Spiritbox, Jinjer a Dying Wish ve Foru Karlín (Fotoreport)
Tsunami dorazila do Prahy. Byla to skutečně Dokonalá bouře, nebo spíše Sharknado?
V pátek 25. 9. se toho v Praze odehrálo celkem hodně. Mé kroky byly jasně nasměrovány do Fora Karlín kde se konal dlouho očekávaný návrat Spiritbox se svou tour k desce Tsunami Sea. Ryze dámský večer, kdy se o podporu postaraly kapely Jinjer a Dying Wish odstartovala právě druhá zmíněná.
Dying Wish
Dying Wish se zde ukázali ve famózní formě již v létě na Rock for People, kam jsem se schválně šel podívat, abych měl srovnání. A rozdíl byl naprosto markantní. Nevím, jestli to byl klasický syndrom první kapely, nebo jim to úplně nesedlo, i když to bych taky neřekl. Shodou okolností jsem je potkal na focení před koncertem, kousek od právě Fora, a nic nenapovídalo tomu, že by bylo něco v nepohodě.
I přes snahu a silnou a veselou energii tomu zkrátka něco chybělo. V létě to byla úplně jiná, živelnější a nabitější show, kterou jsem si užil, a právě díky ní jsem věřil, že i tento start bude naprosto skvělý. Bohužel se tak nestalo. Nicméně vyložená nuda to taky nebyla. Jak se klasicky říká: první kapela to má prostě nejhorší.
Jinjer
Poté nastoupila ukrajinská kapela Jinjer. Zde jsem byl zvědav, jak na mě zapůsobí, protože Jinjer vůbec nemám naposlouchané, i když samozřejmě vím, kdo je Teťana Šmajljuk. Rázem mi došlo, proč tomu tak je. Absolutně to nebylo nic pro mě.
Nicméně musím ocenit naprostou technickou dokonalost. I v debatě s přáteli, kteří zde taky byli a mají Jinjer dost rádi, tak říkali, že je to fakt. Technicky takřka bez chyb a i setově to bylo velice v pohodě. Tudíž věřím, že si fanoušci přišli na své, a rozhodně nebylo na řadě zklamaní.
Spiritbox
Tím se dostáváme k tomu hlavnímu. Velice očekávaná show, alespoň co se z naší strany týče určitě. Tsunami Sea má v sobě hodně úspěšných a chytlavých songů. O to větší byla zvědavost, jak budou působit naživo (i třeba v kombinaci se staršími tracky) nebo jak souzní s těmi pomalejšími. A onen příměr právě k rozbouřenému moři je vlastně docela trefný. Nebylo to jako ve stejnojmenném filmu, ta pověstná Dokonalá bouře. Bylo to jako houpání na neklidné vodě. Nahoru, dolů. Rychlé a úderné pasáže se strhujícím rytmem střídající pomalé, klidné sekvence s až poeticky lehoučkou a ladnou formou.
Podání bylo místy zmatené. Nepřišlo mi příliš promyšlené například symbolizování spoutanosti. Jako by se občas Courtney ztrácela a působila nevýrazně co se týče choreografie na podiu. Ocenil bych však velice dobrý a líbivý videomapping promítaný na závěsy ve dvou řadách i další doprovázející prvky jako předání vzkazu v lahvi vybranému fanouškovi k písni „Ride The Wave“. Jako další doprovodné prvky se objevilo vystřelení konfet nebo zaplavení sálu bublinkami.
O čem však není bezesporu pochyb, je samotný výkon. Jak celé kapely, kdy si zhruba v polovině setu mezi skladbami bubeník Zev Rose střihl naprosto famózní sólo, ve kterém se k němu do jamu přidaly i kytara a basa. Naprosto fantastický moment. Tak vokální výkon samotné Courtney LePlante, zcela právem označované za jednu z nejlepší změn metalové scény. Svému titulu jistojistě dostala.
Nicméně celkový dojem z koncertu není až tak ohromující. Všeho bylo tak akorát dost, ale nic nevyčnívalo. Tvrdost? Ano, ale ne dost. Něžné momenty? Taky, ale i letos jsme již zažili emotivnější projevy. Show a stage design? V celku slušný, ale také by se toho dalo vymyslet víc, nebo to minimálně uchopit lépe.
Celkově bych hodnotil večer kladně. Nešel jsem se přímo vyřádit, nebo jen přímo zasnít. Dostal jsem od každého něco a tak to mělo asi být. Jen prostě ne vždy vám vše sedne tak, jak byste si přáli. Jednu věc bych ale ještě zmínil, a to že žádné z kapel nechyběla vděčnost. Vděčnost za to, že zde můžou být, hrát a jakou nákladnost k nim jejich fanoušci chovají. A tak to má být.
Text + foto: Adam Rowe
