Bostonská hudební skupina Pixies se do Prahy vrátila po téměř dvou letech. Poslední vystoupení se odehrálo na stejném místě a ve stejný měsíc. Forum Karlín a srpen, sázka na jistotu. Pixies se v Praze představili v rámci European Tour 2024. A jaký byl sobotní večer?

Vyprodaný koncert ve Foru Karlín, to běžně značí dlouhou frontu s výhledem na Žižkovský tunel s nápisem „neboj“. Sobotní večer však umožnil hladký průchod až k samotným pokladnám. Většina fanoušků se totiž chystala až na hlavní hvězdy večera. My se vydali i na předkapelu BIG SPECIAL, která má na svých webovkách motto „it’s not BIG and it’s not SPECIAL“. Zase tak přísný ke klukům ale nebudeme. Zpěvák Joe Hicklin a bubeník Callum Moloney nastoupili na pódium se vší vervou. Po úvodním sólu na bicí se dostalo na přivítání „Ahoj, Praha“ a koncert mohl začít. Pro mě kámen úrazu nastal v momentě, kdy dvojčlenná kapela hrála pouze na bicí… zbytek šel z playbacku. Možná mohu být staromódní, ale na tohle si budu těžko zvykat. Kdyby nám živě zahrála aspoň kytara, tak by to bylo o něčem jiném… Energie se samotnému vystoupení upřít nedá. Jejich performance trochu připomínala počátky punkové skupiny Slaves (nyní SOFT PLAY), kde figurují jen bicí a kytara. Britské duo si vystoupení užívalo, načež po každém odehraném songu zazněl děkovný klakson. V závěru vystoupení se zpěvák Joe Hicklin vypravil pozdravit přední řady a zavěsil se na železnou barikádu.

Po skončení koncertu hodil zpěvák směrem k divákům salut na Jardu Jágra a já se v ten moment otočil na svoji kolegyni Lucy s otázkou: „Co na to říkáš?“ Oba jsme měli v hlavě slušný guláš a absolutně nevím, co si o vystoupení myslet. Přesto jsme se shodli, že vystoupení v komorní atmosféře bude tím pravým ořechovým. V kapele je velký potenciál a číší z nich radost k hudbě. Jen je škoda, že tak pestrou hudbu hraje naživo pouze jeden nástroj.

Nastal čas na Pixies! Hvězdné manýry stranou, jelikož tady se vystupuje včas… vlastně i minutku před! S úvodním intrem se z backstage pomalu vynořuje poslední člen kapely a show může začít. Pixies vystoupení uvedou písní „Gouge Away“ a za temnými světly se začíná odehrávat jeden ze skvělých koncertů, které Forum Karlín kdy zažilo. Tajemná atmosféra pro nás fanoušky byla tím, co jsme u Pixies čekali, ale ponurý start úvodního osvětlení byl pro fotografy noční můrou. V průběhu koncertu se světelné podmínky pro focení zlepšily, ale to už bylo pozdě. Možná to kapela udělala fotografům schválně trochu těžší… těžko říct. Důležité pro nás bylo, co vycházelo ze samotného jeviště.

Od prvního tónu se jen hrálo, hrálo a hrálo… Tohle je přesně důkaz, jak z koncertních devadesáti minut vyždímat co nejvíc. Žádné zbytečné promluvy k fanouškům. Frontman Frank Black se nezmohl ani na pozdrav. Avšak vadilo to někomu? Vůbec! Za kapelu mluvilo skvěle odehrané vystoupení, které veškeré své kouzlo vsadilo do lásky k rocku. „Pixies show“ se dá přirovnat k velké abstraktní tapetě zavěšené za kapelou s okřídleným logem P, které se sem tam rozsvítilo – stačilo to bohatě. Stejně jako u červencového koncertu Smashing Pumpkins byl důraz kladen na hudební přednes.

A to nás vede k samotnému setlistu, který je u Pixies vždy loterie. Každé vystoupení čítá jiný výběr songů. Což zní jako super zážitek pro fanoušky, kteří mají rádi překvapení… Americká partička v úvodu vsadila na rychlejší část, která slušně roztančila zaplněný parket. Dostalo se i na pomalejší věci, ve kterých dostala vokální prostor i nová baskytaristka Emma Richardson. V průběhu vystoupení nechyběly hity jako „Here Comes Your Man“, „Monkey Gone to Heaven“, „Hey” nebo v samotném závěru „Where Is My Mind?“.  Celý koncert se nesl v duchu povolit – přitáhnout. Každý dostal to, co chtěl, a musel odcházet šťastný… Kapela, která byla inspirací například pro legendární Nirvanu, se drží v povědomí i mladší generace. Nepamatuji koncert, kde bych zažil takový věkový rozdíl napříč příchozími fanoušky. Důkaz toho, že písničky Pixies jsou stále v kurzu a aktuální! A my děkujeme D Smack U Promotion, že nám umožnili takovou legendu zažít poprvé naživo. Bylo to krásné, tak třeba někdy zase naviděnou!

Foto: Lucy