Bob Dylan v Praze: Evropské turné zahájil překvapivým oprášením starých hitů (Report)

Bob Dylan po pěti letech znovu zavítal do České republiky, tentokrát se svým turné Rough and Rowdy Ways, které probíhá od roku 2021. Jak už název napovídá, jedná se o turné k jeho novějšímu albu a navzdory Dylanově nepředvídatelnosti je charakteristické poměrně stabilním setlistem. Alespoň bylo, až do pátečního večera. Zahájení podzimní evropské části v pražském O2 universu se totiž neslo ve znamení několika překvapení.

Pražský koncert hudební legendy si nenechali ujít posluchači napříč věkovými kategoriemi. Prvním nedočkavcům, kteří byli od půl sedmé postupně pouštěni do budovy, krátil čekání přítomný busker svými covery. Co se týče tolik diskutovaného zákazu používání mobilů na koncertech Boba Dylana: Ano, při příchodu byl každému návštěvníkovi uzavřen mobil do pouzdra, které je opatřeno bezpečnostním čipem,⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podobně jako oblečení v obchodech. Odbavení nezabralo více času než kontrola vstupenek nebo obsahu tašek. Akorát mě mrzí, že je vůbec potřeba tímto způsobem posluchačům názorně dokazovat, že si koncert lépe užijí bez zapnutého mobilu. Opravdu už nestačí pouze slovní zákaz pořizování záznamů? (Konec osobního povzdechu.)

Koncert začal chvíli po osmé hodině večer, kdy do stále rozsvíceného sálu nakráčela bez sebemenšího upozornění na pódium čtyřčlenná kapela, v závěsu se samotným Bobem Dylanem. Bouřlivý potlesk na sebe nenechal dlouho čekat. Už jen společný příchod předznamenal, že během vystoupení fungují v jedinečné symbióze, kdy se každý z členů přizpůsobuje jednotlivým hudebním aranžím, ke kterým přistupují, jako by šlo o neustále se vyvíjející organismus. Dylan okamžitě usedl za piano a společně s kapelou spustil „All Along to Watchtower“. Entrée zcela jednoduché, ale přesto velkolepé. Otevírací skladba byla prvním překvapením večera, protože pokud byl někdo obeznámen se setlistem aktuálního turné, bylo téměř jisté, že jako první zazní „Watching the River Flow“. Příval energie byl všudypřítomný a kdekdo pohupoval alespoň nohama do rytmu. Hned v úvodu se tak naplňuje Dylanova pověstná nepředvídatelnost. A to je teprve začátek… 

Vzápětí se plynule přešlo k další neočekávané šedesátkové klasice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „It Ain’t Me, Babe“. Zřejmě Dylanův výběr skladeb ovlivnil nedávný americký Outlaw Music Festival, v rámci něj se totiž ke své starší tvorbě pravidelně vracel. Po takovém úvodu vyvstala otázka, co je vůbec možné ještě čekat. Cokoliv. Dylan strávil celý zbytek večera ve stoje za pianem a nakonec poskytl svým způsobem „dvojí“ zážitek – v průběhu koncertu došlo na očekávanou většinu skladeb z alba Rough and Rowdy Ways (mezi vrcholy večera můžeme určitě zařadit „Black Rider“ nebo „Key West (Philosopher Pirate)“), ale zároveň je prokládal staršími skladbami. A to mnohdy takovými, které na jeho koncertech nezazněly už léta, případně opravdu výjimečně („It’s All Over Now, Baby Blue“, „Dignity“, „Desolation Row“). Došlo samozřejmě také na pověstnou harmoniku, po které náhle sáhl uprostřed „To Be Alone With You“. 

Dylan je proslulý tím, že mezi písněmi nemluví a publikum během koncertu ani napřímo neosloví. Za celý večer pronesl snad jen poděkování – a to tak tiše, že sama zpochybňuju, jestli jsem to opravdu slyšela. Alespoň je pak více času na hudbu, prostřednictvím které se mu komunikuje nejlépe. Jeho nadšení tvorbou je však nepopiratelné a nakažlivé, neustále se jejím prostřednictvím znovuutváří a znovuobjevuje, ostatně jak sám zpívá: „I Contain Multitudes“. Svým způsobem jsou jeho koncerty hádankovou hrou, na kterou posluchači přistupují a která je náhradou za přímou interakci. Pravidla jsou prostá: Dylan s kapelou začne hrát skladbu v novém hudebním aranžmá, a jakmile sálem prostoupí první verše, z určité sekce se ozve spontánní potlesk indikující nadšení z rozpoznání skladby (případně pouze nadšení z daného verše). Přirovnání pro fanoušky filmového Harryho Pottera: Je to podobné, jako když Voldemort v posledním filmu promlouval ke studentům uvnitř jejich hlavy a z různých koutů jídelny se ozýval křik. Tohle je jenom mírumilovnější – Bob Dylan vyšle svou inspirativní energii a ke komu dojde, ten okamžitě zareaguje.

Že jde o trošku jiný rockový koncert prozradilo už samotné situování sálu. Volba prodeje míst pouze k sezení je správná, Dylan dokáže navzdory jakékoliv vzdálenosti místa od pódia utvářet dojem komorní atmosféry i v takhle rozlehlém prostoru, který zcela zaplní svým chraplákem. Protože, přiznejme si, výhled není nejlepší snad odnikud. V sále je spíše přítmí a na pódiu je pouze to nejnutnější: hudebníci se svými nástroji, pár světel a za nimi červené závěsy pro nenadálý příchod i odchod. Víc netřeba, když je vaším cílem mířit přímo do duše posluchačů. Cokoliv dalšího by pouze rozptylovalo. A přesto jsem se přistihla, jak mě ta prostá scéna hypnotizuje. V Dylanově případě si sice můžete dovolit zavřít oči a nechávat se unášet jeho charakteristickým přednesem, ale i kdybyste jeho vystoupení vstřebávali více smysly po dobu několika hodin, stále byste nacházeli něco nového.

Na blížící se závěr večera upozornil krátký harmonikový výstup před „Every Grain of Sand“. Bob Dylan a členové kapely si chvíli vyslechli potlesk, zhaslo se a… kouzlo je pryč. Přesto potlesk nepolevil, ačkoliv bylo snad všem jasné, že přídavek by v této atmosféře působil až nepatřičně.

Organizátorům Live Nation patří velký dík za zprostředkování neopakovatelného zážitku. Kdo ví, co ještě přinesou dva následující pražské večery. Koncert Boba Dylana rozhodně není pro každého – na jeho koncerty z 60. let nebo studiové verze jeho nahrávek zapomeňte, stejně jako na největší hity. Pokud ale přijmete Dylanův přístup k tvorbě, odmění vás něčím nezapomenutelným.