Jedna z posledních jistot na festivalové mapě. Ve Volyni se opět řádilo i podařilo přivést objev festivalové sezony (Fotoreport)

Druhá půlka srpna již tradičně patří sletu milovníků hardcore-punku nebo jen po čertech dobré zábavy, která se letos již po 15. uskutečnila v malebném areálu prvorepublikového koupaliště. Summer Punk Party Volyně se z malé akcičky a nápadů dvou kámošů stala jistotou, kam se lidé jezdí bavit i objevovat všechny možné směry, které výše dva zmíněné žánry nabízí. A letos šlo o opravdu pestrou podívanou.

PÁTEK NADIVOKO

Nemá cenu nic zastírat. Do Volyně se po všech těch obřích festivalech obzvlášť těšíme. Přináší totiž unikátní mix kvalitní dramaturgie, rodinné atmosféry i mejdanu, kde bude plesat dokonce i vaše peněženka. Po posledních dvou mimořádně povedených ročnících také zákonitě rostlo naše očekávání. Start z bloků obstarala punk-rocková naděje Bez Šance, kterou jste (stejně jako Foggy Dude a Ravebombs) mohli vidět na našem loňském Halloweenu. Dobře naložená kapela z Police nad Metují v posledních měsících hojně koncertuje a zvládla pobavit i songem o vlastním festivalu, který se každoročně koná na domácí půdě v Hospůdce u Pavla. Za celou akcí pak stojí dobrá věc ve snaze o podporu Dětské onkologie Fakultní nemocnice Hradec Králové.

Druzí se doslova přiřítili otci tuzemského mathcoru Shogun Tokugawa, kteří se na stage vrátili po letech hibernace. Aktuálně jsou však pilní jako plzeňské včeličky, neboť už nějakou dobu pracují na novém materiálu, který by světlo světa mohl spatřit už v příštím roce. A téměř jistě by měl navázat například na nedávné počiny UE či Chrpy, tedy s transformací do rodného jazyka. Areál, který se postupně plnil v předních řadách především nostalgiky, dostal přesnou a zábavnou show, která postupně gradovala v první menší drncačky před pódiem.

Návrat ve stylu. Za doprovodu hymny Champions League se do Volyně vrátili miláčci SPPV Hopes. V areálu bylo podle počtu merche patrné, že právě tady jsou doma, a stejně vřelou emoci vraceli i ze stage. Pro původně liberckou partu šlo o opravdu neobyčejnou noc. Zatímco kapela drtila v tradičním hurikán stylu song za songem, přicházel na svět synátor kytaristy Toma Tejkla – za celou Klubovnu gratulujeme k prvnímu přírůstku do kapely! Jako záskok na letních akcích pak opět figuroval Honza Jandák ze spřátelných Dizzlove. Více než domovskou atmosféru přetavila hardcorová stálice v žáru světlic na obří mejdan a první pořádnou divokost před pódiem, kde ze stage dostali naloženo Turek s Tatem. A tak to má být.

Prvními z výčtu zahraničních hostů se stali Britové Rat Boy. Ty nejen u nás předchází skvělá pověst, neboť jde o punk-rock nového střihu s velkou dávkou pozitivní energie, kterou se jim podařilo přenést i na jih Čech. Zároveň jim hrála do karet energie davu s tehdy ještě plnými fyzickými a sociálními bateriemi. (Co si budem, pátky ve Volyni bývají skutečně fest náročný…) A jak řekla naše Šárka: „I když jsem předem neznala, je to tak chytlavý, že druhej refrén už stejně zpíváš taky.“ To mluví asi za vše.

Závěr nekončícího mejdanu obstaral náš loňský objev Ravebombs, kterým se letos zadařilo zabookovat slušnou řádku letních eventů. Trio, jemuž se podařilo vytvořit si vlastní styl, rozjelo své tradičně nadžánrové tóčo, na které si dav postupně zvykal a ke konci se zdravě nakazil lavinou energie, jíž dokázali berounští novicové vytvořit. Oproti nedávné intervenci na Mighty Sounds dostali od publika taky větší dávku lásky a posledních zbytků pohybu. Jejich show obohatil i manželský pár kytarových imitátorů, což se předtím i poté stalo kolorytem pátečního večera a sobotního odpoledne.

SPALUJÍCÍ SOBOTA, HYPERAKTIVNÍ KRÁLÍCI I NÁVRAT KE KOŘENŮM

Sobotní spalující dopoledne ovládl bazén, kde se kromě nafukovacích plavidel a přemnožených gumových kačen vyskytovali také skokani druhého ročníku Žabák contestu. Ten i tentokrát opět obohatili naháči, cosplayeři a všemožní odvážní dobroduzi. Po dobrovolných akrobatech se kocovina ředila folk-punkem šestice Fail Together, která zároveň reprezentovala letošní obzvlášť velkou subžánrovou pestrost, jakou Volyně ještě nezažila.

Klasicky a ještě lépe? Mad Rabbits si na svůj debut ve Volyni museli počkat několik let, ale jak už říkávala Marilyn Monroe: „Na všechno, co stojí za to mít, se vyplatí počkat.“ SPPV zachytila pražskou králičí formaci ve skvělé formě a za nás šlo pravděpodobně o nejpovedenější domácí příspěvek letošního ročníku. Občas se to prostě sejde. Rozdíl byl poznat už od zvukovky, kde se MR dostalo až téměř headliner nazvučení, což až na pár momentů trvalo po celý zbytek setu. Parta, jíž se podařilo nakopnout i pražský maraton, přenesla svou pověstnou hyperaktivitu i na zprvu znavený dav, čemuž pomohlo i seběhnutí si do crowdu. Spojení s publikem prospěla také vzpomínka na nedávno zesnulého Lou Kollera ze Sick Of It All s písničkou „Step Down“. Zkrátka jim to sedlo, což bylo vidět i ve frontě na merch, která připomínala snad tu pověstnou frontu na banány.

Pro Rabies šlo o návrat na známé místo, neboť se jedná o jedny z pionýrů festivalu vystupujících už na prvním ročníku, což připomněli v novince „Just a Cliché“. Jak ty roky letí. Brněnským skatepunkerům se ale zub času celkem úspěšně vyhýbá. Novou vlnu reprezentují metalcoroví Abbie Falls, které před jejich setem potkala série komplikací, a tak se z pětičlenné formace stal nečekaný triumfální triptych. Kytarista Vojta tedy lítal doslova za dva, což v dobách největších veder nebyl zrovna med. Za nás si s těžkou situací poradili statečně, byť by nám k jejich setu více seděl pozdější čas. Mile pak překvapil cover na „Forgotten“ od The Plot In You, který si přední řady s radostí zařvaly.

The Fialky patří k létu jako točená Kofola, a tak se nám trochu protočily cílovky a přední řady opanovali punkáči. Ani jejich setu se však nevyhl výpadek zvuku, což byl letos bohužel opakující se jev. Punkáči si ale i tak přišli na své, stejně jako při setu The Drowns s výrazným antifašistickým intrem.

SPLNĚNÝ SNY A STOVKY PIV

Každý organizátor má na startu svůj sen. Dvojice kluků z jihu Čech si před několika lety usmyslela, že uspořádá festival na provorepublikovém koupališti a že tam jednou dovezou H2O. Po čtrnácti proběhlých ročnících a dvou smolných odřeknutích účasti se to skutečně povedlo. Kmeti NY hardcoru dostáli své pověsti a přivezli poctivou show tak, jak je známe a máme rádi. Úplný závěr pak patřil energické folk-punkově-pivní sedmiveslici Foggy Dude, která zajistila závěrečné irské veselí. A co na tom, že do hrdel netekl Guinness, ale rezavý Bobr?

CO TO BYLO?! NIC TAKOVÝHO JSME JEŠTĚ NEVIDĚLI!

Nechybí vám tady něco? Samozřejmě že chybí. Na to, co předvedli Krav Boca, si totiž dovolíme vyhradit vlastní odstavec. Během léta jsme viděli hodně originálních, divných a inovativních věcí, ale nic jako tyhle Francouze. Během jejich show nám co song padala brada a kolem hlavy lítaly lokty i další končetiny. Byl to peak, který jsme nečekali, ale v životě nutně potřebovali. Show, do které se ukázalo vstoupit naslepo jako nejlepší možná strategie, protože po každé pauze mohlo přijít doslova cokoliv.

Šlo o vystoupení s prvky akrobacie, jiskrami jako v elektárně, dvěma rapujícími frontmany, které by nedokázala zachytit ani místní securitka, a snad 27 nadžánrovými prvky v každém songu. Mejdan léta. Soundtrack ke konci světa. Důkaz toho, že hudba a punk nemají hranice. S trochou nadsázky se dá říct, že pokud jste neviděli poslední tuzemské zastávky Moscow Death Brigade, Kneecap nebo Rammstein, tak vás to nemuselo mrzet, protože tady jste dostali všechno v mnohem extrémnější a nečitelnější podobě. Dramaturgické složce skromného jihočeského festivalu se opět podařilo vyštrachat skrytý poklad, o kterém budeme zase několik týdnů mluvit.

JISTOT UBÝVÁ, ALE VE VOLYNI VŽDYCKY VÍŠ, CO DOSTANEŠ

Festivalová mapa se mění, festivaly častokrát decimují jak vedra, tak i nereálná očekávání fanoušků, ale tyhle šípy doby se Volyni pozoruhodně vyhýbají. Nikdo nečeká, že přijedou největší jména sezony, ale díky citlivé selekci se daří propojit nové střely na scéně se stálicemi, legendami a skrytými poklady. Kdo znal ještě před pátkem Krav Bocu? A teď o ní budeme mluvit asi všichni. Nic zásadního se nemění, a to je jedině dobře. Pořád si užiješ fesťák i s litrem, a to nadmíru. Když jsme to veselí pozorovali, tak jsme si vlastně uvědomili, že se asi nikde jinde tak nemažou sociální rozdíly. Nikdo tu není chudej ani bohatej, každej si může dopřát, co chce, a mít se dobře. Počet pozvání na panáky by tomu v pátek odpovídal…

Pořadatelům se postupně podařilo vymazlit i nehudební program, kde zásadní roli sehrává opět areál. Zábavná sobotní Žabák session má náběh na to stát se novou stálicí. Pokud bychom měli přeci jen něco lehce zkritizovat, byl by to letos hojně padající zvuk a absence páteční afterparty. I když tušíme, že by ji organizátoři rádi udělali, ale prostě to nejde. Zrovna SPPV je ale místem, kde se nemusí nikomu nic moderovat. Každý se zabaví po svém a nejlépe hromadně u kiosků. Ne všechny dobrý věci musí mít mašličku, ohňostroje a megalomanská prohlášení. Ve Volyni vždycky víš, co dostaneš, a proto se sem pravděpodobně vždycky budeš chtít vracet.

Text // Gumi & Šárka

Foto // Adam Rowe & Jan Michalík