Páteční večer je teplý a ve vilové čtvrti na okraji Jičína klid. Blíže ke kopci Čéřovka je slyšet tlumený zvuk hudby. Festivalový areál je připravený, ale prázdný, dnes se vše bude odehrávat ve stanu, který v hlavním programu slouží jako Stage na hovno. Stan i okolí jsou zaplněny především lidmi z Jičína, kterých je však dost. Warm up neměl v podstatě žádnou propagaci, jde tak především o mejdan pro kamarády. Tomu je poplatná i první kapela. Víkendový Guru je čistě lokální kapela a to i svými texty, kterým jako přespolní nerozumím. Nenáročný punk ve stylu předlistopadových zábavovek. Vše je hodně jednoduše zahrané, slyšíme předělávky zahraničních pecek. Nutno říct, že publikum se baví a sem to patří. Zjišťuji, že kapela jinak v podstatě nekoncertuje a kontakt s publikem se odehrává uvnitř jejich zkušebny. Evidentně tou zkušebnou prošli všichni návštěvníci, protože texty jsou slyšet jak ze stanu, tak z fronty na pivo.

Následují Two Eggs, One Bigger. Parádně zahraný avantgardní punk si začíná dělat jméno na české scéně a i tady dokazují proč. Hravost s jakou přistupují k muzice dokáže okouzlit kdekoho a zároveň tam je stále cítit punkový tah na komoru. Nebojí se zařadit čistě instrumentální skladby a i když publikum do poloviny stanu sedí, je vidět, že to funguje. Osamělý tanečník zjevující se ke konci dodává i pořádnou dávku erotického napětí.

Máte-li rádi moderní trash metal, tak vás budou bavit i Braindead. Pokud tuhle hudbu sledujete, pravděpodobně už jste o nich/je slyšeli. Přiznávám, že mě tento žánr trochu míjí, nicméně všechno funguje tak jako u předchozích dvou kapel. Narvaný stan a hudba šlape. Po Braindead se na pódium nahrnují Baro Chandel, o kterých na Klubovně píšeme nejspíš častěji než by bylo zdrávo. Začíná být jasné, že jde o černou magii, kterou si hodlají podmanit minimálně česká pódia. Baro Chandel většinou stačí jeden song a publikum je jejich. Pak už jen zrychlují a zpomalují, aby se ujistili, že ho mají v moci, jako kobru v košíku. Pokud skončí s muzikou (což se doufám nestane), mohli by vyučovat ovládání davů.

Baro Chandel | Foto: Martin Zikán

Pokud má páteční warm up zůstat večírkem pro jičínské kamarády, tak bylo vše v pořádku. Parádní mejdan ve stanu uprostřed lesa, točené pivo a (až na Baro Chandel) lokální hudba na velmi dobré úrovni. Ukázka toho, že Jičín je jedno z hudebně nejzajímavějších měst v republice. Až na malou drobnost – není tu pořádný klub. To už nějakou dobu nechápu a doufám, že se to v blízké době změní.

The Atavists | Foto: Martin Zikán

Střih. Sobotní odpoledne. Sluníčko svítí do rokle a nad ní se vzpíná rozhledna. Na lidmi je napnutá slackline, po které se prochází první provazochodci. Fronta na pivo není. Jídlo voní. Ve svahu naproti pódiu sedí pouze pár malých skupinek.  V průběhu se zde vystřídaly určitě stovky lidí. Zpočátku rodiny s malými dětmi i starší ročníky, ke konci nepřekvapivě především mladší lidé. Jestli se mi na festivalu něco skutečně nelíbilo, tak projíždění kapelních dodávek mezi lidmi. Pro příště by lepšímu zážitku určitě prospěl vyhrazený pruh, aby se nemuseli lidé neustále zvedat z dek, na kterých rozbili ležení.

Prvního účinkujícího, kterým je Kyzivátova dechová hudba Libáň bohužel těsně míjím. Nedojde ani na Vojtěcha Lindaura, na kterého jsem se velmi těšil – zrušeno. Zrušený je i set pražských Madhouse Express, ačkoli je později možné hudebníky této psychedelické formace v areálu zahlédnout.

Na pódium, které zdobí andělé (nebo co to sakra…) s obličeji některých účinkujících v dětských letech, přichází Corpulent Provocateur z Pardubic, kteří se do toho umí opřít a zároveň dramaturgicky hezky zapadají do časného odpoledne, kdy rodinkám s dětmi těžko budete servírovat brutální death metal. To znamená: jde to poslouchat i si u toho povídat.  Následně se, dnes poprvé, vrhám do náruče Stage na hovno, kde to rozbaluje Johnny Násilník a zbytek jeho gangu Wasted Whatever. Síle téhle punkové kapele neubírá ani fakt, že je frontman o berlích. Stan je narvaný k prasknutí poguje se ostošest, ačkoli jsou asi čtyři hodiny odpoledne. WW jedou na vlně garage punku. Síla téhle kapely ale není v odkazu na punk sedmdesátých let, aktuální garážovou vlnu nebo ve občasných ozvěnách psychedelie. Nejvíc je jejich bezprostřední přístup a kontakt s publikem, který právě ve Stagi na hovno, uzavřeném vojenském stanu, dostává pořádné koule.

Kluci | Foto: Martin Zikán

Na hlavní stagi to rozjíždí Kluci a nejde se ubránit dojmu, že na jejich elektro punk je příliš brzy. Kytary, rap a pořádné beaty jsou hudba na večer a noc a i když to na pódiu vře, tak návštěvníci ještě nejsou připraveni rozjet párty naplno. Kombinace pohledů běžných smrtelníků a nedostatku alkoholu a drog nechá kdejakého pařiče v koutě čekat na tmu. I když se tolik napaří, tak pod pódiem je lidí dost a zbytek návštěvníků sleduje dění z povzdálí. Po Klucích se vyloupnou The Atavists hrající v pozvolnější tempu. I tak dál drží pozornost publika. Kolébají se na hranici surf rocku, ze kterého se vydávají i do tvrdších vod. Výborný zpěv a pohyby basáka. The Atavists předvádí to nejlepší, co v nich je. The Oxx už dokáží rozjet pořádně a jejich neuvěřitelně nadupaný set konečně ukazuje, že festival je v plném proudu. Kotel vře. Mezi děkováním po písničkách se dočkáme věnování songu pro dívku na slackline a jejím směrem se otáčí všichni přítomní. Vrcholem jsou určitě perfektní bicí party, které jsou nejen přesné, ale i velmi nápadité. Odpolední část programu a její návštěvnost krásně ukazují, že není na různé městské slavnosti nutné zvát předražené rádiové hvězdy, které stojí hudebně za hovno a mnohem větší parádu uděláte s klubovými kapelami, které to myslí vážně a dělají skvělou muziku. Bavili se všichni od malých dětí po ty úplně nejstarší.

Vystoupení Gorale originale Pardubiciensis ve stanu Stage na hovno je naprostým zjevením. Jejích písně vypráví o historii naší země tak poutavým a vtipným způsobem, že se celý stan buď směje nebo zpívá refrény. Zapalovače na hlavami při písničce Jan Hus nebo sborové refrény při hitu Přemysl Otakar II jsou vrcholem krátké procházky historií. Obávám se, že v jiný čas a na jiném místě nebude mít vystoupení takovou atmosféru. Stejně jako loni Větrací Šachta i Gorale originale Pardubiciensis využívají naplno kouzlo tohoto malého prostoru, kde komornost a naprosté propojení všech posluchačů vytvoří neopakovatelné spojení.

Death Alley | Foto: Martin Zikán

Na hlavní stagi se mezitím připravili hvězdy festivalu Death Alley z Nizozemí. Osmedsátková vlna je mocná a u glamové načančanosti, která v té době pronikla úplně všude, se občas nejde ubránit smíchu. Death Alley také nastoupili patřičně vyšňoření do kožených vestiček, s nášivkami na oblečení, krutými pyramidovými pásky a oknírovaným frontmanem. Když přejde nelichotívý první dojem, tak na stagi vidíte profisionální přístup poctivé rockové kapely, ať už se tomu říká protopunk nebo jakkoli jinak. Zpěvák tančí na každém metru pódia, svíjí se u mikrofonu i nabádá fanoušky k větší aktivitě. Během chvíle je pod pódiem plno a žádost o zředění čerstvého vzduchu potem je vyslyšena. Vlažný přístup publika z úvodu je zapomenut. Do hlavy se zatínají ostré kytary i bicí, které vábí k dalšímu poslechu. Jsou jistější v rychlejších pasážích a refrénech, to dávají vzpomenout i na takové velikány, jako jsou Motörhead, ale i pozvolné nástupy do songů mají něco do sebe. Možná, že týden po Propadáku si kapelu nikdo z přítomných nepustí, ale poctivý koncertní zážitek si odnesou všichni.

Po Death Alley přichází velmi studená sprcha ve Stagi na hovno. Yo Mamma Band je směs pornografických textů a funku, což nevypadá na papíře zas tak špatně, ale naživo je to pouze prvoplánově trapné.

Propadák se chýlí ke konci. Opět Stage na hovno a v ní část Madhouse Express, kteří ze zdravotních důvodů museli odkřeknout vystoupení. Bubeník Honza hraje jednou rukou. Frontman Max chybí úplně. Na pomoc přichází bratří Podzimkové z Baro Chandel a s nimi dávají Madhouse Express vzpomenout na své začátky, kdy měla jejich hudba mnohem blíže k blues rocku. Pěkné uklidnění po celém dni a magický závěr festivalu. Na scéně se však objevuje ještě náhodný návštěvník Pepa, který nejdříve paří a pak padá (mohli jste vidět na Instagramu Klubovny), aby se po chvíli zapojil vokálně. Nejdříve je opatrný a pak strhne publikum na svou stranu. Kapela v tom jede s ním. Tuhle improvizaci zakončí hlavním aktér zahozením mikrofonu a odchodem zpět do tmy. Je půlnoc.

Poznámka na konec: Kromě výše popsaného bylo k vidění ještě několik kapel a jedno loutkové divadlo. Program bylo možné zpestřit výšlapem na rozhlednu (což je od hlavní stage asi tak daleko jako do nejbližší večerky z vašeho bytu) nebo třeba malováním spreji. Nebyla však cítit žádná pachuť Matějské pouti, kterou trpí některé velké festivaly.

The OXX | Foto: Martin Zikán