V pondělí 27. února jsem se zhruba po 14 dnech opět vrátila do vyprodanýho Lucerna Music Baru. Po vyprodaným koncertě Bad Omens, kterej smazal veškerý moje obavy z nekvalitního zvuku, jsem měla i na základě live videí All Time Low celkem vysoký očekávání, naplnilo se?

Večer zahajovali velice sympatičtí Games We Play z Kalifornie. Kluci byli v Praze poprvý, ale fanoušky si získali okamžitě po odehrání prvních tónů, a to nejenom díky obrovský energii, která prostupovala celou show, ale i díky naprosto úžasný komunikaci s publikem. Lidi se bavili, zpívali a smáli nad zábavnýma historkama ze života velice charismatickýho zpěváka Emmyna Calleira, kterej všechny přítomný fanynky dokonce vyzval k tomu, aby po show zašly k merch stánku a věnovaly první polibek jeho mladšímu bráchovi. No a po Emmynovo pokusu o pronesení český věty už je museli milovat snad všichni! Kromě zábavných momentů jsme se ale dočkali i těch dojemných, například ve chvíli emotivního proslovu o začátku kariéry a o lásce k hudbě, kterou v Emmynovi prohloubil Alex Gaskarth (All Time Low), kterýmu věnoval poslední písničku “I Hope You’re Happy”. Mimo jiný jsme si pak mohli Emmyna všimnout i během setu ATL. Stál v první řadě a užíval si doslova každou sekundu!

To samý se ale bohužel nedá říct o další předskokance Lauran Hibberd. Doufám, že za tenhle názor se teď na mě nesesype vlna hejtů, ale měla jsem pocit, že podobný pocity zažívá většina lidí pod stagí, nebo alespoň minimálně ty okolo mě… Ze začátku po stylovým nástupu to sice vypadalo, že další vystoupení nával energie po Games We Play v lidech jenom podpoří, ale bohužel se stal pravej opak. Celá show se strašně táhla, bylo to hrozně nevýrazný a chvilkama jsem měla snad i pocit, že zpěvačka jede nějaký pasáže na playback. Sice lidi pobavila svojí historkou o ukradeným skútru během dovolený v Praze, ale jinak to byla spíš nuda. Nakonec nepomohl ani cover Sk8er Boi od Avril Lavigne, u kterýho jsem si říkala „yes! to by mohlo lidi nakopnout“… no, nenakoplo.

Po příchodu All Time Low na stage ale naštěstí všichni na předchozí show rychle zapomněli a začalo se dít něco neskutečnýho. I přesto, že měli na setlistu něco kolem 23 songů, nebyla ani chvilka, kdy by si člověk řekl, že ho to nebaví nebo že to nějak nesedí. Všechno si to sedlo doslova jako prdel na hrnec! Některý věci na sebe tak krásně plynule navazovaly, že člověk, co tuhle bandu nezná, by ani nepoznal, že to neni jenom jedna písnička. To ale neznamená, že by komunikace s lidma nějak vázla. Kluci sice občas přešli plynule z jedný songy hned na druhou, ale i tak jsme se ale dočkali několika velice zajímavých a zábavných proslovů v průběhu setu. Komické duo Jack Barakat a Alex Gaskarth se o zábavu starali celou dobu, dokonce po zjištění, že jsou v sále tři diskokoule, přinutili osvětlovače, aby přenastavili všechny světla směrem na ně. Jejich vynaložený úsilí kluci samozřejmě velice ocenili a osvětlovači se dokonce dočkali i vzdušnýho polibku od Alexe. Vraťme se ale zpátky k setu, kterej byl fakt neskutečně skvěle postavenej, a kromě nových věcí se na něm objevily i ty nejstarší, což jsem ocenila nejenom já, ale i spousta dalších fanoušků, kteří se na All Time Low šli podívat především z nostalgie. A není se čemu divit, kluci se k nám totiž vrátili po dlouhých devíti letech, což Jack po neskutečný atmosféře, která ten večer panovala, komentoval slovy: „Oh fuck, we haven‘t been there like 9 years… we fucked up!“ Kluci Prahu ten večer označili za jedno z jejich nejoblíbenějších měst v Evropě a přislíbili, že se brzy zase vrátí. Alex k tomu pak velice dojatě dodal „You guys, here in Czech, made that song gold for us.“ A myslím si, že můžu mluvit za všechny přítomný, když řeknu, že „you guys, made that night gold for us!“ protože já osobně na tenhle večer asi hodně dlouho nezapomenu. Díky!

Text: Marťa // @mandybiers
Foto: Pája // @payadolanska