THEY CAME TO FUCK: LEAP přijeli zlomit naše srdce (Report)

Na svatého Martina přijel do Prahy místo bílého koně rock’n’roll z Londýna. Vyprodaná ARCHA+ patřila 11. listopadu sex appealem nabitým LEAP, kteří dorazili v rámci svého Entropy World Tour a dali nám, co jsme chtěli.

Do ARCHY+ dnes mířím poprvé. Vůbec nevím, co od prostor očekávat, ale jedno je jasné už při příchodu: dnes je vyprodáno. A s tím se pojí i tradiční koncertní disciplíny, jako je čekání na vstup, čekání na šatnu a samozřejmě i fronta na toalety. Tentokrát se mi trochu dřívější příchod rozhodně vyplatil. 

Glazed Curtains: rozjezd pomalejší než fronta na šatnu

Večer otevírá vídeňská čtveřice Glazed Curtains, která nastupuje před už poměrně zaplněný sál. Jejich ambiciózní taneční rock se zpočátku trochu táhne a já se přistihnu, že mi pozornost občas utíká jinam. Po pár utahaných skladbách ale přichází pokus o navázání kontaktu s publikem. „Jak se máte, Prague?“ pronese zpěvák s roztomile pokřiveným českým přízvukem a sál si získává o něco snadněji.

Zlom pro mě přichází s jejich nejnovějším singlem „Fever“. Najednou je to hutnější, masitější a hlavně zábavnější. Konečně se mi začínají pohupovat kolena a kapela ukazuje, že umí přitlačit na pilu. Po troše přemlouvání se dočkáme i decentního moshpitu.

Přesto mi většina setu připadá poměrně předvídatelná. Sem tam nás ale překvapí zajímavá kytarová sóla a kapela si získává body také sympatickým proslovem o svobodě bytí a právu každého člověka být přesně takový, jaký chce být. Při skladbě „Freak“ se ve vzduchu objevuje nespočet rukou složených do srdíček. Trochu mi to připomíná trend TikTok tanečků, když kapela vybízí další lidi o svá srdce, což je pro mě osobně trochu ick, ale publikum si to očividně užívá.

Možná jsem se jen špatně vyspala, možná mě Glazed Curtains zkrátka úplně nezasáhli. Přes velké ovace publika se tentokrát řadím spíš k té první možnosti. Pokud jste si je ale oblíbili, nebo jim chcete dát šanci, můžete si je do kalendáře zapsat znovu, protože se do Prahy vrátí už 16. dubna 2027, tentokrát do Café V lese.

Při pauze začíná v sále regulérní boj o místo. Vyprodaná Archa znamená hlavu na hlavě a já pomalu přestávám věřit, že se dnes ještě někdo dostane pro pití a zpátky. Po půl hodince čekání je uvnitř takové horko, že mám pocit, jako bychom právě absolvovali saunový rituál a je čas vyrazit domů.

Rocková seznamka pod červeným neonem

LEAP ale nastupují suverénně přesně na minutu a hned od prvních okamžiků je jasné, že tady nezůstane nit suchá. Pódium zdobí červený neon, který se noří do modrého světelného oparu. Vizuálně jednoduché, ale zatraceně efektní.

Už při druhém songu se před pódiem rozjíždí moshpit a vzduchem se začíná šířit něco, co bych popsala jako moderní rock’n’roll s pořádnou dávkou sex appealu. Z řady za mnou se ozve hlasité „Už svlíkni triko!“ směrem k frontmanovi Jacku Scottovi. A vlastně se tomu ani nedivím.

Jack přesně ví, co dělá. Publika se ptá „Do you feel sexy?“ a hází do davu červenou růži. Energie z něj srší, jako by se narodil pro pódium. Růžičky létají do publika jedna za druhou a já mám pocit, že jsme se místo na koncert dostali na pořádně vydařenou rockovou seznamku.

LEAP přitom nejsou jen další kapela, která si zakládá na sexy frontmanovi. Jejich debutové album Entropy, vydané v říjnu loňského roku, ukazuje i mnohem osobnější stránku jejich tvorby. Čtveřice z Londýna se na něm pohybuje mezi alternativním rockem, grungem a chytlavými melodiemi, přičemž texty otevírají témata duševního zdraví, osobních krizí a hledání naděje. Jack Scott v minulosti otevřeně mluvil o své zkušenosti s bipolární poruchou a o tom, jak výrazně ovlivnila jeho psaní.

A právě tahle kombinace zranitelnosti a sebevědomé rockové energie je na kapele sympatická. Na jednu stranu dostáváme show, při které se svlékají trička, na druhou stranu hudbu, která má za sebou skutečné emoce.

Když zazní „Sinking Feeling“, celý sál jednohlasně zpívá slovo od slova a kapela z toho má očividnou radost, jejich reakce jsou bezprostřední a upřímné. LEAP opakovaně dávají najevo, jak moc si váží toho, že je Praha přivítala v takovém počtu.

Překvapivý host a první skladba z nové desky

Když nevyrazíš na koncert Mirai, tak Mirai dorazí za tebou. Na pódiu se nečekaně objeví jako supportující host Tomáš Javůrek, kytarista z kapely Mirai. LEAP nám taky představují vůbec první skladbu z druhé studiové desky, kterou právě dokončili. Po loňském debutu Entropy tak zjevně neplánují zpomalovat a nová kapitola už klepe na dveře.

Mezitím se v sále pomalu měním v mokrou verzi sebe sama. Vrstvy oblečení postupně mizí, vzduch houstne a koncert nabírá na obrátkách. Po zhruba padesáti minutách se konečně dočkáme i vytouženého „trička dolů“. Doufám, že holky vzadu byly spokojené a dostaly, pro co přišly. Mrk, mrk.

LEAP pokračují přes „Energies“ a je znát, že publikum jim vrací úplně všechno, co ze sebe na pódiu vydávají. Kapela se s fanoušky neustále propojuje, děkuje, usmívá se a působí dojmem, že si každou minutu večera opravdu užívá. Posledním přídavkem je „Exit Signs“. A i když se mi po celém večeru lepí tričko na záda a nohy už začínají protestovat, odcházím s pocitem, že jsem přesně dostala to, pro co jsem si přišla.

Uvěřitelná rockstar energie

ARCHA+ je prostor, který bych si normálně oblíbila, jen ne při plné kapacitě. Ve vyprodaném sálu bylo fakt vedro, až se mi ke konci špatně dýchalo. Akustika kapelám moc nehrála do karet a zvukař dělal, co mohl. Poslední pražský koncert v Lucerně byl po zvukové stránce o něco lepší. Poznámka pro příště: co nejmíň oblečení a vějíř s sebou.

LEAP jsou zkrátka rockstars. Mají charisma, mají energii, mají ten neuchopitelný STAR faktor. A hlavně jim to všechno věřím. Nic nepůsobí nuceně, nic není jen naučená póza. Jack je přesně tam, kde má být, a jeho kapela mu skvěle sekunduje. 

Odcházíme s propocenými koly v podpaží a zlomenými srdci. Tenhle sex appealem nabušený rock’n’roll si příště ráda zopáknu!

Fotografie z koncertu v Lucerna Music Bar / Janča