Stand Atlantic rozhoupali Cargo Gallery na vlně pop-punku (Report)
Víte, jak se to říká: „Nedělej vlny.“ No, když postavíte Stand Atlantic na loď, je přinejmenším naivní myslet si, že pokyn nevezmou doslovně a neprovedou jeho přesný opak. Australská čtveřice rozhoupala Vltavu v rytmu pop-punku.
Poslední zářijový pátek byl s nadílkou koncertů výjimečně štědrý a tak se redakce rozutekla napříč pražskými kluby. Kromě Spiritbox a Witchz naše kroky vedly i na palubu Cargo Gallery, kde se úlohy kapitánů chopili právě Stand Atlantic. Sympatická australská čtveřice nás strhla už předloni v Bike Jesus. Od té doby uplynuly téměř na den přesně dva roky, kapela vstoupila do cyklu dalšího alba, to podstatné se ale nezměnilo. Energie na rozdávání, čirá radost z hraní a pohodová atmosféra, které tentokrát ještě umocnili parťáci z Comastatic.
Comastatic
Přiznám se klidně dobrovolně: vzhledem ke koncertnímu nášupu posledních dní lezu zas po dlouhé době na kapelu, od které jsem předem neslyšela ani notu. Na druhou stranu, aspoň dostávám skutečně nefalšovaný první dojem. A ten byl v tomhle případě na jedničku s hvězdičkou. Stále poměrně nová alt-rocková partička ze Zurichu totiž otevírá večer show s velkým S. Přesně ten typ setu, který tě instantně vtáhne a během pár minut už lovíš telefon z kapsy. Ne kvůli pořízení videa, ale proto, aby sis zapsal, čím cestou domů začít ládovat playlisty.
Comastatic jsou totiž nakažliví způsobem, který by mělo prověřit infekční oddělení. Mix alternativního rocku s tvrdšími prvky vás jako v případě zatraceně groovy „TOXIC ENERGY“ nenechá stát v klidu a než se nadějete, u druhého refrénu máte tendenci zpívat taky. A kdybyste náhodou nepochytili slova? Není problém. Hoši vás to rádi doučí, jak předvádí při hromadném singalongu na „Halo“.
Kapela navíc v průběhu setu ukazuje, jak versatilní dokáže být. Až si člověk po chvíli začíná klást otázku, jestli vůbec existuje něco, co frontman Mattia Di Paolo neumí. Plynně hovoří rapem, řevem i uhlazenými vokály. Výsledkem je zábavný mix, který každou chvíli zavání něčím jiným. Tu vykoukne trochu z Bring Me The Horizon, vzápětí energie připomínající mi něco z LEAP. Vše ale sjednocují elektronické vrstvy, které prosakují jak skrze zrnitý nápis za zády kapely, tak v efektech na vokálu. Nefungují ale jako levná náplast na nedostatky, spíš přidávají zase něco navíc. Jakmile totiž kapela na chvíli ubere plyn a přepne atmosféru do pomalejšího tempa, je znát, že Di Paolo si levou zadní poradí i bez jakýchkoliv umělých příkras.
A jako příprava půdy pro Stand Atlantic? Ideální volba a kombinace dvou kapel, které k sobě sedly jak žánrově, tak energií. Comastatic klub rychle rozhýbali a charisma rozdávali po kýblech. Přesto ale zůstali těmi sympaťáky, kteří během setu prohodí pár nenucených vtípků a po jeho skončení rádi pokecají s fanoušky u merche. Navíc došlo i na demonstraci češtiny, kterou se v přípravě na pražskou zastávku poctivě našprtali. I když ono se jim to krásné univerzální „kurv…“ bude na zbytku evropského turné ještě beztak hodit. A kdyby náhodou ne, už brzy se k nám vrátí. V únoru se chystají s vlastní headline show do Klubu Varšava a upřímně? Po téhle ochutnávce si dám plnohodnotný set víc než ráda.
Stand Atlantic
Než si ale stíháme sesumírovat myšlenky, před natěšené publikum vlítají Stand Atlantic. Zaručená pop-punková střela kolem osobité frontwoman Bonnie Fraser nám ani tentokrát nedala vydechnout, a přestože stojí na prahu další etapy, tahala z kapsy i archivnější kousky. Dosavadní singly navíc měly dostatek času se mezi fanoušky zabydlet a tak třeba „EDGE OF VEGAS“ funguje stejně dobře, jako ověřené klasiky.
Jak kapela sama tvrdí, s aktuálním materiálem vstupují do pozitivnější ‚lovergirl éry‘ a my si ty růžové brýle rádi nasadíme spolu s nimi, kor když to funguje tak dobře jako na novince „Velcro“. Ve stejném duchu se později nesla také „LOVE U ANYWAY“, ke které si Bonnie vyžádala hromadnou objímačku kolem ramen. Nevím, jestli za to mohla atmosféra, nebo množství potu, každopádně přilepení jsme k sobě nakonec zůstali po celé ty tři minuty. A tak ani v místě pomalejšího songu, kde by normálně padla věta typu: „alespoň byla chvilka na vychladnutí,“ není zbytí. Tenhle hic už prostě nešlo zastavit.
Témata se sice mění, v základu však Stand Atlantic zůstávají u toho, co jim jde už roky. Zranitelných textů zakamuflovaných do energické rozbušky chytlavých linek a velkých refrénů. Hned z úvodu v nich excelují s „Jurassic Park“, následující „Lavender Bones“ pak konečně roztáčí pit. V druhé polovině zas starý katalog zastupuje také vyhlížená „Coffee At Midnight“.
Dobrá nálada panuje na stagi i pod ní, autentická čtveřice srší úsměvy a její členové se vzájemně popichují i vzpomínají na avizovanou show v Bike Jesus. Vlastně ji to v mnoha ohledech připomíná. Náboj furt na 100%, výkonově bez chybičky a Bonnie vokály, které se do toho umí položit i v tvrdších polohách, snad pořád lepší a lepší. Ne že bych je do budoucna nechtěla vidět v něčem větším, ale malé, intimní prostory Stand Atlantic zjevně sluší.
Nonšalantní přístup dostává příležitost zazářit i při „Sex on the Beach“ a nechává z přítomných spadnout zbytky zábran. Šílenství přetrvává také na „GIRL$”, kde obligátní společný výskok testuje stabilitu lodi, screamy na konci „KILL[H]ER” z publika ždímají poslední krůpěje potu a při závěrečném pitu jako by každý zúčastněný opravdu měl „deathwish“.
Teď už nezbývá, než vyhlížet říjnovou desku a těšit se na příští český návrat.
Text: Šárka
