Indie rock ve všech svých podobách. Giant Rooks se rozloučili s evropským turné ve velkém stylu! (report)

Do Prahy se po loňském povedeném vystoupení na Rock for People navrátili indie rockeři Giant Rooks. Tahle německá pětice vybavená odzbrojujícím charismatem a úctyhodným repertoárem nástrojů si větší pozornost poprvé vysloužila coverem na hitovku „Tom’s Diner“. Tentokrát k nám ale dovezli zejména nové album How Have You Been?, se kterým v pražské Roxy 24. března zakončili evropskou odnož stejnojmenného turné. A že to byl konec ve velkém stylu.

Pětice nám naservírovala dynamický set, který měl každému indie-rockovému fanouškovi co nabídnout. Ať už to byla atmosférická „What I Know Is All Quicksand“, taneční vypalovačky jako „Wild Stare“ a „Watershed“ nebo groovy kytarovka „Pink Skies“. Giant Rooks dokázali, že jsou kapelou mnoha tváří. A pokud mě jejich loňské vystoupení na Rock for People roztancovalo, pak mě to včerejší posadilo na prdel a nechalo zírat s otevřenou pusou.

Jen ten slunečný Hradec jsme tuhle březnovou neděli vyměnili na deštivou Prahu. Chmurné počasí ale nikoho neodradilo a fronta před vyprodanou Roxy se linula ještě daleko za roh Lokálu. A tak sbíhám do útrob rychle se plnícího klubu tak akorát na začátek setu předskokanů dnešního večera, britských Kawala, kteří si v Praze střihli svoji (nejen koncertní) premiéru. Do českých končin se nám však brzy vrátí. Vidět je můžete už v červenci na Colours of Ostrava.

Pod názvem Kawala se skrývá usměvavá indie-folková pětice z Londýna, jak nám ostatně sdělil sám kytarista Daniel McCarthy v obdivuhodně dlouhém proslovu v češtině: „Ahooj Praha. Nes večér vypadáta všehny nadaháreně. Sme Kawala. Prišlí sme z Londena. Ste pripravéno ná párty?“ No a odpověď? Připraveni jsme rozhodně byli. A i když se kluci původně dopočítali sotva dvanácti zvednutých rukou těch, kteří o nich už slyšeli, tímhle gestem si rychle získali snad každé srdce v nacpaném klubu.

A taky teda svou hudbou. Svěží kombinace akustiky a riffů doplněná o kouzelně sladěné harmonie Daniela a Jima se nám rychle zaryla pod kůži a už se nepustila. (A i když na nahrávkách Jimův hlas upřímně nebyl můj šálek kávy, naživo jsem vibovala o sto šest). Zasněné indiečko, jam sessions na bicí, závěrečný banger „American Adrenaline“ i groovy beaty, které nejen v případě novinky „What’s Up“ rozvlnily Roxy v kolenou. Prostě mix, který vás už během úvodních „Jesse C’mon“ a „Ticket To Ride“ přenesl daleko od deštivé Prahy někam doprostřed letní pohody.

A v letní atmosféře jsme setrvali i nadále… aspoň teda co se klimatu týče. S nástupem Giant Rooks totiž dav shromážděný před pódiem výrazně houstne. Kromě teploty ale stoupá také nadšení příznačné pro celý večer, který se nesl v duchu dobré nálady a úsměvů od ucha k uchu. Ne, vážně, zavolejte někdo infekční, protože ten elán a upřímný vděk (dokazovaný opakovaným „Djekuje…?“), který sálal z pódia, byl vysoce nakažlivý. Pětice si užívala každé sekundy plnými šálky, Finn a Luca řezali do strun o sto šest a když zrovna zpěvák Frederik nekličkoval mezi spletitým setupem, házel jeden vtípek za druhým.

Pokud Giant Rooks něco potvrdili, pak to, že jsou kapelou, kterou stojí za to slyšet naživo. Každý song měl nějakou tu kudrlinku navíc, která ho oproti studiové verzi pozvedla do zcela nových výšin. Každý z plejády nástrojů, které se na podiu střídaly jak na běžícím pase (tímto smekám imaginární klobouk celé crew), měl v tomhle vyváženém setu své místo a kluci z něj vytřískali vše, co šlo, a ještě něco navíc. Příkladem za všechny byť jedno z řady hypnotizujících kytarových sól během „Fight Club“.

A vokály? Prostě kdo umí, umí. Neochvějná jistota, emoce v každé slabice a hudební rozsah jak Macocha, to je Frederik Rabe. Zpěvák, jehož hlas blížící se k dokonalosti vynikl hlavně v nižších polohách a při skladbách jako právě zmíněný „Fight Club“ duněl napříč Roxy i bez mikrofonu. A nebyl to jen Frederik, koho bylo slyšet snad až do ulic noční Prahy. Publikum se rozjelo hned během úvodní „For You“ a sborový zpěv se ozýval vlastně napříč celým setem (snad až na jednu výjimku, ale k té se ještě dostaneme). A když se při druhé „Heat Up“ objevila ikonická tamburína, spustila se také ta pravá diskoška. Taneční kreace na pódiu i pod ním eskalovaly celých 90 minut až po „Somebody Like You“, jejíž nonstop skákačka posloužila jako takové „kardio s Giant Rooks“.

A co také neustávalo byla více než zasloužená láska, kterou kapele posílali fanoušci. Ať už šlo o nekončící ovace, rozsvícení baterek telefonů při „Flashlights“, lajna transparentů, jež se náhle vynořily z davu při „Somebody Like You“, nebo zdařilý fanouškovský projekt, díky němuž nám při „Cold Wars“ nad hlavami synchronně vlály stovky papírových srdíček, která za až překvapivě sladěného pobrukování textu písně vytvořila vážně magický moment. Je prostě vidět, že kvalitní indie rock v Česku nezůstává bez odezvy.

Jak už je tedy asi jasné, celý set byl více než vydařený. Za mě osobně ale nic netrumfne to, co přišlo během „What I Know Is All Quicksand“. Během jediného songu jsme se totiž vydali na horskou dráhu, která odstartovala riffy prostupujícími spolu s paprsky světel skrze hustou mlhu navozující atmosféru, která by se dala krájet, a skončila Fredrikovými dechberoucími vokály, které si v ten moment našly cestu do našich srdcí i bez mikrofonu. Na rukou naskočila husina a celá Roxy poprvé a naposledy za celý set padla do konsternovaného ticha, ve kterém by snad bylo slyšet i padající pírko. Možná jsme jen sbírali síly na to karaoke, co následovalo při outru tohohle songu. A možná nám prostě jen všem došla slova. Tak jako tak, tohle pro mě byl nejen nejsilnější moment nedělní show, ale asi i celé dosavadní koncertové sezony roku 2024.

A abych odpověděla na otázku, na kterou se nás kluci posledním albem ptají: „How Have You Been?“ – líp už to snad ani nešlo.

PS: Děkujeme Fource za skvělou organizaci a vpuštění i po komunikačním šumu. Vážíme si toho.