jednou pořádně zaskákala. Poslední konfety dopadaly k zemi, prostor zaplnila slova díků i loučení a koncert se opravdu nachýlil ke svému konci. Jenže stejně jako poslední album Heaven :x: Hell prokazuje, že vše má své dvě strany, aby byla dodržena rovnováha, tak po lehkém vyprázdnění O2 areny (zvlášť v sektorech určených k sezení) následoval přídavek č. 2. Vždycky jsem si říkala, že by skladba „So Long Goodbye“ z alba Underclass Hero mohla plnit stejnou funkci jako „Good Riddance“ na koncertech Green Day – taková emotivní tečka na závěr. Dočkala jsem se, jenže v jiném kontextu, než jsem chtěla. Až když ji Whibley spustil naživo za doprovodu Toma na klávesy, tak mi došlo, že tímhle jejich koncerty za normálních okolností končit ani nemohly. Sum 41 jsou punkeři každým coulem a raději po sobě nechávají moshpitový chaos než usušené slzy. To ostatně sami dokázali, když se v závěru skladby na pódium přišel rozloučit i zbytek kapely a baladu společně proměnili v poslední kolektivní „let’s get fucking crazy“ moment. A když už se ta párty rozjela, zahráli rovnou ještě „Welcome to Hell“. Výběr skladeb všeříkající, co více dodat. Zbývá jen doufat, že se po letech dočkáme comebacku. Do té doby: „And it’s quite alright and goodbye for now…“
