Ve sportech s ní hrají nejlepší hráči, lidé na ni při sázce o všechno ve Sportce, byť nezastavují baráky a vidí v ní určitý symbol svojí šťastné cesty.

Žižkovská Noc si za sedm let prožila mnohé. Od polních začátků, přes megalomanské plány rozšířit jí (nejen) do Prahy a Plzně, až po nynější lehce střídmější cestu.

My s Hadrabákem jsme zatím navštívili všechny dosavadní ročníky (tenhle festival nás defacto odkojil), takže se místy neubráníme lehčímu nostalgickému srovnání, ale především zreportujeme, co že se to tentokrát na Žižkově a jeho širokém okolí dělo za řáholec:

PÁTEK

Gumi: Po vyzvednutí akreditací, na které se čekala tradičně velká fronta, jsme se neplánovaně rozdělili, když jsem se pouze já držel původního plánu a zamířil směr Modrá Vopice. Legendární odlehlá bouda u Spojovací přivítala řadu mladých punk / hardcorových kapel z hodně široké palety. Bohužel jsem nestihl Homesick, na které byly z doslechu výborné reference. Co mi naopak neuteklo, byl set, stále se zlepšujících lopatérů, Howl, kteří jedině potvrdili neustálý progres, který je vynesl, až do line-upu letošního Mighty Sounds. A nutno říct, že naprosto po právu. Kapela, která do svého EP (podobně jako v případě politického Pravého Bloku Petra Cibulky, haha) zanesla svůj “program” s názvem „Punk je stále politický, hardcore je stále o hledání řešení“ také potvrdila, že to se svými názory myslí skutečně vážně.

Program bohužel postihli také tradiční omluvenky na poslední chvíli. Z Vopice tak vypadli například Uprostřed Pádu, ze Stormu, kam jsme se chtěli podívat, zase z vážných rodinných důvodů, John Wolfhooker. Jelikož jsem se chtěl do Modré Vopice vrátit až okolo 23 hodiny, započalo tradiční Tour de bars. Cesty mě tak nakonec skutečně přeci jen zavály do Stormu, kde mě příjemně nostalgicky potěšili Imodium. Jestli tahle kapela něco umí, tak je to show a komunikace s publikem, což potvrdili hned ze začátku vypiplaným intrem, které obsahovalo různé filmově – pop kulturní odkazy. Klasiku naopak člověk čekal a dostal od kmetů domácího punku z Plexis. Tou dobu už jsme se však vydali o pár kopců dál.

Kroky naší multižánrové crew tentokrát vedly do Paranoir stage do proslulé vinárny U Habásků. Malebný sklípek tou dobu uvařili do pekelna Nostrrromö. Jedná se o relativně nový projekt členů (snad) všem známých kapel jako Atari Terror nebo The.Switch. Tentokrát, ale v mnohem punkovějším a zábavnějším hávu. Dan Kurz opět lítal jako za mlada mezi svými, byl jako vždy naprosto bezprostřední a mezi náma. Nostrrromö pro mě byli největším překvapením a asi i nejlepším zážitkem prvního večera. Nečekal jsem moc, ale dostal jsem vlastně všechno.

Půlnoc se blížila, takže nastal nejvyšší čas se zase vrátit tam, odkud jsme přišli, takže do Modré Vopice. Tam na nás čekali aktualizovaní No Chance Of Recory, kteří k novým skladbám přidali jako bonus i nové členy. Těmi se stali Filip a Šafrik ze Smuteční Slavnosti. Obzvláště Šafrik (ex – Attack The Hero) možná mnohé překvapil hlavně postem, který zastává, jelikož v NCOR přesedlal od bubnů k base. Nová role nejen jemu, ale i celé kapele sedí, neboť právě díky novým posilám jakoby kapela konečně chytla ten správně EMOtivnější háv, což se projevilo hlavně v závěrečném válu Kandidáti Existence. A já se prostě neubráním dojmu, že by měli No Chance Of Recory definitivně přesedlat na češtinu.

Posledním bodem alespoň mého programu pak byl set očekávaných libereckých (pro nás) headlinerů večera, Hopes. Ti za sebou mají úspěšně vydané EP Ice Cold a společné tour s Krang a Just For Being pod hlavičkou Mighty Sounds. Zpěváka i pořadatele večera, Láču, sice trápily jisté zdravotní neduhy, ale i tak to tam kluci poslali, jak jinak, než naplno a zas a opět prokázali, jak jim je Praha nakloněná.

SOBOTA:

Gumi: Ach ty pátky, člověk měl dost, ale druhý den festivalu, kde se místy krylo klidně šest zajímavých kapel, prostě nešlo nenavštívit. Moje pouť započala Sexy Sexem v Crossu. Nepředvítalné následky pak zapříčinili, že se v jednom klubu objevili hned tři stage, takže člověk přebíhal z patra do patra. Od sklepa, až po kavárnu u šaten. Dalším bodem ve stejném časové výseči se pak stali kluci Brighter Days z Roudnice nad Labem – energický a naléhavý hardcore, kombinovanej s pop punkovými popěvky. Tyhle kluky jsem viděl nedávno na Půlce, kde mě moc nenadchli, tady to bylo minimálně o 100% lepší a strhl se díky tomu i první pit večera. Dobrá práce!

Hned o pár minut na to jsem zase přebíhal do kavárny, kde jsem byl hodně zvědavý na to, co předvede GnostaG. Jan Vrobel, politický aktivista a kdysi taky zpěvák metalové kapely, začal fušovat do rapu a nutno říct, že mu to jde čím dál tím líp. Hodně zamakal na flow. Právě z metalové éry je vidět, že umí nejen obstojně zapět, ale hlavně se hýbat a komunikovat s publikem. Byl pořád v pohybu, takže by stálo za to zjistit, kolik během setu ušel. Kavárna mu místy totiž byla malá. No, ještě, že jsou dneska ty krokoměry…

Na jednom místě se sešla v tu chvíli takřka jedna velká rodina, takže jsem dobře pokecal namátkou například s klukama ze Skywalker, Ty Nikdy Labelu, Pilot Season a Highstreet Hooligans. Člověk to bral trochu i jako odpustek. Protože jestli měla letošní ŽN nějaký zasadní nedostatek, tak to bylo právě místy ne úplně citlivé rozházení stagí a časové překrývání. Vybrat si nedělní program byla ve vší té konkurenci doslova žižkovská Sophiina volba. V rámci Crossu jsem však ještě stihl navrátivší se Call Tracy. Ti se vrátili hodně svěží a rozehraní, za což evidentně může i to, že Honza s Tomem zaskakovali u Skywalker a Hopes, a nabrali tak další cenné zkušenosti, které teď naplno prodávají právě v domovské kapele.

Call Tracy se těšili zasloužené obří podpoře (Foto by: Lucie Bernatínková)

Sliby (i slipy) se mají plnit nejenom o Vánocích, takže se dalším bodem na programu stala opět Modrá Vopice. Tam jsme se sešli s Gutalax vyměnili si dárky (dostal jsem parádní fekální tričko a ještě fekálnější tuplák) a šlo se na věc. Gutalax čekala naprosto narvaná bouda, která se otřásla v základech jako ucpaná kanalizace plná…však víte. Pokud jste sledovali náš livestream, a nebo byli přímo ve Vopici dobře víte, co se dělo. Vzduchem létali hajzláky, záchodové mísy, další snad radši neidentifikovatelné předměty. A mělo to jedinou vadu na kráse….další přejíždění.

LIVESTREAM Z GUTALAX ZDE

Vzali jsme taxíka a štandopéde na Skywalker. Z tohohle důvodu jsem tam například neviděl úžasné překvapení v podobě coveru na Island Sun, který si kluci střihli přímo s Lukemem z Clou. Zbytek setu již jsme navštívil stihl. A prostě musel SKW a ŽN jsou klasika a já se mohu též pochlubit stoprocentní účastí, na nich. Skywalker představili nový song, zároveň se rozloučili se zaskakujícím kytaristou Honzou, a taky jsme spolu něco potočili. Co? To již snad brzo uvidíte.

V závěru již zbyla jenom marná snaha stihnout Criminal Colection, ale socka byla proti. Byl to boj, ve kterém jsem, ale nakonec viděl možná více věcí, než kolik bylo reálně v plánu. A za to jsem rád.

Letošní Žižkovskou Noc provázela hlavně díky personálním obměnám před jejím začátkem i v jejím průběhu řada otázek, které zřejmě stejně naplno zodpoví, až čas. Z lehkého odstupu, ale možná i díky trochu punkovějšímu přístupu hodnotím tento ročník jako zdařilý. Jediným mínusem pak bylo již několikát zmiňované překrývání programu, kdy se, co do atraktivity programu nedali dny moc srovnávat.

Hlavní idea festivalu, který propojil kluby a scény napříč celým Žižkovem a širokým okolím, ale zůstal. A ať si říká, kdo chce, co chce. Tenhle unikátní nápad u nás prostě chyběl a já hluboce smekám před všemi, co se na něm, kdy podíleli, nebo podílí.

Taková prostě byla, je a snad i bude Žižkovská Noc!