Good Times Only: Něco je potřeba překousnout a jít dál (Rozhovor) 

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl desky čas. Pražská indie popová kapela Good Times Only brzy oslaví své desáté narozeniny a jako předčasný dárek si nadělili novou desku. Ta, přestože vyšla prvního května, v den svátku zamilovaných, je paradoxně tematicky rozchodová. Poté, co kapela byla celý loňský rok locked in, tak postupně obmění stálice na svém setlistu za nové skladby a část z nich si v rámci blížící se letní sezony rovnou otestuje na pódiích oblíbených tuzemských festivalů. 

Naše pozvání na rozhovor kapela přijala ve své plné, pětičlenné sestavě a otevřeně se rozpovídala o nově vydané desce i plné tvůrčí svobodě, která spolu s ní přišla. Kromě toho, co nám kluci prozradili o procesu jejího vzniku, na který byli tentokrát téměř úplně sami, se dočtete také o několika dalších podrobnostech a perličkách ze zákulisí. Rozhovor nabízíme jako transkript, i jako videozáznam, který můžete zhlédnout na našem klubovním kanále na platformě YouTube. 

Vaše nová deska, o které se dnes budeme bavit, se jmenuje Tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal. Co Vám tedy ještě nikdy nikdo nedělal?

Filip: Tak mně nikdo předtím nedělal ty věci, o kterejch je ta deska. Ale teď už vlastně jo, takže ten název už přestal platit.

Kryštof: Já nejsem ready takhle rychle. (smích)

Matěj: Mně nikdy nikdo nedělal spoustu věcí a doufám, že mi jich hodně ještě někdo udělá. 

Vy jste přes rok byli kvůli desce locked in. Kdy jste na ní vlastně začali pracovat? Jak dlouho celý proces trval a co na něm bylo nejtěžší?

Zdeněk: Dva roky zpátky jsme začali a „deska” se tomu začalo říkat až před rokem. Dokončila se tak před měsícem. 

Filip: Mně napadá, že vlastně ten nejstarší track, co je na tý desce, tak vzniknul nějak měsíc po tom, co jsme vydali tu předchozí. Takže ten zárodek je opravdu zhruba měsíc po vydání předchozí desky, což byl podzim 2023, pokud se nemýlím, a vlastně ji děláme doteď. Zdenda zmiňoval, že se tomu začalo říkat album před rokem, ale v tu dobu to album ještě nebylo. Bylo spoustu demáčů, spoustu věcí šlo do koše a locked in jsme byli, protože nás to hrozně bavilo. Myslím, že jsme se nikdy nezabavili víc jako u týhle desky, hlavně i kvůli tomu, že jsme si ji dělali fakt téměř celou sami. I co se týče produkce. 

No a jak se teď cítíte, když je dneska deska konečně hotová?

Matěj: Já si vezmu slovo, cítím se skvěle. Opadá ta původní nervozita z toho, kdy vlastně ještě nevíme, co to všechno udělá, a teď je to super. Řešíme videa, řešíme socky, řešíme všechny tyhlecty věci a mě to mega baví.

Chcete k tomu ještě někdo něco dodat?

Filip: Těšíme se, až to budem hrát naživo, protože možná nejvíc jsme se při tom psaní zaměřovali i na to, jak by to mohlo změnit to, jak působíme live. Myslím, že tyhle songy jsou takový víc kapelní a zvukově jsou plnější. Dřív jsme možná víc (na těch prvních dvou deskách) pracovali s nějakým minimalismem. Hodně jsme dávali stopky, vynechávali jsme nástroje a spíš jsme pracovali s tím málem. To byl ten koncept. Teďka mám pocit, že to je trošku zahuštěnější a slibujem si od toho, že by to tak mohlo působit i na koncertech. Mega se těšíme na fesťáky. Těšíme se na křest, kterej teda bude až na podzim, ale vrátíme se po delší době do Meetfactory, snad i s hostama, který máme daný na desce úplně poprvý. Je to vlastně poprvý za deset let kapely, kdy máme featy na trackách. Takže radost, super.

Když se k procesu tvorby alba ještě vrátíme, tak jste si desku poprvé produkovali v podstatě úplně sami. Jaká to byla zkušenost a jak moc Vám třeba pomáhá, že máte vlastní zkušebnu?

Lukáš: Je to úplně novej svět. Vzhledem k tomu, že ty hranice jsou neexistující, tak si je musíme nastavovat sami. Narozdíl od toho, aby nám je nastavoval někdo jinej, jak tomu historicky trochu bylo, jenom v tom nejlepším slova smyslu. Bylo to bolestivý. Myslím, že to byla vlastně dvojnásobná práce. Kvůli tomu, že člověk nemá ten coaching toho dalšího, tak tam byla spousta slepejch uliček, na který jsme narazili a ze kterejch se nám myslím podařilo moc hezky vybruslit.

Ještě někdo něco?

Filip: Já si myslím, že bez těch předchozích desek bychom se do toho vůbec nemohli pustit takhle sami. Protože produkovat si to komplet… vlastně téměř komplet, protože Nikola Šolaja, kterej tu desku míchal, skvělej kámoš, skvělej zvukař a skvělej inženýr, fakt talentovanej, tak částečně pomáhal při nějakejch konzultacích. Jinak jsme na to ale byli víceméně sami a myslím, že bylo potřeba sbírat nějakou část kapelního sebevědomí, což by se nestalo bez toho, aby nás to ty roky zpátky někdo neučil. Rozhodně bych neřekl, že jsme to už uměli, když jsme začali psát první písničku na tuhle desku. Naopak díky tomu, že jsme na to byli víceméně sami, jsme se spoustu věcí naučili. Myslím si, že i o sobě. A asi i proto to bylo tak strašně moc zábavný. Najednou tady nebyl někdo, kdo by nám říkal: „Touhletou cestou ne a tady byste měli teda skončit, tohleto hoďte do koše.“ Prostě jsme se museli shodnout jenom my, jenom nás pět.

Zdeněk: Rychlý šípy.

Filip: Hezkys to řekl!

Než se dostaneme k obsahu desky, popovídejme si o ní celkově. Zajímalo by mě, jaký má pro Vás deska význam v porovnání s předchozí tvorbou. Má na Vaši předchozí tvorbu nějakou návaznost a jaké místo zaujímá ve Vaší diskografii?

Filip: Tak jsou tady furt lovesongy, jako byly na těch předchozích deskách, to je ta návaznost. Furt jsou to Good Times Only. Přestože kdysi jsme byli čtyři, už delší dobu je nás pět tady s Lukášem, kterej se úplně takovým přirozeným způsobem do tý kapely zapustil a teď nás nikdy nebylo míň, mám takovej pocit zpětně. Myslím, že ten songwriting má nějaký společný jmenovatele, ale spolu s tím svým songwriterským sebevědomím přišlo i to, že ty texty jsou podle mě o něco přímočařejší a jsou míň abstraktní. Ty věci, který tam jsou řečený, tak si myslím, že jsou povětšinou řečený docela jasně a nikdy ty texty nebyly víc osobní. Myslím si, že jsem se v těch textech nikdy víc neodkryl a neobnažil. V něčem to bylo i nepříjemný, ale v něčem to zas díky tomu bylo snadnější, protože jsem spíš psal reakčně, než aby to bylo „teďka potřebujeme dopsat text.“  Většinou jsme měli v kapele problém, že ty texty přicházely až jako ta úplně poslední věc. Mám pocit, že tohleto se trošku uhladilo i díky tomu, co se mi třeba dělo v posledním roce. Tak jsem měl pocit nějak vnitřně, že je o čem psát a šlo to trochu samo. 

Pojďme si rozebrat hlavní myšlenku alba. Z čeho se v textech vypisujete a co chcete posluchačům předat?

Filip: Vypisujem se z bolesti, z nejistot a z nějakejch novejch situací, který ještě předtím člověk třeba nezažil. I proto ten název. Ukazuje to na nějaký období, který možná v mým případě bylo úplně nejtěžší zatím v celém životě. Místo toho, aby tady šlo třeba o rozchod (jako to bylo v případě debutový desky), tak jde ještě o něco víc. Jde o nějaký tíživý období, jde o nějaký vyrovnávání se s věcma, jde o nějaký role pečujícího a oběti a vice versa. Jsou tam i témata strachu třeba z budoucích nejasnejch situací, z nelehkejch zítřů. V něčem je to možná nejdospělejší album, ale zároveň taky nejupřímnější.

Kryštof: Já bych k tomu řekl ještě, že Filip tam má hodně osobní texty. Ale když to poslouchám jako člen kapely a prostě jsme na tom makali hrozně dlouho dohromady, tak já v tom vidím i jinou rovinu. Je to nějakej sebeheal, duševní rovnováha, zdraví a spíš taková ne snaha, ale potřeba uvědomění si, že je taky fajn na sebe myslet. Že není dobrý třeba zůstávat v něčem, co tě bolí, a že je potřeba něco překousnout, kousnout se a jít dál. Tak o tomhle je pro mě hodně ta deska.

I když deska řeší Vaší tvorbě už blízká vztahová témata, tak zvukově je Vaší dřívější tvorbě naopak vzdálenější. Byla změna úmyslná, nebo to byl nějaký přirozený vývoj?

Zdeněk: Podle mě to hodně kopíruje ten pocit při tý tvorbě. A že když jsme skládali tu hudbu současně s textama, tak najednou můžeš to dění s tím nástrojem uzpůsobit tomu pocitu, s kterým Filip vchází do zkušebny. 

Kryštof: Ale trochu, aby to byla i sranda, myslím si, že jo, byl tam prostě moment, kdy jsme si řekli: „Hele, musíme za deset let použít někde nějakou zkreslenou kytaru. Uděláme trochu nařachaný tracky.“ Je to tak, byl to i trošku koncept, určitě.

Zdeněk: Ne vždycky nadarmo skončily ty zkoušky playlistem novejch metalovejch kapel a podobně. (smích) 

Mimo experimentování se zvukem jste si na písně poprvé v historii kapely přizvali i další umělce – Annu Vaverkovou a Mat213. Co Vás přimělo přidat na album featy a proč právě tihle dva?

Filip: Já myslím, že jsme si nejdřív potřebovali dokázat, že umíme sami udělat album bez toho, aby tam s náma byl někdo další. Měli jsme dostatek nepříjemností a nejistot ohledně vlastního songwritingu mezi náma, kapelně. I když jsme byli čtyři, i když nás potom bylo pět. Teprve až když jsme dosáhli nějakýho komfortu mezi sebou, tak bylo možný přizvat někoho externě. Takže to je jakoby jedna věc proč to takhle dlouho trvalo, že jsme nikoho na těch předchozích deskách neměli. 

A proč jsou to zrovna tyhle dvě jména? Hrozně přirozeně to vzniklo. V případě Aničky, tak s tou jsme několikrát koncertovali, dlouhodobě její hudbu sledujeme, známe se a vystupovala s náma třeba v Malostranský Besedě.

Zdeněk: Jednou si za náma přišla, úplně ten první koncert, pro vinyl a to bylo top.

Filip: Jo, přišla nám pochválit songy a spíš my jsme se cejtili jakoby starstruck, že za náma jde Anička Vaverková. Že jsme poslouchali její hudbu a přitom ona chválila nás. To bylo hezký tehdy. U tracku „Střípky” jsme prostě cejtili, že by jí to mohlo sednout a poslali jsme to právě jí. 

No a v případě Mata, tak u předchozí desky, když jsme ji křtili v Praze, tak nám předskakoval. To by se dneska už asi nestalo, spíš by to bylo naopak. Takže to jsme se potkali nějak jako poprvý a od tý doby jsme byli trošku v kontaktu. V mém případě asi hlavně kvůli práci, protože nejednou nám na Radio Wave přišel na rozhovor, do nějakýho podcastu, do živýho vysílání nebo na session. Takže jsme se míhali v rámci tý scény. Potom jsme se začli vídat víc kvůli tomu, že začal porotcovat ve Startéru. Pak nějak přirozeně u jednoho tracku jsme měli pocit, že tam něco chybí. Že prostě druhá sloka není kompletní, a řekli jsme si, že on by tam zněl pravděpodobně skvěle. Ale nevěděli jsme, jestli do toho půjde nebo ne. Zkusili jsme to a trvalo docela dlouho, než se nám to podařilo z něj vymámit, čistě z časovejch důvodů. Jinak jeho prvotní reakce na ten track byla vlastně příznivá, tak jsme měli radost. Ale nevěděli jsme, jestli se ten feat stane. No a pak v jeden den to úplně náhodně klaplo. Odpověděl a opravdu přišla ta sloka. Tak nevím, jak to měli kluci, ale já jsem si to musel poslouchat furt dokola a nějak jsem v tom neustále hledal nový věci, protože jsem byl překvapenej z toho, jak hrozně komplexně to pojal. Vystřídá se tam několik nálad, musel jsem si i vyhledat jedno slovo. Vůbec jsem nevěděl, co znamená „cherubín“. Takže ukázal svůj intelekt i nějakej um pro hitový songwriterství. Myslím si, že přesně z těch důvodů, proč jsme si ho na ten track pozvali, tak se ukázalo, že tam dodal, co měl. 

A jak na featy nahlíží zbytek kapely? Chcete k tomu ještě někdo něco říct?

Kryštof: Já bych přesně řekl, že ten track s Matem, to bylo zajímavý. My jsme ten track dopsali a rovnou jsme si říkali, že tohle je track kterej cejtíme, že je v tý desce jinej. Má větší drive, je rychlejší, je prostě celej takovej jako nabuchanější. Je tam ta rytmika a všechno. Přemýšleli jsme, že feat by byl super, ale nevěděli jsme úplně hned od koho a říkali jsme si: „Tyvole, kdyby přišel Mat, tak se nikdo nebude divit, co to je za divnou kombinaci kapel.“ U spousty variant by to byl úplně náraz a tady to byla tak strašně smooth kombinace a strašně si to sedlo. To jsem chtěl říct, že mi připadá, že to spojení funguje extrémně dobře. 

Předpokládám, že mezi těmi devíti skladbami, co deska obsahuje, máte každý nějakého svého favorita. S jakým songem rezonujete nejvíc a proč?

Kryštof: No tak za mě to jsou „Slzy”. Má to několik důvodů, ale hlavní pro mě je, že to má takovou nějakou estetiku devadesátejch a nultejch let a zároveň tam cejtim nějakýho Kollera, Lucii… A cejtim tam ještě jiný vlivy. Hrozně mě baví, jak je to  jednoduchý. Taky tam zpíváme všichni. To si myslím, že je hrozně dobrej moment, kdy úplně poprvý v historii celý kapely a třeba nás všech ostatních… podle mě nikdy nikdo nikde nezpíval a tady se to děje. Funguje to vtipně a dodává to tomu tu estetiku, kterou to má, a hrozně mě to baví. Hrozně se mi líbí, jak to kope a jak to dohromady tvoří novou barvu tý desky.

Zdeněk: Já budu pokračovat. Tak pro mě je to skladba „Ty mi rozumíš”. Má na mě takovej terapeutickej vibe, kdy si tak nějak lehnu na to křesílko, někdo si se mnou povídá a já jsem hrozně uklidněnej.

Matěj: Pro mě je to skladba „Až zase bude ouvej”, která naopak proti Zdendovi mě furt bere dál, tepe se mnou a vlastně nikdy tak úplně nevypne. I když tam jsou části, kdy člověka nechá nadechnout, tak tam je drop, pak to znova pošle a je tam super beat. Od začátku to šlape a ten song mě prostě baví. 

Lukáš: Za mě jsou to „Střípky” s Aničkou Vaverkovou. Vytváří to ve mně pocit, jako kdybych ležel v peřině, ve který jsou rozsypaný střepy. Takže asi tak bolestivý to je.

Tak to nezní úplně pozitivně teda! (smích)

Lukáš: No, je to právě terapeutický, tím způsobem. 

Filip: Mně se to furt mění, ale já mám asi nejradši tu s Matem. Čistě z důvodu, že mám pocit, že nás to posouvá zase někam trochu jinam, kde jsme možná ještě nebyli. I kvůli tomu, že se jedná poprvý o ty spolupráce. Ale možná i nějakou energií a tempem, že mám pocit, že je to náš nejsvižnější track z diskografie. První opravdu rychlá píseň, řekl bych. Je to pro nás nový a co je nový, tak je většinou zábavný, alespoň chvilku. Takže to mě teďka baví nejvíc. Ale už jsem to všechno slyšel tolikrát, že mě v podstatě už nebaví nic. 

Chtěla bych se na chvíli zastavit u vizuální identity a coveru. Mohli byste mi k nim něco říct, protože jsou moc krásný! 

Lukáš: Takže s tím konceptem přišla Ema Giacintová a realizoval ho Kuba Zeman. Na tý desce samotný, tak ten front cover hodně koresponduje s tím back coverem, kde to spojuje takovej geometrickej kruh a vlastně to ukazuje nějakou naši soudržnost. Tu kapelnost a to, kolik hodin tady jsme nad tím strávili. 

Zdeněk: Já to ještě doplním. Technicky Kuba přišel s takovým konceptem, že vytáhne ten širokoúhlej film a nafotí to tam. Takže všechno se to fotilo na analog. My jsme tam tak různě poskakovali a chodili. Takže ten zaoblenej efekt vznikal právě jako z filmovýho širokoúhlýho formátu a je to hrozně moc pěkný. Až bude vinyl, tak jako bomba. 

Filip: Je to hezká fotka a takhle to umí jenom Kuba Zeman. 

My už se pomalu, ale jistě dostáváme na konec našeho rozhovoru. Než se s Vámi ale rozloučím, prozraďte nám, kdy a kde si Vám v nejbližší době budeme moci poslechnout naživo? Na kdy plánujete křest a chcete ho nějak skloubit s oslavami výročí deseti let kapely?

Filip: Já bych si těch deset let kapely a oslavování toho nechal až na ten novej rok, protože my se datujem od února 2017, kdy jsme měli úplně první kapelní zkoušku. Takže to nás možná pak čeká buď nějakej jarní speciální koncert. nebo něco zimního. Teď bych se spíš věnoval tý desce a to taky budem dělat. 

Jedeme na nějaký letní festivaly. Můžete nás vidět na Colours of Ostrava, budeme na Povalči, budeme na Kamenici. Nebudem chybět třeba v Plzni na Inspiral Garden, ale taky třeba na afterparty Ugotu v Praze. Jo a ještě Pop Messe v Brně jedem. 

Snad se podíváme poprvý taky na Slovensko. To je vlastně v něčem možná překvapivý nebo bizarní, že jsme stále ještě neměli slovenskej koncert za téměř deset let kapely, ale konečně se za nima podíváme. Minimálně do tý Blavy, kde nás snad někdo poslouchá. To si teprve ověříme. 

No ale křty té desky proběhnou až na podzim a pak bude nějaká klubová tour. Nově nám s tím pomáhaj Bumbum Satori, který zdravíme a jsou skvělý! Bookujou nám hezký koncerty. Křest bude 28.11. ve smíchovský Meetfactory. Zahrajeme úplně celou desku a budeme tam mít hosty.

Kryštof: Poprvý tam zahrajeme celou desku. 

Filip: Poprvý a naposled. (smích)

A potom už nikdy víc! (smích)

Filip: A potom už nikdy nikdá. (smích)

Dostali jsme se na konec rozhovoru, se mnou tu byla kapela Good Times Only. Díky za rozhovor kluci!

Všichni: My děkujem!