Baby Lasagna: „Během jednoho měsíce se mi obrátil život naruby.“ (Rozhovor)
Jarní koncertová sezona jede na plné obrátky a my se ani prvního aprílového dne neflákali. Do pražské MeetFactory totiž dorazil Marko Purišić. Energický, multižánrový talent, vystupující pod jménem Baby Lasagna, si svou cestu na prkna napříč celou Evropou otevřel hitem „Rim Tim Tagi Dim“, jež si po mediálním boomu vysloužil i druhé místo v loňské Eurovizi.
Baby Lasagna si v roce 2024 vskutku prožil příběh jak z hollywoodského bijáku a nám se ho s ním před vydařenou pražskou show podařilo do detailu probrat. Kromě toho, jak se člověk vlastně vypořádává s náhlou vlnou pozornosti i dalšími nástrahami práce zpěváka, se dočtěte například jak vzniklo Markovo umělecké jméno či jakým způsobem se do jeho tvorby promítají Slipknot i soundtrack z Pána prstenů.
TURNÉ
Ahoj a vítej v Praze. Jak se máš?
Ahoj. V první řadě se fakt těším na dnešek, protože je to jeden z těch vyprodaných koncertů tohohle turné, takže myslím, že to bude skvělý. Mám na pražské fanoušky vysoká očekávání 😀
Ptám se i proto, že se blížíš do poloviny tohohle masivního turné. Ono 20 koncertů, to je celkem dost. Takže jak to zatím jde?
Překvapivě bez problémů. Máme skvělou crew, která se o nás stará… protože jim platím. Ne, dělám si srandu :D. Jsme prostě fajn kamarádi, co na sebe dávají vzájemně bacha. A taky mě překvapilo, kolik skákání a křičení zvládám, aniž bych pak odpadl, takže to je taky fajn. I když musím říct, že jsem pár věcí změnil. Nepiju, snažím se jíst zdravěji a spát jak jen můžu… Takže tak.
Na to jsem se zrovna chtěla zeptat. Protože to musí být celkem workout, zvládnout tolik koncertů. Co Ti teda pomáhá si vydechnout a dobít baterky?
Upřímně, vyjma koncertů mě dost šetří – nemusím tahat gear a tak. Takže když dohrajeme, tak většinou jen sedím na gauči a snažím se zklidnit. Navíc doma trénuju docela dost kardia a tak, takže to taky pomáhá. Když to opakuješ každý den, jsi pak trochu imunní vůči únavě z tohohle všeho. Takže to je docela přirozený proces, asi není nic extra, co bych dělal navíc.
Když jsme u toho domova, je také známo, že jsi milujícím kočičím otcem. Začali už ti Tvé kočičí děti (a zbytek domova, samozřejmě) chybět?
Jo, chybí mi to dost. Takhle, moje manželka mi každý den posílá fotky a videa našich koček. Ale jasně, že mi to všechno chybí. To je pro mě teď na tourování asi nejtěžší. Upřímně jsem nečekal, jak moc mi bude chybět domov, moje žena a prostě takový ten klid a ticho. Ale takhle, každá práce přichází se svými výzvami. Tohle je prostě jedna z těch mých, což je absolutně v pohodě. Takže ne že bych tu byl nějak nespokojený, jen se mi prostě poměrně snadno stýská.
Chápu. A my jsme rádi, že Tě máme v Praze. Už jsi tady někdy byl?
Jo, myslím že tak sedm let zpátky s mojí předchozí kapelou Manntra. Jen si už nevzpomínám, kde jsme hráli… Mám paměť zlatý rybičky. Ale mám pocit, že to byl spolu s Maďarskem jeden z nejlepších davů, co se nám sešel. Takže to proto jsem říkal, že mám od českých fanoušků vysoká očekávání. 😀
POČÁTKY
No tak snad jim dostojíme. A jak říkáš, Ty jsi předtím hrál v Manntře, sólo dráhu jsi odstartoval v roce 2023. Co Tě k tomu vedlo?
Když jsem končil v Manntře, došel jsem do bodu, když už jsem nechtěl tourovat nebo být v kapele. Ani nevím, čím to bylo, ale potřeboval jsem změnu. Prostě tak nějak přirozeně vyplynulo, že nastal čas posunout se od toho, co jsem dělal posledních 10 let. A tou dobou se mi naskytla příležitost začít psát písničky pro druhé. Takže jsem jen seděl doma a psal a psal. Třeba za rok 2020 jsem podle mě napsal kolem 200 songů. To máš zhruba 2 za týden, občas i víc. Až jsem si nakonec začal říkat, že bych chtěl něco napsat čistě pro sebe. Protože když píšeš pro ostatní, dostaneš většinou PDFko s instrukcemi, v jakém to má být tempu a tak dále, což může být dost limitující. Proto jsem měl potřebu začít psát za sebe a začal jsem dělat na písničkách, které jsou teď na album.
Nikdy jsem to nebral jako nějaký projekt, spíš jako prostředek kreativního vyjádření. A tak vznikla nejdřív „Biggie Boom Boom“, pak „Don’t hate yourself…“, „Hypocritical“, „Rim Tim Tagi Dim“ a tak dále. Až to došlo do fáze, kdy jsem ty songy chtěl vydat, protože by byla škoda, aby mi jen seděly v počítači. No a jak to dopadlo, už víme.
Když jsi zmínil tu kreativitu, myslím, že i Tvé umělecké jméno je dost neotřelé. V jednom článku jsem se dočetla, že jsi s ním přišel, když jsi „hledal tržiště, aby sis koupil vodu pro zapití prášku na bolest hlavy.“ Zbytek byl bohužel v chorvatštině, takže – mohl bys nám to trochu osvětlit?
Jo, je to tak. Jak jsem říkal, nechtěl jsem, aby ty písničky zůstaly jen u mě v počítači, takže jsem je chtěl hodit na Spotify a YouTube. Ale k tomu potřebuješ nějaký jméno. A tak jsem hledal něco, co by bylo dostatečně přihlouplý, chytlavý a random.
Jednoho dne se takhle s manželkou procházíme po pobřeží a mě začala chytat migréna. Měl jsem na ni s sebou prášky, ale neměl jsem je čím zapít, a tak jsem začal hledat, kde bych koupil vodu. A z ničeho nic mi to bliklo – BABY LASAGNA! A já si říkám: „Počkej… co?“ Prostě mi to najednou vyskočilo v hlavě a bylo jasné, že to bude to jméno. Takže jsem se zeptal své ženy, co si o tom myslí. Říkám: „To nezní úplně hloupě, ne?“ a ona: „No to teda zní hloupě.“ A já jen: „Výborně!“
Ale myslím, že to funguje skvěle, protože tím, jak nahodile to zní, se mě vždycky někdo zeptá, jak jsem s tím přišel. Jen za tím bohužel není žádná grandiózní story. Nebyla to poslední slova mého dědečka, nebo tak něco. 😀
Ne, to je skvělý… a očividně snadno zapamatovatelný.
EUROVIZE
Grandiózní story jsi ale nepochybně prožil v roce 2024. Nakonec vyústila v druhé místo na Eurovizi a vítězství v diváckém hlasování. Někteří čtenáři ale možná nevědí, že tenhle příběh je mnohem větší a započal už na Doře, chorvatském národním výběru pro Eurovizi.
Když se teď za tím posledním rokem ohlédneš, mohl bys nám ho nějak shrnout z Tvé perspektivy?
Jasně. Mám kamaráda, kterému posílám většinu demíček, takže jsem mu eventuelně poslal i „Rim Tim Tagi Dim“. Pořád mám screenshot, myslím, že jsem ho i někam dával. V podstatě mi odepsal: „To zní jako kombinace všeho, co miluješ. Měl bys s tím jít do Dory a pak třeba na Eurovizi.“
No a tak jsem si otevřel webovky Dory a co náhoda nechtěla, zrovna přijímali přihlášky. Řekl jsem si: „Ok, jestli to zabere víc jak 10 minut, tak na to kašlu,“ protože já tuhle byrokracii a vyplňování dokumentů fakt nesnáším. Naštěstí to tak nebylo. Prostě jsem to tam nahrál a úplně na to zapomněl.
Asi až tři dny po tom, co zveřejnili seznam soutěžních písní, jsem zjistil, že jsem ‚náhrada‘. Já to tehdy nijak nesledoval, nemyslel jsem si, že to vyjde. Takže na to koukám a říkám si: „Co je sakra ‚náhrada‘?“ A tak my vysvětlili, že to znamená, že pokud se někdo rozhodne odstoupit, dostanu to místo já. Proto mi ani nevolali nebo tak. Nebyl jsem na hlavním seznamu. Ale světe div se, po nevím už kolika týdnech z něj někdo fakt vypadl, a tak zavolali mně a už to jelo. Lidi si to zamilovali a já byl najednou za jednoho z favoritů. V tu chvíli nám začaly stoupat šance v sázkách na Eurovizi a celá ta věc vybouchla v médiích. No a pak jsem vyhrál Doru, šli jsme do Eurovize, skončili druzí… a to je vlastně všechno.
Během jednoho měsíce se mi obrátil život naruby, vážně. Vlastně bys moha říct „přes noc“, protože si přesně pamatuju ten večer, kdy Dora oznámila, že budu soutěžit. Lidi o mně začali psát články a já začal vyšilovat a smazal si Instagram i Facebook. Byl ze mě uzlíček nervů, co se dva dny klepal nad myšlenkou: „Všichni tě budou nesnášet. Budeš jim pro srandu. Jo, to bude hrozně vtipný, jak tě bude nenávidět celý Chorvatsko.“ Takže jsem prostě všechno smazal a moje žena mi musela přísahat, že si nebude číst žádný komentáře.
Samozřejmě, že to stejně udělala a říká mi: „Marko, koukni na to! Píšou o tobě krásný věci.“ Takže jsem se vrátil na internet a zjistil, že jsou to v podstatě samá pozitiva a že se mi ozvalo spoustu cool lidí, což bylo skvělý.
Na to jsem se chtěla zeptat – jak se člověk vlastně s takovou náhlou vlnou pozornosti vypořádává?
Myslím, že teď už to dávám tak 5/10. I když minimálně v Chorvatsku je to pro někoho se sociální úzkostí občas náročný. Víš co, i když mě nikdo neznal, tak kdykoliv jsem šel někam, kde je hodně lidí, do restaurace nebo do obchoďáku, cítil jsem se nepříjemně a měl pocit, že na mě někdo zírá. A teď lidi fakt zíraj. Je to prostě zvláštní pocit. Na druhou stranu, jak jsem řekl, každá práce má svoje výzvy a tohle je prostě jedna z nich. Takže jo, občas to může být náročný, ale snažím se na tom pracovat.
Když mluvíš o tom zlepšování a práci sám na sobě; od toho prvního semifinálového vystoupení na Doře sis vybudoval neskutečně poutavou a přesvědčivou prezentaci na stagi. Máš v tomhle ohledu nějaké tipy třeba pro začínající muzikanty, kteří ze sebe chtějí naživo vydat to nejlepší?
Měl jsem trochu výhodu v tom, že jsem už měl spoustu zkušeností z kapely. Zádrhel byl v tom, že to bylo jako kytarista. Takže na Doře jsem byl poprvé za frontmana, za zpěváka, což bylo sakra děsivý. Jen si to představ – nikdy jsi před lidmi nezpíval a víš, že to rozhodně má svý mouchy, ale stejně na tu stage musíš. Navíc jsi za favorita a všichni na tebe mají očekávání. A ještě je to nejsledovanější Dora v historii. Byl jsem fakt na prášky. Naštěstí to bylo nahrávané ve studiu, kam se vejde jen kolem stovky lidí… a o těch u obrazovek jsem naštěstí nepřemýšlel. Takže zpívat v takhle menším prostoru pro mě bylo snazší.
Žádnou radu asi upřímně nemám. Mám pocit, že když vlezu na stage, tak se ve mně něco přepne, na chvilku toho stydlivého Marka nechám někde za sebou a prostě se vžiju do téhle nové role. Což jde obzvlášť snadno, když tě lidi zrovna žerou, tancují s tebou, smějí se… Je to skvělej pocit. Prostě se na chvilku odvázat, dát všechen stud stranou a jen si to užít… což je asi dost klišé rada. 😀
Prostě si to vychutnat a čerpat energii z davu.
Přesně. Jako jasný, občas z tebe lidi nejsou nadšený. Už jsem si taky zažil sety, kdy všichni jen čekají, až dohrajete. Ale i když to občas není snadný, pořád si to můžeš užít aspoň se zbytkem kapely.
Album
Každopádně po Eurovizi se Ti dostalo spoustu té pozitivní zpětné vazby. Chorvatské arény vyprodané během pár minut, tohle turné… a také vydání debutového alba. Necítil ses v ten moment trochu pod tlakem stihnout to „během hypu“? Nebo sis prostě dál jel svým tempem?
Ono bylo vlastně skoro hotové už před Eurovizí a když skončila, byl už dotažený i mix. Takže jsem se pod tlakem necítil, jen mi to přišlo jako dobrý nápad. Vlastně bych ho vydal i dřív, ale pak přišlo na to podepsat smlouvu s labelem, který chtěl, abych to odložil třeba o rok a jen jel na vlně „Rim Tim Tagi Dim“. Řekl jsem si, že k tomu se teda rozhodně neupíšu, a tak jsme našli nějaký kompromis. Já to chtěl vydat loni v září, nakonec z toho byl letošní únor.
Každopádně tlak jsme necítil, jen mi přišla blbost nevyužít té pozornosti, dokud můžu. A zároveň jsem chtěl lidem dokázat, že mám rukávu víc než jedno eso. Že mám víc písniček, které za něco stojí. Protože v případě Eurovize člověk snadno spadne do pasti, kdy se stane „hvězdou jednoho hitu“.
Z DMNS & MOSQUITOES je zřejmé, že se hudebně nechceš zaseknout v jedné škatulce a nebojíš se ohýbat a prolínat žánry. Odkud tenhle přístup k hudbě pramení?
Z mojí písničkářský stránky. Když jsem psal pro ostatní, chtěl jsem se v tom procvičovat. Takže jsem si třeba zadal, že zkusím napsat ten nejvíc generický, rádiový cajdák, co jen dokážu. Prostě mě baví experimentovat a zkoušet nový věci. A taky sám poslouchám trochu od všeho – od Michaela Jacksona přes black metal po Vivaldiho. Někdy najdu inspiraci v Taylor Swift, někdy v Beethovenovi; a to mě na tom baví. Teď dost jedu právě black metal, takže kdo ví, třeba se to nějak promítne do příštího alba.
Kdo konkrétně Tě teď baví? Máš tam třeba nějaké interprety, co nejsou tolik profláklí?
Ty jo… Baví mě teď jedna menší chorvatská kapela. Jmenují se Dunnije a jsou to tři ženy, co hrají folk. A kromě toho? Počkej, kouknu, co mám nejposlouchanější na Spotify… bbno$, Sabaton, Lamb of God. A pak Slipknot, Howard Shore, takže soundtrack z Pána prstenů… Je to chaos.
To musí být výborný na shuffle.
Ale jako je, vážně. Taková emoční horská dráha.
Zaujal mě i Tvůj způsob psaní textů. Často se dotýkáš širších společenských problémů skrz odlehčenější komentář, který se nebere zas tak vážně. Máš to takhle i v běžném životě. Nebo je to čistě songwriterská perspektiva?
Já ti vlastně nevím. Určitě jsou témata, do kterých se v hudbě nechci pouštět, protože mám pocit, že si zaslouží víc než jen nějaký vtípek. Takže když si je v sobě potřebuju zpracovat, píšu různé příběhy, poezii a tak. V hudbě řeším spíš sociální klima obecně.
Úplně nevím, kde se tenhle přístup vzal. Ale poslední dobou jsem o tom trochu přemýšlel a došlo mi, že jsem jako dítě sledoval hodně sitkomů jako South Park a Griffinovi. A taky dost stand-up komiků, kteří právě využívají humor k řešení a kritizování těžších témat. A jo, neměli bychom se brát moc vážně. Myslím, že to je obecně dobrý způsob, jak přistupovat k životu a prostě být v klidu. Ve finále o tolik nejde.
Budoucnost
Pokryli jsme tour, pokryli jsme album… Takže co Tě čeká dál?
Zrovna před pár minutami jsem dával ven teaser na jednu nadcházející trapovou kolaboraci. Ten žánr mě teď dost baví a chtěl bych ho začít dělat víc, tak jsem zvědavý na reakce.
Čeká nás taky slot na Nova Rocku. Hrajeme den po Linkin Park, což mi trochu drásá nervy, ale zároveň se moc těším. No a pak jen taková ta „nudná rutina“ – hrát co nejvíc koncertů, vydávat co nejvíc hudby, psát další texty.
Vzkaz českým fanouškům
Budeme se na to těšit. A máš nějaký závěrečný vzkaz pro Tvé české fanoušky?
Asi jen, že se nemůžu dočkat dnešního večera a děkuju vám všem za podporu. Vůbec jsem nečekal, že je vás tu tolik. Takže asi jen… Jak se řekne „thank you“ v češtině?
Děkuji.
„Děkuji!“
