Rock im Park – legendární norimberský festival s tradicí od roku 1997 asi není třeba představovat. S účastí kolem 70 000 lidí se řadí mezi ty největší v Evropě. Letošní rok lákal na jména jako Gorillaz, Foo Fighters, Rise Against, Muse, Thirty seconds to Mars nebo třeba Parkway Drive.

Jak je u velkých festivalů zvykem, vyrazili jsme do Norimberku už ve čtvrtek ráno s představou, že den předem kolem poledne bude v kempu ještě dost místa – po příjezdu nás však čekalo překvapení. Opáskování sice proběhlo díky dostatku vstupních bran naprosto bleskově, ale najít místo v kempu se zdálo jako nadlidský úkon. Po zhruba půl hodině hledání se nám nakonec podařilo najít poměrně příjemné místečko (sice z kopce, ale na kraji areálu kde to nebylo tak divoké). Naše první kroky po „ubytování“ pak naše první kroky směřovali do Lidlu, který vyrostl před hlavním vstupem speciálně pro návštěvníky festivalu. Vyzbrojeni občerstvením (rozuměj alkoholem) a kyblíkem s ledem jsme si pak v kempu rychle našli nové kamarády a pár panáků a her flunky ballu nás rychle zblížilo (v picích hrách se máme od Němců opravdu hodně co učit). Celkově život v kempu je na německých festivalech o poznání divočejší, než v tuzemsku.

Ale teď už k tomu hlavnímu – hudební program pro nás začínal v pátek ve 2 hodiny koncertem PVRIS. Poměrně příjemné rozehřátí na začátek festivalu, ale i tak už jsem je viděl v lepší formě. Po lehkém rozjezdu s PVRIS nás čekal první moshpit a divoká párty s The Bloody Beetroots. Na tuhle kapelu sem po jejich vystoupení na RFP slyšel samou chválu a musím říct, že rozhodně nezklamali. To že kombinace D´N´B a živé kapely skvěle funguje vědí všichni kdo viděli třeba Pendulum nebo The Quemists. Musím ale uznat, že takovou show co předvedli TBB člověk jen tak nevidí. Bohužel jsme jejich set opustili cca v polovině, protože hlavní stage slibovala podívanou v podobě legendárních pankáčů Bad Religion.

Kapela s bezmála čtyřiceti letou tradicí potvrdila svojí pověst a i přes poměrně brzký čas solidně naplnila prostor před hlavním pódiem. Hned poté následovala změna stage a žánru když jsme se poprvé podívali na nejmenší stage která se nachází v hokejové aréně (a i přes to, že se jednalo o vnitřní stage, měla po celou dobu festivalu velice solidní zvuk) – další kapela na řadě byli Astroid Boys, které letos uvidíme na Rock For People. I když v nekompletní sestavě, jejich set měl pořád koule a bavil mě mnohem víc, než když jsem je viděl naposled. Další přebíhání a další kapela na main stagi – Good Charlotte. Abych byl upřímný, tak mě nezklamali, ale ani nenadchli. To samé bohužel musím říct o Rise Against, kteří vystupovali hned po nich. Rozhodně se nejednalo o špatné vystoupení, ale už sem tuhle sebranku viděl v lepší formě. Po krátké pauze pak padlo rozhodnutí, za které mě možná spousta lidí odsoudí, ale já ho rozhodně nelituji.

Z headlinera prvního dne (Foo Fighters) jsme viděli asi 3 písničky zezadu a poté následoval přesun na rakouské Bilderbuch. Za mě jeden z nejlepších koncertů celého festivalu! Jejich koncert byl zážitkem, který se dá slovy jen velmi těžko vystihnout. Neskutečná lehkost a nenucenost s jakou Bilderbuch zvládli svůj set se jen tak nevidí. Zpěvák s neskutečným charismatem, kytarová funky sóla, která se rovnají koncertu RHCP a chytlavé texty (i když v němčině) si rozhodně zaslouží místo v mém žebříčku top 10 koncertů. Předposledním koncertem prvního dne byli Gorillaz – k tomu můžu říct pouze fenomenální. Víc netřeba. Den pro nás končil v alteraréně koncertem asi nejtvrdší kapely celého lineupu Meshuggah.

Jestli byl první den náročný, druhý den už si říkal o absolutní kolaps. Jako první nás čekal velice solidní koncert domácího metalcoru – Callejon. Hned poté kapela u které jsem ani nedoufal, že jí budu mít šanci vidět naživo – Babymetal. Holčičí kapela jako by vylezla z Disney seriálu… teda kromě toho, že je doprovází pořádně tvrdá metalové hudba. Možná poněkud bizarní, přesto ale skvělý zážitek. Ještě před koncem ale Babymetal opouštíme abychom stihli začátek naší oblíbenkyně – rakouské raperky/zpěvačky Mavi Phoenix. Tahle roztomilá blondýnka se předvedla v tom nejlepším světle a i přes poloprázdnou halu její set bavil a roztančil většinu přítomných. Po Mavi nás čekala krátká pauza (kterou vyplnil pro mě do té doby neznámý Jonathan Davis) a pak už první rapová bomba dne – SCARLXRD. V květnu vyprodal show v Praze a to co předvedl na RIPu bylo rozhodně impozantní. Moshpit přes půlku hokejové haly se přeci jen u rapu tak často nevidí.

Bohužel se však jeho set kryl s většinou Enter Shikari. Posledních 20 minut ES, ale stačilo na to abych se přesvědčil, že se u nich nic nezměnilo a jediná jejich live show z vás udělá fanouška navždy. Další na řadě bylo pro mě asi největší zklamání celého festivalu – Hollywood Undead. Jejich show mi přišla nucená s trapnými vtipy a arogancí. Navíc ani zvuk se příliš nevydařil. Ani ne půlka setu stačila. Naštěstí ale přišla show, která nám zklamání dokonale vynahradila. Yung Hurn – Vídeňská star, která si nechá říkat druhý Falco. Alteraréna praskala ve švech a publikum sborově zpívalo všechny Hurnovi tracky. Chvílemi mi jeho show lehce připomínala Tommyho Cashe a měla rozhodně grády. Krátká pauza a pak už dvě hvězdy za sebou – první byl vedlejší projekt zpěváka kapely Slipknot (Corey Taylor), Stone Sour. Coreyho hlas je prostě bomba! Den pro nás nezakončoval nikdo jiný než pale emperor – Marilyn Manson. I když působil dojmem, že pořádně ani neví kde je, nebo co se kolem něj děje, na jeho hlase to naštěstí nebylo znát a my si z první zóny odnášeli nezapomenutelný zážitek.

Poslední den byl pro nás asi nejslabší. O to silnější byl za to jeho začátek – za ty roky co jezdím na festivaly jsem ještě nezažil, aby se prostor před pódiem zaplnil tak jako na Bury Tomorrow. Kapela vyhecovala fanoušky tak, že se první zóna proměnila v absolutní moshpitové peklo. Kapela, která je známá svým extrémně upřímným přístupem k fanouškům od nich dostává všechno zpátky. Mimochodem už 13.6 jim vychází nová deska! Po pobíhání mezi kapelami, které příliš neoslovily (Kreator, Heisskalt…), nás pak čekala nálož v podobě Bullet For My Valentine, kteří se předvedli ve skvělé formě. Jak je u BMFV zvykem, čekala nás spousta circle pitů a prach naprosto všude.

Po BMFV jsme si nenechali ujít písniček MUSE kterým ale dodnes nemůžu přijít na chuť. Zvědavost nás poté zatáhla na kapelu mých metalcore začátků – Asking Alexandria. Nechci říct, že by jejich koncert byl špatný nebo že by mě nebavil… ale i přes veškerou snahu a obdiv k Dannyho hlasu jejich show působí poněkud kolotočářsky.

Po AA nás čekal už jen závěr show Parkway Drive, který potvrdil to, co už všichni víme – práce PWD s publikem je naprosto fenomenální a jejich nové album je nuda a připomíná až Kabáty.
Rock im Park nám dal zabrat, ale zároveň i nové kamarády a nezapomenutelné zážitky.

Pro Klubovnu vídeňský zpravodaj Filip Maxa