Jak šel čas s indie: First shot (vol. 1)

Jelikož se Klubovna pomalu ale jistě rozrůstá, rozhodli jsme se zaměřit i na žánr, který nese “všeříkající” název indie. Jak vůbec indie vzniklo a co tomu předcházelo? To se můžete dočíst v následujícím článku.

Indie, nebo také alternativní rock, je docela těžké definovat. Označení tohoto žánru jako indie vzniklo zhruba v 80. letech zkrácením slova independent čili nezávislý. Pokud jde jenom o hudbu, šlo o interprety, kteří místo dostávání se do povědomí lidí přes komerci a slavné labely, dávali přednost zakládání menších svých nahrávacích společností nebo vydávání své hudby čistě sólo bez labelu a takovému „udělej si sám“ stylu. Tyto nahrávky tedy většinou vznikaly u členů doma v pokoji nebo v garáži pomocí velmi jednoduchých nahrávacích zařízení. Tomu i odpovídala kvalita.

Některé z těchto skupin později podepsaly smlouvy s velkými nahrávacími společnostmi. Nicméně je pořád můžem považovat za umělce patřící do indie. Například Nirvana, která dříve patříla k malému nezávislému labelu Sub-Pop. V devadesátých letech podepsala smlouvu s gigantem mezi vydavatelstvími Geffen Records v Hollywoodu. Ale o tom až později…

Primární důvod vzniku indie je ale jenom jeden. Jak už tomu napovídá název – nezávislost. Nutno dodat, že zatímco někteří považovali indie-rock za určitý způsob vzpírání se hierarchii a lepším podmínkám, jiní se s tímto stylem ztotožnili jako s filosofií tvoření a šíření hudby a tím pádem odmítali jakékoli nabídky větších vydavatelství. Samozřejmě, že by to na jednu stranu znamenalo větší příjmy a celkově materiální prospěch, ale na stranu druhou i daleko menší tvůrčí svobodu a volnost, na které si tito umělci zakládali. Chtěli být sami sobě šéfy a organizovat si tvoření hudby po svém.

Tato hudba byla tedy logicky prezentovaná na undergroundové scéně. Ti menší umělci  hráli v klubech a měli skupinku svých příznivců, kteří se mezi sebou dobře znali a spíš hráli pro sebe navzájem, než pro nějaké veliké publikum (i když takové cíle někteří pochopitelně měli). Ti, kterým se dařilo víc, měli větší fanklub a vyráželi i na koncerty. Ale stále to nemělo ani zdaleka takový rozměr, jako tehdejší mainstreamoví a vydavatelstvím svázaní interpreti.

Začátkem devadesátých let se začala celá filosofie nezávislého stylu tvoření hudby bortit. Najednou se kapely, které dřív původní názory zastávaly, ocitly v záři reflektorů. Undergroundová rocková indie scéna se chystala stát se mainstreamem, který ale nebyl žádaný a nehodil se.

Jak už jsme výše zmínili – obrovský posun se zrodil v Seattlu, kde grungeová kapela Nirvana, dříve patřící k malému nezávislému labelu Sub-Pop, podepsala smlouvu s gigantem mezi vydavatelstvími Geffen Records. První album, které s touto nahrávací společností bylo nahráno, je dnes už legendární Nevemind. Dodnes se prodalo více než 30 milionů kopií po celém světě, což z něj dělá zřejmě nejprodávanější album tohoto stylu všech dob. A dnes už neexistuje nikdo, kdo by ho neznal. Paradoxy..

Po obrovském úspěchu Nevermind celý svět mluvil o grunge, alternative a indie rock stylu. Úspěch Nirvany nastavil trend a stal se vzorem pro mnoho alternativních rockových kapel. Včetně třeba Pearl Jam, Mudhoney a Hole, kteří následně vstoupili do hlavního proudu.

Čím více kapel našlo úspěch v mainstreamu, tím více termín indie-rock ztrácel na významu. Celá původní filosofie byla fuč a tento termín začal být spíše popisem pro styl zvuku.

Přelom do druhého tisíciletí byl pro indie a celkově hudební průmysl docela zvláštním obdobím. Mezi lidi vstoupil internet, dal těžkou ránu komerci a byznysu, ale zároveň pomohl šíření hudby, která by bez něj jinak neměla šanci. Nyní byla dostupná spousta umělců a interpretů místo těch pár hvězd, které by zářily samy. A to pro rozhodně více lidí po celém světě. Tito umělci se opět nebáli tvoření hudby na vlastní pěst, a tak se pro ně opět utvořila nálepka indie popř. indie-rock, který se naposledy objevoval v 80. letech.

Británie

Indie hudba ve Velké Británii na tom byla trošku jinak než v USA, ačkoli indie punková scéna, která vznikla počátkem 80. let, do značné míry inspirovala její původ. Počínaje polovinou 80. let se objevila vlna post-punkových kapel spolu s dalšími popovými indie ovlivněnými akty, z nichž jsou Smiths nepochybně nejznámější.

Zatímco v USA experimentovali s tím, kolik hluku jejich zesilovače utáhnou, jejich britští kolegové se víc zajímali o melodii. Výsledkem toho byl indie-pop. Byla to hudba, která nebyla tak těžká na to, aby byla klasifikovaná jako indie-rock, ale měla stejnou filosofii a zásady.

Stejně jako u grunge v USA, indie hudba vstoupila do hlavního proudu v devadesátých letech. Britpop, hybrid indie-rock a indie-pop kapely opouštěly pomalu své zásady a  filosofii a podepisovaly smlouvy  s velkými labely, hrály velké koncerty a stávaly se známějšími a známějšími. Oasis a Blur jsou jasnými příklady.

V dnešní době je indie styl spíš braný jako styl hudby pro její specifický zvuk. Takže se hodnotí čistě na základě poslechu, nikoli na její filosofii a přístupu k jejímu tvoření. Existuje také několik desítek subžánrů indie. Indietronica, electro-indie, sad-core, desert-rock apod. Mezi fanoušky stále probíhají diskuze o tom, jestli je indie stále pojmenování pro nezávislé kapely nebo nový styl hudby, který má své kritéria a pravidla. Ale dá se říct, že platí obojí.

Pro indie hudbu je největším nebezpečím to, že se stává čím dál tím víc populární. V dnešní době už většina lidí zná největší hit Arctic Monkeys, Born to Die od Lany a to to jsou opravdu čistě indie umělci. Což je opravdu paradox, protože původní záměr tohoto žánru byl být out. Ale jen to potvrzuje tendence dnešního světa – tedy rozvoj větší a větší rozmanitosti kolektivního vkusu.

Zatímco v 19. století existovaly jen dva žánry – lidová a klasická hudba, ve století minulém jsme si už mohli vybrat mezi desítkami stylů – od popu, přes rock, jazz, metal, až třeba po punk. A dnes už existují stovky žánrů, jenž většině podle názvů třeba neřeknou vůbec nic – například new wave, shoegaze nebo tex-mex.

Co je na tom ale úplně ze všeho nejdůležitější je fakt, že se hudba pořád šíří a stále přibývá lidí, kteří hudbu zbožňují a dělají.

Ale o tom, až příště!