Brat summer je u konce! Čas na Sundiver podzim? Boston Manor odstartovali podzimní sezonu (Recenze)

„Páté LPčko.” „Výsledek dvou let práce a čtyř let plánování.” „Druhá strana mince k potemnělé Datura.” To je jen pár z přívlastků popisujících nejnovější desku Boston Manor, Sundiver. A jelikož se na ni po vydařených singlech i vychválené červnové show tetelilo více členů našeho tábora, rozhodli jsme se to pro tentokrát pojmout trochu jinak… Kája se Šárkou si pro vás připravily detailní recenzi všech 11 skladeb, a to včetně spánkově deprivovaných prvních dojmů ihned po půlnočním releasu. Užívejte!

Usedáme ke stolu se šálkem kávy, Sundiverem na stereu a naivní představou, že se při dalším z mnoha poslechů dokážeme dostatečně soustředit na psaní. Než se ale dostaneme k samotnému zhodnocení, pojďme se vrátit pár minut před páteční půlnoc…

Jak je zjevné, očekávání byla vysoká. Bostoni se prostě poslední léta vyvíjí jak vzácný Pokémon – miluješ to, poznáváš to, a ještě je to pořád lepší a lepší. Tahle partička z Blackpoolu totiž už dávno našla zvuk, který jí sluší, a na posledních deskách ho jen vypiplala k dokonalosti. Vyhlídky na to, že tomu tentokrát nebude jinak, přinesly už 4 ochutnávkové singly. A že to funguje naživo, ostatně moc dobře víme. Aspoň polovina našeho dua (promiň, Kájo) je totiž okusila už v rozpáleném červnovém Rock Café. 

Je tu ale jeden problém – s velkými očekáváními jdou ruku v ruce i velké obavy a lehká paranoia. Co když si kapela vystřílela zásobník už na singlech? Naše pozornost se tak automaticky upínala hlavně k druhé, doposud neprobádané polovině tracklistu. Ale vezměme to hezky popořadě…

1. Datura (Dawn)

Tak jo, album startuje a veškeré obavy se rychle rozplývají. Jasné, zatím nás přeci jen čeká plejáda už naposlouchaných songů, ale nová „Datura (Dawn)” si rozhodně řekla o naši pozornost a hned s prvními tóny si překvapivým pianem vyžádala husinu. Zároveň také dává jasně najevo, že se jedná o pokračování dvoudílného projektu, jehož komponenty do sebe zapadají jako značkové puzzle. Pro ten pravý gurmánský zážitek tak můžeme doporučit jediné – pusťte si před Sundiver nejprve Datura (LP) a užijte si ten přechod ze závěrečné „Inertia” v plné parádě.

2. Container

Co si budem, asi bych lhala, kdybych tvrdila, že tento „certifikovaný banger” nemám zarytý hluboko v mozkových závitech už od jeho únorového vydání. A tak mě při poslechu přivádí znovu a opět ke stejné myšlence: „Kájooo, já chci zpět do toho zapařenýho Rock Caféčka… i ta újma z horka mi za to stála.” Tenhle nářez prostě chutná nejlíp naživo.

3. Sliding Doors

Pokud něco svědčí o kvalitě kapel, jež milujete už dlouho, pak fakt, že vás stále dokáží něčím posadit na zadek a říct si: „ou…KEJ. A to kde se vzalo???” „Sliding Doors” nabízí ten perfektní balanc mezi kytarovým parním válcem, zapamatovatelnými one-linery a melodickými pasážemi, na které si budete chtít vyřvat hlasivky. No (s)prostě a upřímně, ne nadarmo v prvotním chatu padlo i slovo „audioporno”.

4. HEAT ME UP

Singlový maraton pokračuje a my už pomalu upíráme zraky 2 songy kupředu. Opomenout „HEAT ME UP” by ale přeci jen bylo rouhání. První napsaný song z desky (jak uvedl Henry pro Good Call Live) totiž demonstruje další z jejích předností – tady nejde jen o shluk samostatných skladeb. Místo toho se nám dostává propracovaného konceptu, v němž má každý dílek skládačky své pečlivě vybrané místo. A tak, i když mi „HEAT ME UP” pravidelně hrává do sluchátek už dobrých pár měsíců, je to jako bych ho dneska slyšela poprvé. A nebudu lhát, v novém světle kontextu alba mu to sluší víc.

5. Horses In A Dream

Koherentní zvuk desky stvrzuje i poslední ze singlů, který si od nás vysloužil plusové body právě zmiňovanými kytarami, které nahrávce dodávají tu správnou náladovost. A co víc k tomu dodat? Snad jen že „Horses In A Dream” bere se značným náskokem zlatou medaili za nejvíc sexy song, který kdy Bostoni vydali. Refrén „Everything is moving in slow motion, got a feeling I could die for it” vlastně perfektně popisuje pocity, které se mi při poslechu téhle špičkové záležitosti honí hlavou. Svět jako by najednou zpomalil a já bych za tenhle song klidně položila život.

6. Morning Star

A je to tady! Tak co tam pro nás máte za poklady? Na odpověď na tuto otázku jsme si přeci jen musely počkat ještě o dvě minutky déle. Neznámé teritorium totiž otevírá z tracklistu předvídaná interlude, na což si ovšem nemůžeme dvakrát stěžovat. Skladba je zaparkována tak akorát na tom správném místě a funguje jako účinný udržovák pozornosti. Kdybychom však chtěly být za hnidopichy, možná bychom na jejím místě přeci jen viděly „plnohodnotný” track o špetku raději… ale to už z nás asi mluví nenasytnost.

7. Why I Sleep

Tak jo, karty na stůl. Já (Šárka) to řeknu: Tohle je můj osobní favorit celé desky. Riff, co vám zaryje drápy pod kůži, obdivuhodný vokál s adekvátní mírou nasranosti i explozivní refrén, na který si chceš vyřvat hlasivky. Boston Manor na „Why I Sleep” vytasili veškeré zbraně, které je „Bostony” dělají, a dotáhli je do nových výšin.

8. Fornix

Aneb bylo to přesně v tenhle moment, kdy nám došlo, že naše obavy byly neoprávněné a my se tu potýkáme s potenciální no-skips deskou. Tady se zase tiše přiznávám já, Kája, protože „Fornix” ve mně už jen svým názvem evokoval, že tohle bude nářez. No, co říct, nemýlila jsem se. Typicky „bostoní“ zvuk, ale vyšperkovaný do posledního detailu, a jeden z těch songů, které by slušely i jejich předchozím deskám. A ty crispy bubny, ze kterých naskakuje husina, snad ani netřeba komentovat…

9. Dissolve

Jestli nás nějaký song opravdu vystřelil ze židle, je to právě „Dissolve”. Začíná vlastně celkem nevinně, ač o pěkně tvrdé kytarky není nouze. S 27. sekundou ale přichází groovy beat, který rozkroutí pánve každého. Kdykoliv a kdekoliv. Jo, na tuhle pecku si ráda pokývu hlavou i v přeplněném metru. A nemohu nezmínit ani přítomnost piana. Nejen, že mi u tvrdších songů vždycky udělá obrovskou radost, ale hlavně jim náramně prospěje. A jak jednou řekla moudrá žena (Šárka): „Já vím, že ty pauzy jsou už ohraný, ale mě to stejně vždycky tak baví.“ No, ano.

10. What Is Taken, Will Never Be Lost

Když jsme tenhle release probírali v rámci celé Klubovny, jednohlasně jsme se shodli, že se jedná o nevídaně vydařený balanc rychlého a pomalého. Předposlední stopa je zástupcem druhé ze zmíněných kategorií a asi nejryzejším ztělesněním té potemnělé atmosféry obklopující celé dvojalbum (a vlastně celou bostonovskou tvorbu). A upřímně, neuměla bych si ji v rámci tracklistu představit na vhodněji zvolené pozici než jako startovací rampu pro finální „DM Mini”.

11. DC Mini

Pokud by totiž český výkladový slovník obsahoval pojem „temná kytarka”, místo definice by se vedle něj nacházel obrázek Boston Manor. A když si v úvodu prvního refrénu říká o zasloužený spotlight, uvědomuji si s povzdechem, že: „No jo, ‘This IS how it ends.’” Na druhou stranu, vše dobré musí jednou skončit, tak proč ne touhle gradující, melancholií nasáklou třešničkou na dortu, ve které jako bychom chvílemi slyšely Pierce The Veil.

SHRNUTO, PODTRŽENO

Je to tak. Po prvním i desátém poslechu si stále stojíme za tím samým – Boston Manor na nemalém prostoru s přehledem strčili do kapsy všechny předchozí desky. Ne že by to snad singly tak trochu nepředurčily, ale i přes jejich kvality můžeme s uznáním konstatovat, že takovýhle nářez jsme nečekaly. Jasně, nějakou tu drobnost si každý hudební zapálenec vždycky najde. Tak třeba namísto interlude bychom tam rády uvítaly plnohodnotný song, jelikož album krásně plyne i bez téhle pauzy. 

A protože si s Kájou zjevně přehazujeme jednu sdílenou mozkovou buňku, shodneme se vlastně na všem. Kupříkladu na tom, že jsme žily v přesvědčení, že Welcome to the Neighbourhood už Bostoni překonat asi ani nemohou i že letošní alba roku máme v podstatě vybraná… No, přesvědčení létala oknem s prvními notami každého dalšího songu. Tohle je prostě zvukomalba od začátku do konce a já se jen nemůžu dočkat, až se první podzimní listy dotknou země, počasí potemní a já tohle pojedu snad nonstop. (Ne že by to vypadalo, že tomu do té chvíle bude jinak.)
Zároveň se také těšíme, až lehce opadne prvotní opojení a my se budeme moct v klidu zavrtat do textů i všech těch kudrlinek a drobných zvuků v mixu, které už tak dobré skladby vyzvedly k našim chvalozpěvům. Tahle deska je prostě krasojízda po celé své délce. A jestli to pro Bostony není začátek něčeho fakt velkýho (ač bychom si trochu sobecky přály, aby zůstali tím malým, klubovým „tajemstvím”), tak se má hudební branže nad čím zamýšlet… Za takovouhle desku by se totiž nemuseli stydět ani Horizonti… i když to je asi irelevantní srovnávačka. Ne jen žánrově, ale hlavně proto, že deska Bostonů na rozdíl od poslední od BMTH nemá absolutně žádné skips. 

Sundiver autumn je real… a my jsme ready!

text // Šárka, Kája