Hopes 2025: Návrat králů? (Kings of Hardcore recenze)
Čtyřleté čekání je u konce, míč zpět ve hře a tráva na ploše Pushteek Records se zase jednou zazelenala. No a co si budeme povídat, i venkovní mrazivé teploty dávají jasně najevo, že období Summer Vibes už pravdu odzvonilo… Hopes EPčkem Kings Of Hardcore startují novou éru, kterou už brzy vytasí i naživo – 12. 12. v rámci Pushteek Festu, o den později pak v libereckém Azylu.
Přímočará pětice se vrací na hřiště s nahrávkou, která patří na jejich poměry k těm delším kouskům. Stopáž lehce přes třináct minut si bere na bedra vlastně docela ambiciózní úkol – nastavit, kdo jsou Hopes, verze 2025. (Přeci jen, ze své generace startující mezi lety 2010-2015 zůstávají jedněmi z posledních relevantních aktérů.) Tak trochu punkrock, tak trochu pop-punk, tak hodně hardcore. Tak trochu hudba, která se nebere přehnaně vážně, ale zároveň neupouští od kvality ani přidrzlosti jasně vymezených postojů.
EPčko šlape na plyn novým směrem, zatímco nezapomíná na odraz ve zpětném zrcátku. „Jsou to Hopes, co hrajou Hopes v kvalitě Hopes a znějí u toho jako Hopes… ale přesto tak trochu jinak,“ je první poznámka, co při poslechu padá do chaotických poznámek v telefonu. A vlastně to všechno shrnuje. Co si budeme, pánové vědí, co dělají, co funguje, po čem je hlad. Jenomže to dělají tak, jak a kdy chtějí oni. A to je sakra důležitý a sakra znát. Na ověřené karty pak sází i po produkční stránce a asi nikoho nepřekvapí, že návrat do rukou Damiána Kučery funguje opět skvěle.
Rozhodně tedy nejde říct, že by nezůstal kámen na kameni. Trocha štěrku vzduchem ale přeci jen lítala. Králové rozpoznatelného hardcore rukopisu nestagnují, zapojují nové prvky a otevírají další etapu svou zatím možná nejexperimentálnější nahrávkou. A jak to funguje v praxi?
Pět dresů na přebalu, pět tracků. Tak pojďme hezky popořadě…
Po rychlé fanfáře „Entrance of the Kings“ rozkopává dveře nekompromisní „No Unity“ a jasně připomíná, s kým že máme tu čest. Otvírák sršící nasraností od prvních sekund asi nejvíc evokuje Hopes, jak je známe z posledních nahrávek. Než se stihneš rozkoukat, první track ti vmete do ksichtu neústupný statement o netoleranci k netoleranci a ty už jen odškrtáváš hardcore checklist: je to rychlý, je to úderný, první gang vocals také splněny… V silném závěru prostě nezbývá než si zařvat taky a říct si: „We’re so back!“
Následující hooligans hymna „Superfly“ to bere z druhého konce. Estetikou, která se promítla i do přebalu, se odlehčeně zasazuje do světa amatérského fotbalu. Mezi kámoše, co v tom občas sice trochu lítaj, ale aspoň jsou v tom společně. Trochu kýč? Možná, ale ono je to občas taky potřeba. Hudebně pak poprvé nastiňuje, že tady se na původním půdorysu fakt začíná stavět cosi nového – místy lehce Cold East Europe Hardcore vibes, avšak s něčím navíc. Ráznost nemizí, zároveň ale vyplouvají až překvapivě melodické pasáže. Kombinace, jež z tracku udělala správně zvolenou singlovou ochutnávku, která si důrazně dupla o pozornost i místo v mozkovém úložišti. Tam od té doby jede „Eins, Zwei, Superfly“ v nekončící smyčce.
Aby té pozitivity zas nebylo moc, „Get Lost“ si bere na paškál téma neupřímnosti. Zatímco konfrontační začátek a otevřený výsměch pokrytectví ve scéně stále evokují oldschoolovou, punkově zakořeněnou hc školu, přichází i svěží obměna. Zběžný výlet do končin s rapovější kadencí je koření, které probere, a nakonec v kombinaci s kytarou počítající o sto šest hezky zapadne do celkové skládačky.
Tím ale deska s překvapeními zdaleka nekončí. Hned následující „What’s Good“ totiž vybočuje ze zajetých kolejí mnohem výrazněji a možná vyvolá i pár rozporuplných reakcí. Tvrdší sloky střídají do pop-punku laděné refrény a poměr clean vocals houstne víc, než jsme zvyklí. Až čas ukáže, s jakým ohlasem se tenhle lehký úkrok stranou setká, za nás ale určitě nepadl do bláta. Výstavba refrénů a prerefrénů baví, čistší pasáže fungují, aniž by působily jak pěst na oko, a neopomenutý moment, kdy zpívá celej dav v gang shoutu, přeci jen připomene, že Hopes dobře vědí, odkud vycházejí. Chvilkové obavy, aby to nakonec nedopadlo, jak když pejsek s kočičkou pekli dort, jsou tak zahnány – vše do sebe zapadá, jen v méně okoukané podobě.
Závěrečný song „Matrix“ je textově sebereflexí vlastních tendencí k ignorantství… a vlastně i reflexí, která zvukem uzavírá kruh celého EPčka. „Jooo, a jsme zase zátky na začátk-… teda počkej, CO?!“ Něco v tom duchu probleskne hlavou, když se překlápí ze syrového hardcore do skoro metalcorových pasáží. To aby těch zvratů náhodou nebylo málo. V rámci jednoho tracku se tak potkává hned několik kontrastů – na jednu stranu možná nejvíc heavy start z celé desky, na druhou refrén plný čistých vokálů. A když už myslíš, že jsi to rozlouskl, flákne tě přes hlavu závěrečné kytarové sólíčko, jen aby se v klidu rozplynulo do fade-out finiše. Bylo tam fakt nutný? Kdo ví… ale vlnu nostalgie vyvolalo hezkou.
Možná to takhle na papíře zní trochu zmatečně, ale s trochou nadsázky jde vlastně o ideální shrnutí celé nahrávky. Nejprve návrat k tomu, co od Hopes už moc dobře známe, a pak jedna výhybka za druhou, které se ve finále slévají v jeden upgradovaný celek.
TAK A TEĎ TY VÝTKY! Kde je: „Hopes, 2025“?! Ne, teď vážně – moc se jich prostě nenašlo.
Nazvat desku Kings Of Hardcore? Na první dobrou možná trochu provokace, ale upřímně? Sedí to jak prdel na hrnec. Hopes na nevelkém prostoru znovu ukázali, že mají žánr v malíku ve všech jeho odnožích i odstínech, a přesto nadále ctí své rozpoznatelné žánrové jádro. A přesně tak by to mělo v přirozeném vývoji kapely vypadat. Drží si základy, přihazují pár experimentálnějších novinek a pokud se průběžně stanou součástí DNA, jedině dobře. Navíc, když se dneska řekne „českej hardcore“, zvedněte schválně ruku, komu se jako první vybaví právě Hopes… Já si to myslela.
Takže jo… máme, co jsme chtěli. A těšíme se, co bude dál.
Foto // Schoisaal Dresden & Piątaesencja & David Sklenář
