Promo 2015

Právě chystáte společnou desku s The OXX. Řeknete mi, jak k tomu došlo, jestli to vyjde na vinylu a jak to celkově bude vypadat?

Tomáš: Máme v plánu to vydat na podzim, přičemž jsme neurčili měsíc, ale vypadá to, že to bude září. Chtěli bysme udělat vinyl. To byl jeden z prvních důvodů, proč do toho jdeme. Protože dělat si každá kapela vlastní vinyl by bylo drahý a takhle se můžeme podělit. Vzniklo to na společné tour. Kluci chtěli vydávat vinyl, splitko, a nevěděli s kým. A během toho tour jsme si řekli, že by to byl super nápad.

Jirka: Protože jsme kamarádi. Líbí se nám, že to budeme dělat dohromady a zůstane to mezi námi. S kým jiným, když máme tolik věcí společných, známe se a máme se fakt rádi.

Tomáš: My jsme původně chtěli dělat delší nahrávku, ale řekli jsme si, že se k vinylu možná ani nedostaneme a když s tím Oxáci přišli, tak jsme si řekli, že naší delší odložíme.

Kolik bude na vaší straně věcí?

Tomáš: My jsme nahráli pět písniček.

Už máte všechno nahrané a čeká se jen na to, až to vyjde?

Jirka: Přesně tak.

Když jste mluvili o tour s Oxákama, tak to trvalo celkem dlouho a byli jste i v zahraničí. Jaký z něj máte nejlepší zážitek, který vám i po roce utkvěl v paměti?

Jirka: Můj nejsilnější zážitek je, jak jsem navlékl Hoggymu (The OXX) na péro pytlík a on chudák to nemůže překousnout několik měsíců. Do teď mi vyhrožuje, že mi to vrátí a strčí mi něco do zadku.

Filip: My jsme mu z toho udělali hot dog, ne?

Jirka: Jo, já jsem našel pytlík, kde byl hot dog, tak jsem mu to dal na párek.

Tomáš: Každý máme asi jiný. Můj je, když jsem po prvním koncertu přejeli z Mělníka do Prešova. Což je skoro přes celý Československo. Tak jsme ráno po koncertě vylezli na takovou tovární budovu na komín. My rádi lezeme na vysoký budovy. Oxáci jak nás viděli, tak přišli za námi. Což bylo takový pěkný. A ono zrovna svítalo, což byl blbej nápad, protože jsme druhý den museli jet do Budapešti, ale stálo to za to a máme z toho krásnou fotku.

Filip: Jo, já to mám asi stejný. To byla hrozná party a pak jsme šli spát kolem sedmý a v devět nás vzbudil správce budovy.

Tomáš: Mluvil rusínsky, což je slovanský jazyk, ale mě se zdálo, že si vymýšlí a slepuje slabiky jak chce. Ale pochopili jsme z toho, že tam nemáme co dělat, že tam jsou střepy, že chlastáme a naše nabídky, ať jde chlastat s náma odmítal.

Filip: Byl hrozně drsnej. Hned nás chtěl vypakovat, ale nakonec se nechal překecat dvěma českýma pivkama.

Tomáš: Nic, co by nespravil Braník.

Kabinet Múz, Brno, Foto: Elsa Rauerová

Jak se vám hrálo v Maďarsku, kde vás nemohl nikdo znát?

Tomáš: No, v Maďarsku se nám hrálo výborně, protože jsme tam hráli v den, kdy maďarská reprezentace hrála fotbalový utkání o všechno, na mistrovství světa. Na koncertě moc lidí nebylo a po něm jsme potkávali davy a davy lidí s vlajkama. Ten večer byl fajn, ale koncert jsme naprosto projeli s fotbalem.

Jirka: Jo, no. Asi deset nula.

K nové desce vám aktuálně vyšel klip, který je hraný, ale předchozí klip byl animovaný. Jak jste se dostali k tomu, že vám někdo udělá animovaný klip?

Tomáš: To byla Šárčina akce (manažerka kapely, šéfka labelu NA SCÉNU). Ona si tu písničku vybrala, že jí má nejradši z tý předchozí nahrávky. A řekla, že by nám mohla udělat animovanej klip. Že se to zařídí, jestli to berem. Že to udělá omalovánkovým stylem. Jsme řekli jo. A Šárka přišla za pár týdnů s animovaným klipem. To byla nejjednodušší práce, co jsme kdy měli.

Jirka: My máme s těma klipama obecně problém, že nemůžeme vymyslet, co tam dát. Nemůžeme se k tomu dokopat, takže to řešíme takovou fintičkou. Vždycky homemade video tam střelíme.

Na druhou stranu jste kapela, která má klipů hodně. U kapel na klubové úrovni není běžné mít tolik klipů a dobře udělaných.

Jirka: Já bych to ještě vosolil.

Tomáš: Máš pravdu. My jsme si řekli záměrně, že většina lidí (protože to tak taky děláme) si dneska pustí hudbu z YouTubka. Třeba nesleduje ten klip nebo i jo. Nebo se u toho můžete střídat jak u jukeboxu. Někdo se na to i rád dívá, jako třeba já. Tak jsme si řekli, že to budeme strkat na YouTube. A když už to na tom YouTube máme každou písničku. Tak jsme si řekli, že k singlům natočíme video. Protože se tím můžeme ještě vyjádřit. A zabírá to, si myslím, víc, když uděláš klip, než když prostě vypustíš píseň. Technicky vzato nám jde o tu píseň hlavně, ale takhle to přikrmujeme.

Filip: Nás to i baví. Akorát teď jsme se delší dobu nemohli shodnout na žádném klipu. Tak jsme si řekli, že si každý udělá svůj a budeme soutěžit, který bude nejlepší.

Jaká témata promítáte do klipů?

Filip: Vycucáváme lidi kolem sebe.

Jirka: Ono to je plný interních fórů. Čím víc nás znáte, tak víc víte o čem v těch klipech mluvíme. Kdo tam všechno vystupuje. Na co narážíme, z koho si děláme prdel, v těch klipech.

Tomáš: Ještě je něco. To nikdo neví, ale každej klip se nějak týká jedný z našich tehdejších přítelkyň. Je to nezáměrně. V každém jsou nebo s tím mají něco společnýho nebo tam hrajou dokonce. Mě osobně se to už trochu vymstilo, protože pak koukám na svý ex.

Jirka: Nebo se tam promítají naše sexuální fantazie. Viz ta nová deska, tam to je docela dost.

Tomáš: To je klip, který ještě neexistuje, ale Jirka ho má sexuálně rozmyšlenej.

Všichni jste docela velcí hudební fanoušci. Sledujete i českou scénu a je něco nového, co vás aktuálně zaujalo?

Tomáš: Sledujeme. My jsme se stali hudebníkama, protože jsme poslouchali muziku a došli jsme do takovýho stadia, kdy jsme měli chvíli pocit, že náme všechno naposlouchaný. A nic, co tě dostane. Ne dobrá kapela, dobrejch kapel je spousta, ale nějaká, která ti fakt změní život. Tak jsme měli pocit, že už jsme našli a začali jsme dělat vlastní písničky. Takže sledujem. Co se mi třeba líbí. Tento týden jsme vydali Modernerellu, klip. A hned den potom vydali Thrashsurf to jsou naši kamarádi ze Znojma, nahrávku. Ta se nám strašně líbí. Oni mají dohromady asi sedm písní a na tý nahrávce jich je pět, takže jsme to všechno slyšeli už stokrát, ale ty máme fakt rádi. To je týden starý. Nic novějšího zatím nemáme

Filip: Ty jemnější písničky jsou lepší. Nejsme tak tvrdí.

Vy asi nemáte pocit, že tu jsou samé sračky a nemáte s kým hrát?

Jirka: My si dost vybíráme. A máme dost kamarádů, se kterejma rádi hrajeme.

Filip: A vždycky se něco najde.

Tomáš: My si samozřejme o některých kapelách říkáme, že to jsou sračky. Ale je tady spousta kapel, se kterýma jsme ještě nehráli a máme je rádi a chtěli bysme si zahrát.

V rámci rešerše jsem poslouchal váš rozhovor s Apačkou na Streetculture, kde jste mluvili o tom, že jste dřív četli časopis Filter. Časopis Filter tam byl zmíněný fakt hodněkrát. Dokonce jste říkali historku o tom, že jste poslední číslo rituálně pohřbívali. Je teď něco, co čtete a baví vás?

Tomáš: Musím bohužel říct, že ne.

Filip: Ne.

Jirka: Já koukám spíš na zahraniční věci.

Tomáš: Využívám servery a weby. Mám toho na Facebooku přidanýho spoustu na hledání nový hudby. Ale, že bych vyloženě něco četl, tak jako jsem tehdy chodil to trafiky a čekal na každý číslo a pak jsem si dokonce dal předplatný, tak nic takovýho nemám. A dokonce ani zahraniční časopisy, protože dřív jsem pravidelně sledoval třeba i NME, britskej časopis, kterej se dneska změnil z hudebního časopisu spíš na lifestyle. Kde je spousta článků o tom, co napsala Ariana Grande na svůj Twitter, místo toho, aby tam řešili fakt muziku. I klidně její.

Budapešť, Foto: Elsa Rauerová

Je to tím, že vás hudební časopisy obecně nebaví nebo už díky nim neobjevujete něco nového?

Jirka: Objevuješ, ale přijde mi, že ta žurnalistika už není taková kvalitní. Že ty lidi jsou moc hodný, že nejsou dostatečně kritický, že nejsou konstruktivní v tý kritice a neumí si z toho udělat prdel. Ten Filter byl skvělej v tom, že se inspirovali tím NME a tu lehkou britskou žurnalistiku a ten prožitek z hudby dokázali do toho vnýst. A to mi přijde, že dneska těm lidem chybí. Ten nadhled, kritičnost a humor. To tam není.

Filip: A mě zas přijde, že se to hodně přesunulo na internet, že to je dostupnější, snažší a levnější.

Jirka: Třeba nikde nejsou takový ty divoký historky. Rocková kapela není o tom, že odehraješ dokonale koncert. To je o tom, co je i v pozadí.

Kupujete si alespoň občas nějaký tištěný magazín?

Jirka: Sem tam kupuju.

Tomáš: Já si občas koupím Full Moon, když mě zaujme titulka. A vždycky, když to čtu, tak se naseru, že to je o hovně. Víte v čem je problém, že mám pocit, že bych to napsal a zpracoval líp.

Vrátil bych se k tomu životu muzikantů, to je celkem zajímavé téma. Není to spíš tím, že muzikanti, kteří o tom chtějí mluvit si to hází na Twitter a ostatní muzikanti odehrají koncert, jdou na hotel a jedou na další koncert? Že už ten živelný rock´n´roll umřel?

Tomáš: Těžko říct. Je to možnost. Já sleduju na Instagramu a na YouTube kapelu Dune Rats, kteří dost pařej a dávaj o tom videa. To mě baví a tím na sebe vlastně řeknou všechno, to máš recht. Ale nic takovýho, co jsem kdysi četl a bavilo mě na tom, že tam najdeš dobrou muziku; recenze, i když s nima nesouhlasíš; ale mělo to hlavu a patu a plus to bylo celý takový vtipný. U toho jsme se smáli. Přijdeš za kámošem: Hele, to je super. Takový pocit z ničeho nemám.

Filip: Mě přijde, že se ty kapely hrozně soustředěj na svůj výkon, ale ztrácí kontakt s publikem, kterej je při tom koncertu hrozně důležitej.

Pro vás je ten rock´n´rollový přístup důležitý?

Jirka: O to nám právě hodně jde. My jsme kamarádi, děláme to rádi a chceme, aby tohle šlo ven. Aby lidi viděli, že to děláme nejenom pro tu muziku, ale pro to všechno, pro ten rock´n´roll živelnej, kterej nekončí na koncertě.

Tomáš: Já si myslím, že tohle je problém kapel, co trošku něco hrajou. Síla tohohle je v tom být autentickej, protože to nenahraješ. Můžeš si koupit dobrý oblečení a stát a být cool a hrát dobře. To všechno se dá natrénovat. Ale něco spontánního nebo nějakej šílenej pohyb, kterej někomu může připadat jako trapnej, někomu může připadat jako epileptickej záchvat, ale myslím, že lidi to poznaj, když to děláš doopravdy. A nám se vlastní písně ještě nezhnusily. My to furt hrajeme primárně pro sebe. Ve spoustě klubů ti stejně svítěj do očí. Já vidim jenom Jirku a Filipa. Tak to hraju pro sebe a pro ně dva a to nám stačí. A myslim si, že lidi to z nás musej cejtit. A že se někdy tak hejbem, že se netrefíš nebo brnkneš vedle, tak to k tomu patří. Lepší než než kdyby tam člověk stál, odehrál to nádherně, ale máš pocit, že to bylo jako ve skleníku. To bys měl z Youtubka stejný.

Jirka: Já jsem si představil Libertines, který hrajou, je to živelný a je to blbě. Ale je to kurva dobrý. Nebo Fidlar. A pak máš kapely jako Pink Floyd, který tam vystřihnou notičku po notičce a maj krásnou show, tebe mrazí, ale necejtíš to.

Tomáš: Tohle je střet mezi dvěma přístupama k hraní. Jeden vychází z punku a to děláme, tak trochu, my. Nemusí to bejt úplně ťip ťop, ale musí to bejt zábavný a opravdový a živý. A pak ten druhej, že to musí bejt dokonalý a musí tam bejt flitry a show a ten fukar, co ti rozfoukává vlasy, když hraješ sólo. A to jsou dvě protichůdný stanoviska.

„Ve spoustě klubů ti stejně svítěj do očí. Já vidim jenom Jirku a Filipa. Tak to hraju pro sebe a pro ně dva a to nám stačí.“

S tím jak hrajete jste evidentně spokojení. Jste spokojení i s tím jaké to má dopady? Pro kolik lidí a na jakých akcích hrajete. Nebo si myslíte, že byste mohli být víc docenění?

Jirka: Problém je, že my chceme, aby ty písničky byly rozmanitý. Nás nebaví dělat ty věci jedním stylem. Cejtíš ten rukopis, ale je to hodně jiný. A ta nová deska bude zase něco jinýho než předchozí a to je pro hodně lidí, podle mě, těžko zkousnutelný.

Tomáš: Já si myslím, že jsme nedocenění.

(smích celé kapely)

Tomáš: Já mám takovej soubor, to se jmenuje “World domination plan” a jsme za plánem. Touhle dobou už jsme měli bejt dávno jinde.

Filip: Mě to baví stejně v Příkazech jako v Roxy.

Litoměřice, Foto: Já a moje Minolta