Hudební žurnalistika je svébytná disciplína a tak není divu, že se občas něco nepovede. Nebo všechno. Vzpomeňme například slavný citát Franka Zappy: “Rockový žurnalismus je to, když lidé, kteří neumějí psát, interviewují lidi, kteří neumějí mluvit, pro lidi, kteří neumějí číst.” Často se do hudebních kritiků navážejí muzikanti. Někdy oprávněně, někdy ne a jindy proto, aby získali pozornost. Tento vztah ponecháme stranou a podíváme se na autory a média optikou čtenáře, hudebního fanouška.

Česká hudební žurnalistika je v troskách. Nejvíce znatelné je to ve velkých médiích (tištěných i internetových). Nad skutečným obsahem převažují tiskové zprávy, kde si autor nedal ani práci je přepsat nebo články, které vypadají jako placené PR (netvrdím, že jsou skutečně zaplacené – o to je to horší). Kapely často používají nadsázku, vymýšlejí vlastní škatulky nebo ze sebe dělají něco, co nejsou, aby zaujaly potenciální posluchače. Promotéři se samozřejmě snaží prodat co nejvíc lístků na koncert. Díky přebírání promo textů kapel se tak můžeme o generickém metalu dočíst, že jde o nejdrsnější českou metalovou kapelu. Přitom poslech kapely by měl být základem práce každého hudebního novináře a to nejen pokud píše recenzi. Naprosto otřesným případem je report o koncertě kapely Slza z pera Jaroslava Špuláka (Headliner 12/2015), který vypadá jako zápis z deníčku nebo slohová práce z páté třídy ZŠ. Nejhorší na tom je, že to je velmi zajímavá sonda mezi fanoušky této nekapely, ale díky přestřelenému rozsahu se prakticky nedá číst.

Ruiny z Olověné vesty slouží jako ideální ilustrační obrázek o stavu české hudební žurnalistiky.

Pokud mi kvůli něčemu neočekávanému unikl koncert oblíbené kapely, rád bych nasál atmosféru alespoň z reportu. Jenže v nich je, především u veteránů, velkým nešvarem psaní podle stále stejné šablony. Chápu, že je jednoduché spadnout do stereotypu, pokud píšete mnoho let o tomtéž, ale pokud vás hudba skutečně zajímá a chcete o ní psát, mělo by být samozřejmostí zkusit si najít jiná témata nebo úhly pohledu. V současnosti se mnohem více dozvíme z fotoreportu, protože u nás je velké množství kvalitních fotografů.

Protěžování některých jmen a opomíjení jiných, mnohdy kvalitnějších vidíme často pokud se zaměříme na určitého novináře nebo periodikum. Nevím, jestli je to zbožná úcta a nedostatek soudnosti nebo jen novináři zůstali uvězněni ve své oblíbené dekádě či u zbožňované kapely a s klapkami na očích ignorují jinou hudbu. Proč dostává tolik prostoru další zbytečná deska kapely Jelen, když ve stejné škatulce vyšlo skvělé album od Jananas?

Celé mi to připomíná situaci v českých rádiích, kde se hraje hudba: “Protože ji posluchači vyžadují.”. Nevyžadují. Neznají nic jiného než Michala Davida a Pekaře (ano existuje to; ano nechcete to slyšet). Hudební nadšenci si kvalitní a zajímavou hudbu najdou sami. Jsou to běžní čtenáři, posluchači a diváci, kdo by mohl díky kvalitním hudebním publicistům či dramaturgům objevit něco nového.

Selekce kapel pro různé žebříčky a pozvánky je samozřejmě subjektivní záležitost daného autora, i když by bylo vhodné zapojit do takových článků více lidí. Dochází pak totiž k opravdu podivným situacím. Například, že o vystoupení progrockové legendy King Crimson (která vyprodala hned dva pražské koncerty) jsme se v žebříčcích nejočekávanějších/nejzajímavějších koncertech podzimu nikde nedočetli.

Rozhovory jsou také velmi zajímavé, podíváme se na typickou ukázku:

Otázka: Co pro fanoušky chystáte dalšího?
Odpověď: Chystáme opravdu zajímavé hosty na naši desku, ale víc nemůžu prozradit. Nechte se překvapit.

Takže jsme se dozvěděli co? Nic. Základním problémem je špatně položená otázka, která umožňuje muzikantovi plácnout podobný nesmysl. Schválně se podívejte na několik rozhovorů s hudebníky a počítejte opakující se otázky… To, že se žádné překvapení nekoná, protože na desce Michala Davida hostuje Karel Gott, už je jen třešnička na dortu. Ve výsledku to vypadá, že i poměrně zajímaví muzikanti mají problém říct něco nového. Ale jak jste odpovídali (odpovídáte) na otázku “Jak bylo ve škole?” vy? S neschopností správně položit otázku se všichni setkáváme dnes a denně. V hudební žurnalistice (stejně jako třeba ve sportovní) jde však o smutný trend. Poměrně vtipně na to reagoval Vladimir518, když na nějaký čas přestal dávat rozhovory úplně.

Pověst hudební žurnalistice naštěstí zachraňuje hrstka novinářů napříč médii, jejichž největší koncentrace je v různých webzinech. U těch vidíme jak velký zájem o hudbu a velký přehled napříč žánry, tak neotřelý způsob psaní, který dokáže čtenáře zaujmout. Z toho vyplývá, že to jde.

Doufejme, že v blízké době uvidíme vzestupný trend a kromě poslechu kvalitní hudby si o ní budeme i rádi číst.

Poznámka pod čarou: Zmíněné kapely a články byly vybrány náhodně losováním z klobouku.

Ziky, 2017