Gingerhead, 29.11.2016, Rock Cafe by Ivo Osvald

Kdo Vás přivedl k muzice?

Eliška: „U nás to bylo tak, že strejdové byli muzikanti, hráli na hodně nástrojů a většinou jsme se scházeli u táboráků, kde se hráli country písničky a já jsem si tam vždycky pískala, protože mi všichni říkali, ať nezpívám resp., ať neječím, protože strejdové zpívají a hrají.

Když jsem začala chodit na základní školu, spousta lidí kolem mě navštěvovala ZUŠku a tak jsem to samozřejmě taky chtěla zkusit. Celkově bych ale spíš řekla, že jsem si za tím vším šla dost sama. Zpívání nebyla jediná věc, kterou jsem vyzkoušela. Hrála jsem i na klavír a na kytaru – rodiče mě k ničemu nenutili, naopak mě pak maminka velmi podporovala. Nakonec mě během mého, ne moc úspěšného studia na gymnáziu vzali na konzervatoř, za což byli všichni rádi a já samozřejmě nejvíc! Už od mala jsem říkala, že budu buď policistka, nebo zpěvačka – jsem ráda, že jsem si vybrala to druhý.“

Maťo: „U mě to bylo tak, že jsem byl od mala v kolektivu umělců, táta (Vladimír Mišík) je muzikant a tak jsem to měl opravdu pořád kolem sebe. Abych pravdu řekl, dlouho jsem se tím nezabýval, spíš mě bavilo víc kreslení a pravěká zvířata. Až někdy v 18 letech mě můj kamarád (který byl skinhead) přivedl k jeho kapele, já si koupil kytaru, začali jsme poslouchat Metallicu (to už nebyl skinhead, ale metalista) a zkoušeli jsme přímo u něj v pokoji, což bylo taky vtipný, protože jeho maminka měla vedle kadeřnictví, kde stříhala ty babičky a ony byly nuceny to pořád poslouchat a nejspíš jim z toho padaly vlasy.

A až po tom všem jsem si říkal, že vlastně ten táta hraje a že by bylo dobrý se od něj něčemu přiučit.“

Když už jsi zmínil tvého tátu, poslouchá popř. kritizuje vás?

Maťo: „Musí nás poslouchat. On se tomu nevyhne. Jsme v té rodině minimálně dva, co aktivně hrají, ségra Baruška hraje v divadle – takže si nás všechny pěkně vyslechne, vyjádří se k tomu a pak se zase někam uklidí, aby měl klid.“

Myslíte si, že je důležité, aby měl někdo v kapele hudební vzdělání? Myslíte si, že ta kapela pak jede líp, že je to znát?

Eliška: „Myslím si, že to znát určitě je. Neříkám, že to tak u lidí, kteří tu konzervatoř nemají, nemůže být, ale myslím si, že když je v kapele aspoň někdo, kdo tu školu studoval nebo to celý život dělá, tak je to prostě znát – má to řád a i ty písničky mají nějaký smysl a že o tom pak uvažuje komplexně a ne jako „Jé mě teď napadla písnička a text je Krysy krysy“ a nikdo nic neřeší a mají jen radost z toho, že hrají. Záleží na tom, na jaké úrovni chce kapela dělat muziku.“

Maťo: „Záleží i na žánru. Každopádně souhlasím s Eliškou. To hudební vzdělání minimálně urychlí celý ten proces, člověk se s tím pak tolik netrápí. U nás je hodně vzdělaný Luboš a právě on mi to třeba někdy dost usnadní. Kolikrát mě tak nějak „pošťouchnul“ tím správným směrem a všechno urychlil. Rozhodně je to super, pomáhá to i v komunikaci, ale neříkám, že by bez toho ta muzika hrát nešla.“

Eliška: „A jen tak mimochodem – zpěvačky se nepočítají! To jsou prostě zpěvačky. (smích)“

Gingerhead, 29.11.2016, Rock Cafe by Ivo Osvald

Máte venku album „Holy Ground“ – jak probíhalo nahrávání?

Maťo: „Řekli jsme si, že jakmile budeme mít nějaký materiál, tak ho hned nahrajeme, takže prvních 5 písniček jsme rovnou i nahráli. Věřili jsme, že to dáme a že nám to všechno vyjde. S nahráváním to bylo tak, že se bicí nahrávaly ve zkušebně a zbytek u mě ve studiu. Bylo to takový roztahaný, protože jsme vlastně nikam nespěchali a čekali jsme na texty (Eliška se provinile usmívá) a až na jednu písničku, kterou jsme prostě nestihli, protože jsme ten text nedali, to probíhalo dobře. Nakonec je na albu 7 písniček (4 studiové a 3 jako bonus “live in studio).“

Eliška: „Za mě to bylo všechno v pohodě, bavilo mě to – až na ty texty, ty jsou občas trápení. Když píšu, tak mám nějaký pocit, o čem by ta písnička měla být a mám to všechno v hlavě. Jenže jsem Čech a tak to lovím v hlavě v češtině a co si budem povídat, není jednoduchý napsat opravdu dobrý český text. Takže to píšu v angličtině a baví mě to, protože můžete říct jednu věc milionkrát jinak. Ale zase je to pro mě náročný, protože anglicky nemluvím úplně špičkově a tak u toho musím hodně přemýšlet.“

Takže texty jsou tvoje parketa?

Eliška: „Anglický texty píšu já a český texty píše zatím Luboš. Ještě nemáme úplně jasno, jestli budou jen anglický nebo jen český texty.“

Gingerhead, 29.11.2016, Rock Cafe by Ivo Osvald

Kdy bude venku klip?

Eliška: „Tahle otázka je tak strašně zavazující! Asi takhle – v roce 2017 máme v plánu vydat klip (smích).“

Maťo: „V ideálním případě co nejdřív (smích).“

Eliška: „Ještě bych teda dodala, že veškerý design a grafiku dělá Maťo sám a fakt tomu obětuje strašně moc času – nejvíc ze všech. Samozřejmě si to uvědomujeme a moc ho za to chválíme. Kdyby nebylo jeho, tak ta kapela nešlape tak, jak šlape teď!“

Máte za sebou sice už pár koncertů a jste všichni zkušení muzikanti, ale stejně – máte trému?

Eliška: „Panebože, já mám vždycky trému! Někdy se s ní vypořádám líp – to je tréma, se kterou nějak dokážu žít a jsem nad věcí a někdy je ta tréma větší a to ji pak schovávám za ty svoje píčovinky, který na koncertě dělám – mluvím nesmysly, chodím ze strany na stranu a tak…

Většinou ta tréma opadne s první písničkou, protože už vidím publikum, zvuk je v pohodě a přestávám vnímat nervozitu. Podle mě je nejhorší to čekání po zvukovce.

Ale myslím si, že je zdravý mít trému. Pokud ji člověk nemá, nejspíš mu bude chybět určitá pokora. Vždycky to publikum může být jakýkoliv.“

Maťo: „Sice máme každý zkušenosti, ale kapela jako celek funguje krátce a to se to pak bere všechno od začátku. Je to unikátní věc, takže i ti nejzkušenější z nás jsou občas nervózní.“

Co máte v blízké době v plánu?

Eliška na Maťa: „Tak to ty víš asi nejlíp.“

Maťo: „Já jsem hlavní plánovač, no… Máme v plánu vydat 5 videí z “Live in studio” a budou to vlastně videa z nahrávání ve studiu. Jestli se nějak vybičujeme, tak bychom chtěli natočit klip k singlu “Holy Ground”, ke kterému už máme připravený scénář. Vzhledem k tomu, že se blíží festivalová sezóna, tak to ani nás nemine a jsme teď v procesu domlouvání koncertů. Pár věcí je už rozjednaných (cca 10-12 festivalů). Můžeme potvrdit festival Sitno Blues na Slovensku, kde budeme hrát v “prájtajmu” po boku Korben Dallas a INE KAFE.”

Na kterém festivalu byste si chtěli zahrát? Máte nějaký sen?

Eliška: „Když jsem hrála s Reskatou, tak jsme tenkrát byli ve Francii v rámci jednoho jejich festivalu. Hrálo se v hale, kde bylo strašně moc lidí a atmosféra byla taková, že když někdo na pódiu jen zvedl ruku, tak všichni řvali. To byl pro mě zatím nejsilnější zážitek, co se týče velkých koncertů. Já bych si radši (než nějaký velký festival) dala akci podobného typu: velký klub a v něm hodně lidí. Nedokážu říct, jaký velký festival by byl ten nejlepší, protože i ten největší fesťák může dopadnout blbě.“

Maťo: „Spíš než velikost festivalu je pro mě důležitější to místo. S Tata Bojs jsme toho projeli hodně a přesně – někdy to bylo fakt boží a byl to třeba jen malej festiválek a jindy to dopadlo dost na prd. Takže my budeme hlavně rádi, když si zahrajeme na místě, které dává smysl. Kde budou lidi, kteří si nás přijdou poslechnout, dostaneme nějaký rozumný čas na hraní a celkově to jednoduše bude dávat smysl.

Samozřejmě jednáme i s většíma festivalama, takže uvidíme, co se nakonec stane.“

Když doděláte a nahrajete novou věc, kdo jako první slyší Vaší nahrávku?

Maťo: „Tak samozřejmě si to rozešleme mezi sebou a pak si to pouštíme doma, kde to schytají i příbuzní.“

Eliška: „Přesně tak. Ty lidi, kteří se okolo nás motají – nejbližší rodina a přátelé.“

Maťo: „Většinou je to tak, že si ty věci nahrajeme a stojíme si za nimi na 100%, takže ani nevím, jestli bychom nakonec dali na něčí radu. Děláme to tak, jak se nám to líbí a jak nás to baví. Když se podívám teď na ty reakce na naše EP, tak jednomu vadí angličtina, druhému zase čeština – nejde se zavděčit všem.“

Eliško, jaké to je být ta “růže mezi trním”? Jediná holka v kapele – má to nějaké výhody/nevýhody? Co jízda dodávkou?

Eliška: „Noo, já jsem taková květinka (smích).

Máme za sebou soustředění, které bylo minulý rok touhle dobou, a určitě plánujeme další. Hezky nás to prověří, jestli dokážeme být cca 4 dny spolu. Minule to bylo v pohodě – kluci jsou na mě hodní, starají se o mě, celkový harmonogram se mi dost přizpůsobil (práce, rodina). Celkově jsme si dost sedli i povahově – každej je nějakej, ale přitom se hrozně hezky doplňujeme.

Občas, když se říkají nějaký věci, který nechci poslouchat, tak jen řeknu “Nechte toho!” a je klid, takže za mě dobrý. Funguje u nás přátelství, což je fakt důležitý – kluky mám hrozně ráda a jsem za ně strašně ráda!

Dodávka se zatím plánuje. Teď jezdíme každý odjinud, takže to nakonec padne tak na 4 auta. Ale na ty letní festivaly se dodávka plánuje a snad to vyjde – jsem na ty cesty sama zvědavá!“

Kdo je z Vaší party největší Don Juan?

Maťo: „Asi máme oba na mysli jednoho člověka (smích).“

Eliška: „Asi ano, nejspíš to bude Vlastimílek – náš basák! On je sice obdivovatel krásných dívek, ale ony také obdivují jeho, né že by to bylo jenom jednostranný. Sice moc nemluví, ale prostě to z něj nějak vyzařuje.“

Gingerhead, 29.11.2016, Rock Cafe by Ivo Osvald

Vozíte s sebou na koncerty nějaký talisman?

Maťo: „Jednou jsem vzal malej kousek zázvoru a měl jsem doma takový malinký nalepovací očička, tak jsem mu je přilepil a vznikl Gigi! Ale to byla jen taková chvilková sranda.“

Co byste vzkázali čtenářům Klubovny?

„Choďte na koncerty!“

Sledovat je můžete na:

http://www.gingerhead.cz

Facebook

Bandzone