MILÁČCI ČESKÝCH DAVŮ PALAYE ROYALE ROZZÁŘILI PŘEDVÁNOČNÍ FORUM KARLÍN (FOTOREPORT)

Miláčci a milovníci Prahy Palaye Royale si po letošním Rock for People a brněnské Sonu nedali dlouho načas a potěšili nás svou návštěvou v pražském Foru Karlín. A nutno hned ze začátku prohlásit, že na téhle show se jen stěží hledá něco, co by tomu chybělo. Možná jen Emerson Barrett, 1/3 bratrského tria, která bohužel tuhle evropskou štaci musela vynechat.

Na kvalitách to však nijak neubralo a tahle moderní glamrocková kometa tak na své poslední zastávce tour představila desku Death or Glory se vší parádou. Ostatně ochutnávku toho, co by nás mohlo čekat, jsme dostali už toto léto, a tak mě návštěva Karlína i přes tvrzení, že „palayovská fáze je už za mnou“ lákala víc a víc. Nakonec k ní, trochu ze zvědavosti, trochu za pomoci správné konstelace hvězd, přeci jen dochází a já tak na poslední chvíli dobíhám na místo dění, předkapel v podstatě neznalá. A bylo to vlastně dobře. Ježíšek tak mohl letos dorazit o pár týdnů dřív a nadělit vedle fuseklí i dvě milá hudební překvapení… ačkoliv své mouchy to mělo.

HUDDY

Večer startuje s přesností švýcarských hodinek kalifornský Huddy. Ač nerada, musím přiznat, že jsem se po mém pětiminutovém předkoncertním bádání nechala ovládnout obavou, zda nepůjde jen o další ze zástupu „TikTok e-boy hvězdiček“. Známe to, miliony streamů a naživo skutek utek… Kdepak. Volejte sláva, Šárka se spletla. Huddy nejen že si dokáže poradit s prostorově štědrou stagí, on ještě ke všemu fakt umí zpívat. Mladý hudebník svou rostoucí popularitu obhájil se ctí a já mohu jen konstatovat, že se jedná o jeden z těch povedenějších pokusů o „vzkříšení“ pop punku. A i když mám dopředu naposlouchanou velkou nulu, už od druhé „Partycrasher“ si spokojeně pokyvuji do rytmu a říkám si: „Ok, tohle mě baví.“

Byla to ta nejoriginálnější, textově nejbohatší věc, co jsem kdy slyšela? Rozhodně ne. Ale hele… já vyrostla na 2010s pop punku. Dejte mi chytlavou melodii, opřete to o dostatečnou dávku energie a showmanství a já budu natolik zaměstnaná poskakováním, že si pomalu ani nevšimnu, že je spoustu songů tak trochu na jedno brdo.

Každopádně na highlightu (a překvapení) setu se asi všichni přítomní jednoznačně shodneme – vůbec poprvé jsme totiž mohli naživo zakusit novou kolaboraci právě s Palaye Royale, a to na „Cyanide“, hezky s Remingtonem osobně. Palayácký podpis se tady rozhodně nezapře, Huddy dokázal, že to umí i ohulit, a společně se tak postarali o produkci certifikovaného bangeru. Jednu rýpavou poznámku na závěr si ale přeci jen neodpustím. 18minutový set… „A není to málo, Antone Pavloviči?“

I SEE STARS

To samé bych jako kolovrátek mohla opakovat i v případě druhých předskokanů. I See Stars časem rozhodně nemrhají a ukazují, že nastala chvíle přitvrdit už od první „Drift“. Synthcorová nakládačka mě sice zprvu nechává z hlediska vokálů lehce na vážkách, časem si ale vše sedá na své místo. Jedno se však upřít nedá hned od začátku – nepopiratelné showmanství proudící v krvi zpěváka Devina Olivera. Ten po stagi neváhá metat helikoptéry a jeho působení celkově připomíná spíše protagonistu v úvodní sekvenci anime.

Onen vrchol vystoupení bych pak v tomto případě připsala vydařené „SPLIT“, při které se ke společným zpívánkám přidává valná většina zprvu možná lehce odtažitějšího publika. Přesto si nemůžu pomoct pocitu, že tu ta pomyslná poslední rána, která by definitivně prolomila ledy, trochu scházela. Výzvy k moshpitu nedopadají na příliš úrodnou půdu a ačkoliv všechny elementy vlastně fungují, chybí mi v tom to „ono“. Těžko říct, možná jsem jen byla naladěna na špatnou vlnovou délku. Jedno je ale nepopiratelné – I See Stars jsou kapelou, která na stagi moc dobře ví, co dělá, a disponuje nahrávkami s potenciálem rozpoutat slušné klubové peklíčko. A jelikož kapela sama přislíbila, že k nám v roce 2025 opět zavítá, budu se těšit a pokud se naskytne příležitost, s radostí si svou hypotézu dorazím otestovat.

PALAYE ROYALE

Ale zpět k úternímu večeru. Hodiny nemilosrdně tikají, světla potemňují a publika se jímá fanatismus… a po této show můžu zas jednou konstatovat, že oprávněný. Sotva doznívají poslední tóny intra a Forem Karlín se ozývá úvodní: „It’s good to be home, Prague!“ nabíhá mi na tváři úsměv, který mě opouští až někdy kolem půl dvanácté, kdy je čas probojovat se skrze šatny ke své bagáži.

Tady nejde jen o prázdné: „Tohle je ta nejlepší show celý tour… vůbec to nebudu zítra říkat znova… fakt…“ Vždyť pojítka mezi Palaye Royale a Prahou, symbolizované i českou vlajku na stagi, sahají hluboko pod pozlátko katalogu odehraných koncertů. Ať už jde o inspiraci pro album Fever Dream či crew s četným českým zastoupením, šlo by s nadsázkou říct, že jsme si tohle trio z Los Angeles docela obstojně adoptovali. (Fun fact: věděli jste, že Praha je dle Spotify městem, kde Palaye Royale poslouchá vůbec nejvíc lidí?)

Ta radost, vděk a pocit bezpečí, které na palayáckých koncertech proudí mezi pódiem a publikem, se na pár odstavcích textu dá vystihnout jen stěží. Tak možná jen takto: když si tam tak člověk stojí a vyřvává si hlasivky na „You’ll Be Fine“, nezbývá mu než tomu věřit. Jo, aspoň na tuhle hodinku a půl bude vážně všechno v pohodě.

Dobře, atmosféra na jedničku. Co show jako taková? Ani v téhle kategorii kapela opakovaně nezklamala. Nad pódiem se to blýskalo jak prskavky na vánočním stromečku a když zrovna vzduchem nešlehaly plameny, vystřídaly je při „Just My Type“ balóny. U „Showbiz“ se zas Remington vydal na pirátskou plavbu nad hlavami publika na svém pověstném člunu a na „Fucking With My Head“ se spustila skákačka, kterou jsme si kvůli nespolupracující pyrotechnice dali pro jistotu hned dvakrát. Zhruba ve stejný moment se na plné obrátky rozjíždí i nekonečný pit, ve kterém je vlastně jedno, co zrovna hraje. Pravidlo je jen jedno: „Když nevíš, tak se toč!“

Pokud bych měla přeci jen něco vytknout, pak to stejně nebude na účet kapely. Možná jen škoda, že se náznak technických problémů vloudil do setu ještě několikrát (předpokládám-li tedy, že zvuky připomínající faunskou flétnu nebyly zamýšleným bonusem). Nešlo ale o nic, co by koncert, který ani na chvilku nenudil, mohlo pokazit. Jedno je jasné – Palaye Royale prostě ví, jak sestavit show. A tak se nám mezi jednou perdou za druhou dostává i osvěžujících momentů zklidnění v podobě pomalejších „Lonely“ či „Worlds End“. A jsou to přesně tyhle chvíle, které dávají šanci vyniknout kouzlu syrovosti Remingtonových vokálů. Já tak jen s úsměvem vzpomínám na větu z interview z Rock for People: „Já nepotřebuju, aby to bylo dokonalý. Potřebuju, aby z toho šlo něco cítit.“ No, potvrzuji, že to funguje.

Navíc, ačkoliv hlavní hvězdou celého tour byla nová éra, jejíž kabát Palaye Royale sedne jako ulitý, nezapomnělo se ani na vintage kousky, a tak se nám dostalo třeba srdcovek „Dying In A Hot Tub“ či „Mr. Doctor Man“ v roli závěrečného gongu přídavkové části. Tu „standardní“ zas krásně uzavřela „Fever Dream“ věnovaná zesnulé matce téhle trojice. Proč tedy krásně‘? Protože s sebou pod smutným stínem nesla zejména spoustu naděje a oslavy odkazu, který kluci slíbili nadále budovat.

A že tak dělají více než se ctí. Pozorovat cestu „Palayáků“ už od dob objevení Boom Boom Room, to zahřeje u srdíčka nejednoho fosilního fanouška. A já jen vyhlížím, kam je zavede příště.

Foto: Min // Text: Šárka

pro víc fotek -> zde a nezapomeň tagovat @small_kid_min