HALLOWEENSKÉ MASKY, PROSLOV V ČEŠTINĚ I LEKCE BALETU. VEČER S FRANKEM TURNEREM MĚL VŠE (REPORT)

Halloweenský večer se v centru Prahy nesl v odstínech folk punku. Do Roxy se totiž s novou deskou Undefeated a The Sleeping Souls po boku navrátil britský sympaťák Frank Turner, aby si zde na „show n. 2965“ střihl prodlouženou jízdu květnové oslavy 20 let sólo působení na scéně.

Ano, čtete správně, Frank si na svém blogu opravdu vede aktualizovaný seznam všech sólo koncertů, které (tedy aspoň pokud mu „paměť dobře slouží“) kdy odehrál. Tak třeba ten úplně první proběhl 18. září 2004 v londýnském 93 Feet East. V Praze se zas naposledy ukázal před 6 lety na show číslo 2279. A pokud se do seznamu zadíváte pozorně, může vás snad zarazit sekvence 15 koncertů během jediného dne. Ne, nejde o chybu, to se jen Frank letos v květnu rozhodl překonat světový rekord nejvíce odehraných gigů v různých městech v rámci 24 hodin…

„Hele a nestane se z toho pak trochu manufaktura? Může vůbec show číslo 2965 ještě něčím vynikat?“ To si piš! Frank se nebojí obměňovat složení setlistu a dbá i na to, aby každé ze zastávek nabídl na míru šitý zážitek. Nám se například dostalo halloweenských masek, po chvíli odhozených v dál, obsáhlé promluvy v češtině či lekce baletu jako bonus… Ale k tomu se ještě dostaneme.

Jako první si stage přivlastňují The Meffs, a to na zaběhlé pořádky překvapivě brzy. Punkrockové duo nemrhá cenným časem a už v šest rozjíždí ráznou show hodnou headlinerů. Musím však uznat, že s prvními tóny mě plní jedna obava – že by se prokletí mých návštěv Roxy zas a znovu opakovalo a další skvělá kapela schytala ránu od nevydařeného nazvučení? Problémy jsou naštěstí díky pohotovému zásahu zpěvačky Lily rychle vyřešeny a my si tak můžeme naplno vychutnat tohle charismatem nabité vystoupení. Navíc, řekl někdo „kytarky“? O ty tady nouze rozhodně nebyla. Riffy v peckách jako „Clowns“ mají ten správný říz a jsou spolu se sociálně-politickými tématy (společně odzpívanými například při „Stand up, Speak Out“) hezkým pojítkem linoucím se celým setem. Ten utíká jako voda a než se tak naději, lepím na plátěnku darovanou The Meffs samolepku a těším se, až se doma zavrtám do hlubin Spotify tohohle nového objevu.

Na to teď ale není čas, protože v našlapaném harmonogramu se na stage vrhají folk-punkeři Skinny Lister. Je libo harmoniku, basu a irské vibes šlehnuté shanties? Přesně to totiž můžete od téhle energické pětice z Londýna očekávat. A co je hlavní, kromě plejády nástrojů nešetří ani na klíčovém atributu svých koncertů – vlně dobré nálady na stagi i pod ní. Ta je dotažena do puntíku v moment, kdy bezprostřední zpěvačka Lorna Thomas předává na pospas lidu pověstný demižon z přebalu alba Shanty Punk plný… čehosi? Dav jí to záhy oplácí nekončícími tleskačkami, tancovačkami a rozjíždí i první pity, do kterých si to nakonec střihne i samotná Lorna při svém druhém výletu do publika. Při tom prvním zas neváhá a vyzývá několik z nás na soutěž v páce. (Na tomto místě bych se chtěla omluvit zbytku medvědí crew za svou prohru a neobhájení klubovní cti. Je holt vidět, že Lorna má už za 12 zastávek slušně natrénováno.)

Odbíjí osmá večerní a pódium už přebírá Frank Turner v doprovodu The Sleeping Souls, průsečík žánrového Vennova diagramu dnešních předskokanů. V rámci skoro dvouhodinového setu totiž dochází na punkrockové hymny, vliv hardcoru i folku a nekompromisní i emotivní texty, které se nebojí přímé konfrontace. Ač by se tak 25 songů v setlistu mohlo zdát až příliš, Frank si zdatně drží naši pozornost skrz adekvátně zvolený mix starého i nového, rychlého i pomalého, sólo momentů i celé kapely… Svou zásluhu na tom nese i fakt, že setlist v rámci tour plynule proměňuje svou podobu a ač tak jeho stěžejní body zůstávají stejné, o překvápka tu není nouze. Jedním takovým byl třeba více než milý návrat full-band verze „The Way I Tend To Be“, která nastoluje husinu v tu chvíli již solidně rozpáleném klubu.

Pokud mě na pódiové prezentaci Franka něco baví, pak je to jeho kombinace upřímné vděčnosti s vystupováním té pravé rockové hvězdy. V jeden moment řeže do akustické kytary a na stagi si žádá více místa než zbylí 4 členové dohromady, v druhý baví publikum obdivuhodně dlouhou promluvou v češtině či vypráví krásný příběh za „Letters“, písničkou z nového alba signalizující začátek „klidnější“ části setu.

V té se dále dočkáváme například „Glorious You“ věnované věrnému fanouškovi Pavlovi či „Plain Sailing Weather“, která dokazuje, že autenticita opravdu je jednou z předních stránek Frankova vystupování. Oddech dostáváme ještě při mávačce světýlky na „Be More Kind“ a pak už nastává čas znovu nabrat na obrátkách.

Během „The Ballad of Me and My Friends“ z debutového sólo počinu Campfire Punkrock se na stagi opět zjevuje celá kapela, v davu to zas a znovu vře a než se nadějeme, směřujeme nezadržitelně k finále večera a mému osobnímu highlightu. Ve vší upřímnosti, „Somewhere Inbetween“ si mou pozornost v kontextu nového alba příliš nezískala… Naživo je to ale úplně jiná pohádka. Frank nám servíruje srdce na talíři a mě tenhle čistý proud emocí nechává se slzičkou v oku a nohama přimraženýma k podlaze. Díky bohu za následující bangery „Polaroid Picture“ a „Get Better“, jinak bych tam asi stála paralyzovaná doteď.

Nutno ještě zmínit závěrečnou „Four Simple Words“, během níž jsme si s většinou klubu stihli dát i rychlou lekci baletních piruet a vlastně to všechno tak nějak krásně shrnula. Tahle show byla pro všechny snílky se vztekem nad nespravedlností světa a srdcem na správném místě.