10) Renne Dang – Con Lai

Určitě si říkáte, co dělá ve výběru top desek zástupce všeobecně trochu přehlížené, ba dokonce, až pohrdaného labelu Blackwood Records? Tahle volba může zavánět kontroverzí, ba dokonce nevolí. Soudit knihu bez obsahu na úkor názvu labelu by však bylo příliš dětinský a jednoduchý. Jenže album Con Lai si místo, ač přeci jen těsně zaslouží. Autor, který v dřívějších letech proslul hodně negativistickou tvorbou dospěl a přinesl dospěláckou desku, na které rozehrál pořádný tématický mariáš. Ten se s přihlédnutím k věku autora překvapivě vyspěle vyrovnává se sociálními tématy jakými jsou šikana, vliv internetových hvězdiček na mládež, cestou za štěstím i hledáním sebe sama či vztah s mámou samoživitelkou na maloměstě.

Středobodem alba je však mapování a vnímání přínosu i života potomků dětí ze smíšených párů v dobách minulých i současných. Přiznám se, že jelikož jsem si prožil sám v podstatě identický příběh a proto na mě Con Lai velmi emocionálně zapůsobil. Svým způsobem se z autora stal mluvčí generace, která bude víc a víc promlouvat do nejen hudební scény. Renne se svým mandátem zatím popasovat se ctí a jsem zvědav, jak s ním naloží i v dalších letech. Potenciál je v něm totiž obrovský.

 

9) No Chance Of Recovery – Freedom´s just a word you´re free to say

No Chance Of Recovery se na několik měsíců odmlčeli, vyměnili sestavu (kapelu doplnila polovina Smuteční Slavnosti) a všechny tyhle změny přispěli k tomu, že se alespoň v mých očích konečně výrazněji vyprofilovali, chytli druhý dech a na jejich letošním EPčku Freedom´s just a word you´re free to say, což byla mimochodem první letošní nahrávka, která mě letos zaujala, je to znát. Krom toho se v průběhu roku zapojili do řady dobročinných akcí, například se  vlastní křest rozhodli pojmout jako možnost výběru peněz pro odlehčovací Centrum Kamenická pro seniory.

V jejich prvním singlu Kandidáti Existence překvapivě zaúřadovala čeština a následně se dostavila husina, která přetrvává po celou dobu nahrávky. Právě poloha v Kandidátech Existence to NCOR sedí nejvíce a nezbývá doufat, že se našeho rodného jazyka u této kapely dočkáme častěji.

 

8) Lorde – Melodrama

Popových hvězdiček, které zazářili první deskou a následně s druhým pokusem zhasli, jak včerejší svíčka bylo tisíce a obdobná obava panovala i u Lorde. Její prvotina “Pure Heroine” se stala doslova přes noc kultem a její vyrovnání se či dokonce překonání byla hodně vysokou laťkou. Tehdy sedmnáctilá kometka však ukázala mnohem více rozumu, než štěstí na tři dlouhé roky se odmlčela a přišla s melodramatickou odpovědí, která sice postrádala hity jakými byly a jsou Team, Royals nebo Glory And Gore, na druhé straně dokazuje, že první deska nebyla žádným lucky punchem.

Postavení uvěřitelné hvězdy, která vlastně ani nechce být hvězdou potvrdila další skvělou deskou, která je vlastně i o něco pestřejší, než její debut. Generační talent, který přežije všechny disko umělotiny? Za mě určitě áno.

 

7) Paulie Garand – Nirvana

Molo považuju za jednu z nejlepších domácích desek posledních let, které mě pomohlo se trochu zorientovat ve světě VKVček domácího rapu a dodnes ho moc rád poslouchám. Z předchozí desky Boomerang jsem byl naproti tomu hodně zklamanej. Nepřinášela v zásadě nic nového, pojetí i hosti se opakovaly a od Paulieho poslechu jsem začal víc a víc upouštět. Těžko říct jestli za tu dobu došlo u samotného autora k nějaké hlubší sebereflexi, ale novinka Nirvana ho vrací přesně do té polohy, která mu seděla nejvíc a vlastně i v mnoha dalších dosud nepoznaných intencích. Troufl bych si říct dokonce v životní formě.

První singl Play mě sice trochu nahlodal k obavám, že se PG vydává pomalu, ale jistě ubírá směrem ke kinder rapu, následné singly Neony a hlavně Nirvana pro změnu patří k tomu nejlepšímu, co kdy vydal. Jaký je tedy celkový dojem?

Rozhodně svěží! Za klasické Garandovky by se dali označit songy V Zrdcadlech nebo Re-Generace, osobně mě však nejvíce bavila drzejší poloha v songách jako Se Mnou, nebo úchylárna Penicilin. Vrcholem jsou pak možná trochu ukryté potenciální hity Alcatraz a hlavně Loyalty, kde zdatně sekundují lyričtí mástři Supa s Ideou. Rozhodně se jedná o výbornou domácí desku, kterou se Garand restartoval a pochybovače přesvědčil o tom, že má stále co nabídnout. Za jeho největší devizou do budoucích let, ale považuju hlavně vystoupení s živou kapelou. V současném pojetí se totiž jedná o pravděpodobně nejnašláplejší rapový live band, který byl dosud k vidění Působí totiž jako skutečná kapela a v tomto ohledu může skutečně vynikat a ostatním v rap “game” směle a přirozeně ukazovat záda.

 

6) Skywalker – Sugar House

Skywalker na domácím písečku dosáhli zřejmě všechno myslitelného, zkrátka nejspíš maxima, což nese pozitivní, ale i negativní aspekty. Krom toho narůstají averze části scény (což pocítili například ve fake eventu, který je přiradil k Ortelu) jsou to i limity samotných možností, které jim velí koukat směrem na západ, vstříc dosud nedosažitelným metám. S novinkou Sugar House by se jim to rozhodně mohlo a i snad i mělo povést.

V meziobdobí od vydání alba Liberty Island, kdy se SKW zaměřili především na vydávání výrazných videosinglů a obrážení evropských měst, přivedli do svých řad kytaristu Kokiho (dříve Sights), nebo si vyzkoušeli hraní na jedné z hlavních stagí na RFP. S novinkou Sugar House se jim podařilo opět o kus posunout. Nahrávka se může po všech stránkách postavit mezi všechno na co jsme zvyklí u zásadních žánrových kapel součastnosti a nese si v sobě si všechno silné atributy, kterými SKW již léta slaví úspěch. Silné refrény, výborné riffy i celková uvěřitelnou sdělení. Všechno tohle demonstrují například songy Blood a Sugar. Obě tyhle pecky si zaslouží klip. A Skywalker i díky nim atakují level akcí jako je Never Say Die Tour. A co si budem povídat. Vidět tam konečně domácí kapelu by bylo prostě super. V tomhle případě to navíc není konečně vůbec nereálný.

 

5) Northlane – Mesmer

Přiznám se, že až do letoška protinožecká sebranka Northlane nepatřila mezi kapely, které bych zrovna dvakrát vyhledával a otáčel v AppleMusic, což je služba přes, kterou si primárně pouštím hudbu. Kvalita ano, ale formou mi trochu splývali ve vší záplavě moderního metalcoru nastřihléhlo s prvky djentu. Jinými slovy, když by je třeba ohlásili jako jednoho z taháků Never Say Die tour, tak by to nebyl úplně důvod, proč na takovou akci vyrazit.

Jejich nová a pořád i dost vesmírná novinka Mesner však solidně zamýchala kartama na metalcorovém poli. Největší devizou alba však nejsou hodinářsky přesné riffy, ničivé breakdowny, ale hlas i textařství dříve poměrně dosti podceňovaného frontmana Marcuse, který pomohl někdejší lehce sterilní hudební onanii posunout na úplně jinou úroveň. Northlane se totiž vydali na výlet po dosud nepoznaných zákoutí popovějších refrénů a poloh, které jim však výborně sedí. Slyšet je to zejména ve skladbách Colourwave, Savage nebo Citizen, které se zároveň staly výkladními skříněmi tohoto povedeného piedetstálu nové etapy kapely, který je může už během pár let vynést na úroveň současných model žánru jako While She Sleeps, Architects nebo krajanů Parkway Drive.

 

4) Stick To Your Guns – True View

Přesně takový finální krok se letos definitivně povedl jako vždy velmi názorově agilním a přesvědčivým Stick To Your Guns. True View opravdu pohledl pravdě do očí a zachytil STYG v možná nejlepší formě kariéry. Kapela navázala na skvělou desku Disobedient, ze kterého si ještě výrazně dokázala implementovat touhu dělat ještě výraznější popověky, ze kterých se okamžitě staly nesmazatelné hymny, které se řadí po bok nynějších největších hitů jakými byly songy jako We Still Believe, Nobody nebo Amber.

Celkově deska jako taková stojí ještě více na Jessem, ale STYG na ní zároveň nabízí mnohem více poloh, což oceňoval i streamovací trh. Ihned po vydání totiž deska vystřelila do čela chartů všech “zásadních zemí” včetně severní ameriky nebo u sousedů z Německa. Na takové mety přitom z žánru obvykle útočí jenom svatá dvojice Bring Me The Horizon a Parkway Drive, která už v dnešní době vyprodává haly. Bombastická show v Meet Factory, ale dokázala, že i tenhle milník nemusí být časem nereálný, třeba i u nás. A při vší úctě ke zmíněné dvojice by si to Stick To Your Guns se svým přesahem zasloužili rozhodně nejvíc.

 

3) Pacino – Půl litru země

Domácí deska a překvapení roku z Orlové. Přiznám se, že tohle to byla a je asi poslední deska, kterou jsem z tohohle seznamu slyšel a možná právě pod návalem euforie se umisťuje takhle vysoko. Nicméně se nejedná o žádné pomatení smyslů, ale zasloužený piedestal. Tahle deska je totiž učebnící nové vlny emo-hardcoru a přitom si bere i to nejlepší z let minulých. Nese si v sobě rázovitost kraje, ze kterého vychází, což se otiskuje v abstraktních, společensky kritických textech, kterým přidává podobě jako v případě NCOR intenzitu domácí jazyk.

O pestrosti taky svědčí i několik různých poloh mezi, kterými se souběžně prolíná. Ať už je to indiečko, emíčko, post-hardcore či odkaz na výraznou slezkou písničkárskou scénu. Svým způsobem to zní jako, kdyby formace jako Umakart nebo Emozpěv začali ještě více řešit sociální tématiku a místo intelektuálních kaváren začali hrát na Fluffu, což tvoří hodně zajímavou kombinaci. Pacino mě navíc uchvátili nedávno i naživo a něco mi říká, že tahle deska i kapela má šanci na podobný zásah mimo svůj rank jako se to kdysi povedlo Bonusovi s jeho Náměstí Míru.

 

2) While She Sleeps – You Are We

V případě WSS není srdnatý název desky žádným marketingovým kalkulem, ale skutečně uvěřitelným poselstvím, což dokazují na každém koncertě nejenom výkonem na krev, ale například i vždy vstřícným přístupem u merch tabelu. Především však neustále prokazují, že se i v současném metalcoru dá věci neustále posouvat, nevykrádat se a tvořit originální songy plných silných refrénů i originálně znějících postů.

A že jich na You Are We! Skvělým tahem se například ukázalo přizvání Olivera Sykese v hitovce Silence Speak. Průvodní Huricane zase provází pompézní úvod, který se nezadá ani s megalomenskými intry kapel jako U2. WSS po celou dobu drží suverénně otěže, ve kterých buď jedou do plnejch jako namydlenej blesk, nebo si demonstrují svojí schopnost dělat hitovky. Plusem je i stopáž, která Vám nedává záminku skipovat. Další skvělá deska, která v mých očí dělá z WSS o parník nejlepší metalcore dneška.

 

1) Comeback Kid – Outsider

V prsa korejské ženy (nebo mravenčí nožku) nakonec dopadlo celkové vítězství do náruče hardorových veteránů Comeback Kid. Nemá cenu si nic nalhávat, na tuhle nahrávku jsem čekal z celého roku asi nejvíc a moje očekávání byla nakonec naplněna. A to i přes počáteční skepsy. Řadím se totiž mezi ty posluchače, kterým předchozí chaotické Die Knowing, které se pohybovalo někde na hranici drtičky a civilizovanějšího agra zrovna dvakrát k srdci nepřirostla.

Někdejší hlavní atributy kapely, kterými byly melodičnost a silné refrény se tehdy téměř vytratili a určité obavy skalních byly cítit ve vzduchu i letos. Outsider je dost specifická nahrávka, která si, ale dokázala vzít vlastně všechno dobré z přechozích alb a namýchala to do galimatiáše, kde si musí najít každý fanda punk-rocku a hardocoru to své. Osobně mi k však nejvíce sedí poloha, kterou prezentují například v peckách Consumed The Vision, Hell Of A Scene nebo Somewhere, Somehow, které mají nejblíže k masterpiecům jakými byli Wake The Dead nebo Broadcasting. Tyto songy jsou zároveň důkazem, že Outsider je především deska jednoho ze dvou zbývajících zakládajících členů – Andrew Neufelda. Ten v rámci celé desky doslova exceluje a možná nikdy ještě předtím nebyl v deskách CBK slyšet, tak výrazně jeho rukopis. Potamžmo i vliv jeho side projektu Sights And Sounds.

Rozhodně to však není na škodu, naopak. A ačkoliv pro mě letošek nenabídl úplně suverenéně nejvýraznější desku, tak jako například loni v případě IF, CBK stojí na čele stupni vítězů oprávněně. Vrátili se v nejlepší možné formě, překonali sami sebe, přinesli úplně novou polohu a o jejich dominanci, o které jsme se mohli letos přesvědčit na Rock For People a ve Futuru ani nemluvě. Zkrátka s Comeback Kid na věčné časy a nikdy jinak!

 

Ho99o – United States of Horror, Hopes / Groswell – Cold East Europe Hardcore, Wild Tides – Sbohem a Šáteček, Mydy Rabycad – M.Y.D.Y, Neck Deep – The Peace And The Panic

 

Objev / překvapení:

5) November Weekend – Letošní rok jsme se snažili zvednout línou pražskou zadnici a více objíždět i lokální akce napříč republikou. Jako již tradičně jsme nevynechali například hradecký Raindeer Fest, ale primát si i nadále udržel November Weekend. Na této srdařské akci jsme se objevili již před dvěma lety a letošek pokračoval v nastoleném trendu. Ten krom skvělého nadžánrového line-upu, ve kterém můžete pravidelně objevovat zásadní pop-punková, metalcorová i rapová jména zahrnuje i perfektní organizaci promakanou do posledního detailu, až po charitativní prvek v podobě podpory organizace Show Your Help. Letošní ročník navíc obohatila i akustická stage či přednáška o politickém převratu a nás tenhle event opět nahecoval k touze sem jezdit každý rok. REPORT ZDE!

4) Astronautalis na Mělníku – Populární americký rapper Astronautalis je chamelon, kterému není cizí vyprodávat obří sály typu Lucerna Music Bar a zároveň si zajet na skoro utajený koncert do mělnického pivovaru pro sotva padesát nadšenců. Přesně to se stalo i během letošního léta, kdy si “Astro” zahrál na dvoře pivovaru Němý Medvěd o velikostin sousedovic zahrady. Výsledkem byl neskutečně intezivní gig, který připomínal rodinou sešlost v hlavní roli s velkou hvězdou bez manýrů. Astronautalis neponechal nic náhodě a vyslal nezředěnou porci ohromně pozitivní energie. REPORT ZDE!

3) Rock For People – Na letošní “Rokáč jsem se po loňském ročníku ohromně těšil. RFP se podařil velmi pozitivní refresh, který byl znát, jak v line-up, který je z větší části postaven na mladých domácích intepretech, tak i dotažené organizaci do posledního detailu. Ať už jde o přehledný areál, vypiplanou backstage zonu, pokrytí wi-fi, tiskové materiály nebo informační centrum fungují doslova a do písmene 24 hodiny denně. To stejné by se dalo říct i o PR týmu, který v případě tohohle fesťáku funguje na top úrovni, což musíme za celou Klubovnu fakt zdůraznit.Letošní ročník nabídl mimo to i řadu inovací například v podobě finále souteže Planetrox, nových zon nebo stagí. Oproti loňsku však přibilo i pár mínusů. Připadalo mi, že se trochu smrskl areál, celková návštěva se rozmělnila spíše na jednotlivé dny a po celou dobu konání stage zlobilo špatné nazvučení, což bylo do uší bijící zejména v hangárech, kde to bylo chvilkami na hranici únosnosti a posluchatelnosti. I přesto RFP potvrdil z drtivé většiny všechny dosud známé pozitivní aspekty, které si zcela jistě přenese i do následujícího ročníku. REPORT ZDE!

 

2) Mighty Sounds – Okolo letošního Mighty alespoň v mém okolí panovala poměrně výrazná skepse. Nelíbily se jména, termín který šel letos pro změnu proti Fajtfestu nebo povětrností podmínky. Výsledek? Jeden z nejlepších ročníku Mighty, které jsem zažil! A to si troufám říct, že mám se svými pěti návštěvami v řadě s čím srovnávat. MS opět potvrdilo, že je to spíše taková planeta, která tři dny běží, tak trochu kolem své vlastní osy.Ať už z důvodů hudebních i nehudebních. Tu první složku letos ovládli především tuzemské kapely, které během letoška dostali prostor i v mnohem větší míře na hlavních stagích i v atraktivnějších časech, což ve svůj prospěch využili zejména kmeti svých žánrů rapový Pio Squad a nestoři slovenského punk rocku Plus Mínus. A pak jsou věci, které si nekoupíte ani za nejdražší line-up na světě. Troufnu si říct, že pro určitou skupinu lidí (mezi kterou se mimochodem taky započítávám) je tenhle festival mnohem víc, než Vánoce a silvestr dohromady. Za sebe totiž můžu s klidným svědomím říct, že už jsem se dlouho takhle na fesťáku nebavil a necítil takhle dobře a rodinně. Málokde se stane, aby se setkalo v míru a lásce hned několik, na první pohled nesourodých, subkultur a utvořilo jednu velkou hudební rodinu. Obzvláště u takhle velkého festivalu. Mighty se to však daří každým rokem. REPORT ZDE!

 

1) Linkin Park na Aerodrome Festivalu – Zapomeňte na předraženou balenou vodu, trochu zazentitně působící Simple Plan. nepochopného MGK nebo dražší lupeny. Letošní Aerodrome Festival navždy vstoupil do srdcí všech zúčastněných. A to i skrze tragické zprávě, která zhruba o měsíc později zasáhla pravděpodobně všechny hudební fanoušky na světě. Už před samotným vystoupením LP bylo ve vzduchu cítit, že budeme svědky něčeho vyjímečného. Generační kapela se v Čechách představila po dlouhých sedmy letech a troufnu si říct, že 90 – 95% návštěvníků na Aerodrome vyrazilo právě kvůli nim. Mě nevyjímaje.Budu k Vám upřímný. Vůbec se mi tam nechtělo. Den před tím jsme ve společnosti Velkýtlustý0 trochu, no hodně řádili v Plzni na Defestu i následný afterparty, trochu se protáhlo a já spal asi hodinu. Vypadal a cítil jsem se fakt hrozně, venku bylo asi čtyřicet pět stupňů na slunci, zkrátka všechny atributy k tomu se rozhodnout rozumně jít všechno dospat a zůstat doma. Jenže…něco mi říkalo, že LP zase dlouho nemusí příjet. A co kdybych je už nikdy nemusel vidět? Samozřejmě jsem tehdy nemohl tušit, o jak prorocká slova se za pár bude jednat.

Co bylo už od prvního momentu jasné bylo, že se jedná o unikátní večer. Kapela (nejen mého) mládí je konečně tady! I když mládí…tuhle kapelu si přivlastnili asi všechny myslitelné generace. V areálu pobíhali v jejich tričkách děti předškolního věku, ale i páry, kterým zjevně klepal důchod na schránku. Málokdy je vidět v davu tak přirozená pospolitost, jindy poměrně odtažité a hlavně konzervativní české publikum přeneslo na kapelu takovou porci pozitivní energie, kterou byla zjevně zaskočena i kapela formátu Linkin Park. Lásku opláceli láskou a podle očitých svědků vystoupení v Letňanech údajně předvedli jeden z nejlepších živých výkonů za poslední roky.

Linkini bez ztráty kytičky obhájili kritizovanou novinku One More Light a přidali i nečekanou nadstavbu. Chester naživo excelovat a bez securiťáků běhal, až na samou hranici bariér mezi fanoušky, kteří nevěřícně pyšteli, že se jejich idol chce obejmout mezi své nejbližší. Ještě více pak exceloval naprosto precizní Mike Shinoda, který během večera dokázal zastat hned několik rolí a charakterizoval skvělé nalazení celé kapely. 25 000 dav odcházel i přes rozporuplně sestavený line up s vědomím, že se letošní Aerodrome povedl a že Linkin Park rozhodně není záhodno pohřbívat…

Plný a zničující kontext celému vystoupení dodaly, až všem známé události s tragickým koncem jednoho z nejvýraznějších hlasů naší doby. Vše podstatné bylo již vyřčeno, důležité je však dodat, že by se Linkin Park na první místo dostali, tak jako tak. Slet událostí jim jen dodal ještě jiný, mezilidský rozměr. REPORT ZDE!