To je jen krátký seznam sedmi hudebně-kulturních legend, které navždy opustili tuto planetu. Napsalo se o nich (a zajisté jasně napíše) již miliony řádků, a jejich odchod navždy zůstane poněkud ponurým symbolem končícího roku s pořadovým číslem 2016.

Tento rok s nečekaně iniciativní zubatou kosil naše idoly po hrstech, a vygradoval během letošních svátků tradičního klidu, míru a hojnosti.

A taky mě přiměl napsat tenhle článek.

Nejde samozřejmě, ale jenom o ně. Smrt se totiž nedotýká jenom těch “nesmrtelných”, každá taková ztráta je nevyčíslitelná, a pro každého má jiný druh pachuti (nebo úlevy). Smrt nám dává najevo, že nikdo z nás není nedotknutelný, že všichni lidé z masa a kostí, a že ve finále každý z nás musí jíst, pít, či chodit na toaletu….Tenhle koloběh života nakonec stejně dostihne každého z nás.

To je ostatně ta jediná jistota, kterou v životě máme.

My se, ale i pro tuto děsivou chvíli pokusíme zlomit alespoň v relativní pozitivno, a představíme si jeden z nejkrásnějších songů věnovaný zesnulé osobě.

Pravděpodobně nejlépe se smiřováním s tímto fatálním faktem dokázal vyrovnat legendární britský art rapper Mike Skinner aka The Streets.

Song, který vznikl před více, než 10 lety, v době kdy byl Skinner na vrcholu, patřil spolu s Lily Allen, nebo Arctic Monkeys (ti svůj post ještě prohloubili) mezi výkladní zboží mladé britské scény, měl již prodáno několik milionů desek (hlavně za debut Original Pirate Material), se vrací ke smrti svého otce “Never Went To Church”.

A s těžkou tématikou se popasoval na výbornou (a na upřímnou hned s několika dilematy).

MS který by se dal považovat za takového britského Kata v songu rozehrál hned několik příběhů, na které se sám sebe, ptá a sám si na ně taky odpovídá:

1) Smrt otce, se kterým měl dle všeho hodně komplikovaný vztah (což by vysvětlovalo i častý Skinnerův únik do světa depresí a drog). I přesto zde sám se sebou rozmlouvá v duchu, že ještě není tak dospělý, jak si sám myslel. A že mají s tátou ještě pár restů. Tím hlavním a nikdy nevykonaným se stává právě společná návštěva kostela.

2) Otázka víry v náboženství, instituce, ale i posmrtný život: 

3) Odpuštění – Skutečně dokážeme při posledním soudu odpustit hříchy a viny minulosti těm, které jsme zároveň milovali?

4) Probouzí se v lidech zájem o náboženské instituce a Boha jako takového, až po ztrátách (obzvláště pokud jde o ztráty našich nejbližších)?

5) Je britská společnost více závislá a ztracená v alkoholu, nebo křesťanství?

I přes ne úplně lehkou tématiku se The Streets, což je název pod kterým Vám vyjede všude na netu k tomuhle fenomenální počinu přeci jen více výsledků, se ze Skinnerovi hudební piety stal okamžitě hit, který navíc nehraje lacině na city, nepůsobí pateticky, a čelí drtivé zprávě se ctí a zdviženou hlavou.

A byť je na podobné úvahy momentálně ještě brzy, tak je tohle je jeden z mých favoritů mezi songy, které bych chtěl jednou zahrát na pohřbu. Tenhle vzkaz s velkým srdcem, stejně jako odkaz našich osobních hrdinů (ať to byl kdokoliv) je totiž nesmrtelný.

Mimochodem uvažovali jste někdy jaký song byste si chtěli nechat zahrát na vlastním pohřbu? Pokud ano, dejte nám o tom vědět v komentářích!

PS: S odchodem otce se v nedávné době musel vyrovnat taktéž rapper Marpo, který na své poslední desce na toto téma dokonce vydal hned dva songy. Konkrétně jde o počiny Už Nikdy a Táta. Jak se s ním vyrovnal můžete porovnat v článku.

Gumi, 2016