Poslední týdny nás skutečně koncertně nešetří. Tu přijedou Linkin Park, tu System of a Down a aby toho nebylo málo, tak na dveře klepe festivalová sezona. Obzvláště poslední týden před “oficiálním” startem, v podobě Rock For People, nabízí hned několik lákadel, ale taky Sophiiných voleb.

Tak například včera se Pražané museli rozhodnout, jestli dají přednost Against Me s fenomenální Laurou Jane Grace nebo zdali sáhnou po jednom z nejvýraznějších jmen mladé popové muziky, v podobě lamačů dívčích srdcí, The 1975. Jelikož jsme se na popovější strunu naladil o den dříve na křtu (a mimochodem velmi dobře zorgazinovaném) talentované zpěvačky Giudy, zvolil jsem nakonec druhou variantu.

Návštěvníky koncertu po výlezu z pověstného tunelu hrůzy spojujícího oprýskaný Žižkov s noblesněji vypadajícím Karlínem musel do tváře ihned praštit pohled na překypující frontu. Ta však vypadalo drsně jenom na pohled. První pochvalu, kterou si organizace zaslouží, byla právě volba prostoru v podobě Fora Karlín. Fronta se odbavila neskutečně rychle, bez zbytečných prodlev. Ostatně sami securiťáci dav vehementně naháněli dovnitř. Komfortní situace byla po celou dobu i u šaten a baru. Jen u těch dámských záchodků to trochu připomínalo pověstnou frontu na banány…

S osmou hodinou večerní odstartovala hudební produkce. O support se postarala formace Pale Waves s charismatickou Heather Baron-Gracie v čele. A již od prvních tonů bylo jasné, kde tahle kapela bere plody svojí hudební inspirace. Světe div se, hodně to evokovala nynější tvorbu The 1975. Éterický projev kapely, ale i tuhle asociaci poměrně příjemně přebil a Praha si našla nové oblíbence. Vystoupení Pale Waves dokázalo, že se dá zažít autentické intimní vystoupení i v natřískaném sále pro tisíce lidí.

Hlavní chod večera ovšem následoval až po deváté hodině. Za neúplně příjemného rachotu, připomínajícího sirény a v konstantním doprovodu pištcích lidských sirén z hrdel fanynek, dorazili na stage The 1975. Pro mě byl po loňském, nepříliš úspěšném a pochopeném, vystoupení na RFP jejich gig velkým otazníkem. Skutečně mohla za jejich nepříliš zaujatý výkon ignorace lidí, nebo jsou jen dalším přehypovaným jménem pro dospívající hipsterky? Tentokrát díky bohu kapela dokázala první možnost. Již od prvních tonů hitu Love Me bylo totiž patrné, že tentokrát je všechno kolem čistě v jejich režii. Dav jim šel na ruku a oproti předchozím vystoupením byl i o něco ukázněnější. Mobilů ve vzduchu ubylo, za což opět veřejně orodoval i frontman Matty. A inteligentnější většina publika ho tentokrát naštěstí poslechla. Kapela by si ten večer mohla s davem dělat, co chtěla. Ikoničnost, s jakou fascinovala převážně ženskou část publika, chvílemi připomínala novodobé Beatles. Odvážné tvrzení? Rozhodně. Hukot, který ale proudil mezi davem a kapelou v tu chvíli dával tomuto tvrzení opodstatnění. Tolik slz bylo k vidění snad naposledy po Naganu.

Celková prezentace kapely působila sice nezvykle úsporně, ale šlo zároveň o propracované vystoupení do posledního detailu. Každá doba měla svoje idoly a tenhle neboyband alespoň stále produkuje velmi kvalitní muziky.

Ale nebylo to jenom o ní. Na rozdíl od loňského července konečně naplno vynikl i precizní vizuál plný světel, nasvícených paneláků a neonových obdélníků. Zprvu trochu odtažité vystoupení povážlivě gradovalo, netáhlo se a proměnilo se v jednu velkou euforii. Euforii, která trvala přes hodinu a půl. S vystoupením, které ukázalo, že se z The 1975 právem stává jedna z nejvýraznějších kapel svojí generace. A to, jak po hudební, tak i po vizuální a imagové stránce.

 

Za poskytnutí fotek děkujeme pořádajícím FourceEntertainment!

Na kolik s reportem souhlasíte? Dejte nám vědět na našem Facebooku!