Už od prvopočátku, kdy jsem začal dělat Klubovnu. A chtěl, aby nás sledovali nejenom Češi, ale i lidi mimo Českou republiku. Obzvláště pak bratia Slováci. Proto jsem měl ohromnou radost, že se konečně vydáme právě na Slovensko. Mám totiž Slováky rád a jestli je něco, co naopak nemám rád, tak je to averze vůči Slovensku a Slovákům.

Nemám toho však rád mnohem víc, třeba to když jsme se na úvod naší pětihodinové cesty zasekli takřka dvě hodiny na D1 kvůli klasickému obtahování pruhu. Nekonečný příběh z našich silnic a dálnici dával za pravdu vtipu, že narozdíl od silničářů byli pionýři vždycky připraveni. Cesta se po této patálii ovšem již bez komplikací ubírala výpadovkou na Bratislavu.

Hned z úvodu zaujme, že “Blava”, jak se hlavnímu městě Slovenska přezdívá, opravdu přílišné krásy nepobrala. Oprýskané, často velmi neudržované budovy, socialistický ráz centra města a velmi nešťastně řešená dopravní situace. Po cestě jsme viděli mnohé, třeba jak si to jeden cyklista suverénně namířil v protisměru proti místní policii, která jej nechala bez povšimnutí projet. To byl trochu kulturní šok. Kdysi jsem uvažoval, že bych změnil prostředí a přestěhoval se sem. Po možnosti srovnání jsem, ale tento nápad velmi rychle raději nechal vysublimovat. A v podstatě není nepochopitelné, že se spousta domácích raději uchýlí k přestěhování se do Brna nebo Prahy. To byla však jedna z mála kritik, kterou si Slovensko zaslouží. Jinak se od ní máme totiž hodně, co učit.

Velmi zajímavé bylo například propojení klubů Randal a Majestic, kde souběžně probíhali dva koncerty. Ovšem po organizační stránce v oblasti služeb bylo o vše velmi dobře postaráno. Tedy až na šatnu, kde probíhali celkem nepříjemné prodlevy, jak před, tak hlavně po akci. O tyto kluby se mimochodem velmi dobře stará Josef Dzuze Polák. Zpěvák místní kapely Me Againts All, kterou budeme moc vidět na zářijové rozlučce se CityLights.

Krátce po sedmé už to vypuklo a rovnou nejlepším bodem programu! Na While She Sleep jsme přijeli především a dostali jsme všechno, co jsme očekávali a ještě něco navíc. Kapela se nachází ve skvělé formě, kterou podtrhuje na fenomenální nové desce You Are We, která zní snad ještě víc koncertně, než jejich dosud nejzásadnější deska This Is The Six. Samotná kapela byla v obřím laufu a euforii. Lawrence půjčoval lidem majk, lezl po zápraží stage, skákal z něj. Koncert neskutečně gradoval, když v tom… Tma, ticho, otázky a žádné odpovědi. Vypadl proud. Tohle byla neskutečná škoda, která zabila koncert v nejlepším. Pořadatele bych z toho, ale osobně nevinil. Pokud jsme u nás zvyklí, že se zvukaři a technická crew často rozkoukává a nechá koncert odpískat, tak pro Slováky všechna čest. Lítali tam na krev, brodili se davem a zabojovali o to, aby se ještě hrálo. A taky, že se hrálo, i když bohužel jen s jedním songem. Velká smůla. Na druhou stranu WSS opět ukázali svojí lidskost a profesionalitu, když se snažili dav hecovat a bavit alespoň po tmě. Nejlepší výkon večera, bohužel bez kýženého vyvrcholení. A je to škoda pro celé koncertní Slovensko, protože v hlavách lidí, kapel i jejich managmentů tenhle brouk v hlavě prostě zůstane. Ale chybami se člověk učí, ostatně stává se to všude možně na světě.

While She Sleeps i přes technický výpadek ovládli Bratislavu!

Zážitek však zůstal v hlavách a srdcích, tak jdeme omrknout merch. Následuje zklamání, opět na nás čekali neatraktivní kousky, které se zřejmě neprodali jinde. Ale to už je taková ta východoevropská klasika. No co, když už jsme jeli stovky kilometrů, tak si něco koupíme. U mě to byla mikina Architects za 40 euro. Dobrej důvod, jak přes tejden ušetřit na stravování (haha). Mimochodem, když jsem u toho režimu, tak se mi celkem líbilo opatření místní ochranky, která nepouštěla dovnitř do sálu lidi s alkoholem. Sám se sice při sledování koncertů rád napiju, ale bytostně nesnáším, když po Vás někdo z dálky hází kelímky, nebo po nich kloužete. Obzvláště v klubech. Něco takového jsem, ale v Majesticu neviděl. A vlastně ani nikoho, kdo by byl viditelně nacemranej. Na návštěvnících byla tu noc vidět velká úcta. Pro Slováky byl zážitek, že takovéhle kapely přijeli. Na Češích byl zase znát respekt z dálné cesty, kterou navíc podtrhoval faktor neděle a pracovního dne hned následující den. Mimochodem i zde se našlo dost vytrvalců, kteří na Slovensko zajeli rovnou z nekonečného Brutalu.

Ale zpátky ke kapelám. Dalším bodem byli The Amity Affliction a upřímně doteď nechápu, proč tahle kapela hrála, až po WSS. Na mě to byla taková coolová ukolébavka, jakoby bez zájmu a celou show táhl hlavně jejich basák. Zazněli sice největší hity jako Pittsburgh nebo Open Letter, ale mě to prostě vůbec nenadchlo. Paradoxně měli TAA nejlepší zvuk a jako jediné je nepostihla nějaké patálie. Upřímně bych, ale na jejich místě radši viděl jako předkapelu, třeba nějakou českou nebo slovenskou kapelu. Bez urážky si myslím, že by mě víc bavilo na jejich místě raději sledovat místní Landless nebo již zmiňované Me Againts All, to už je ale záležitostí bookingu. Nechci, aby to znělo jako nevděk, ale je to prostě fakt. Tohle mi připadalo ploché, neautentické a prostě nezábavné.

TAA nás nepřesvědčili ani na Slovensku

Následovala krátká pauza na balkoně, během které nás potěšilo, kolik lidí na Slovensku znalo Klubovnu a pak se šlo na závěrečnou steč. Z Architects od posledních dvou alb vyrostl kolos, který dávno přerostl metalcorový rybník a vlil se do řek těch nejzásadnějších tvrdých kapel dnešní doby. Znát to bylo i na Slovensku, kde jejich texty foneticky znal celý sál, který v tu dobu mohl čítat okolo 1000 hlav a to, jak před pódiem, tak i na přilehlých tribunách. Show probíhala přesně podle plánů, ale upřímně už jsem “Árčí” viděl i v trochu větším laufu a nasazení. To se prokázalo názorně u emotivního songu Gravity, kdy Sama zradila gravitace a zranil sám sebe stojanem od majku. Kdo viděl jeho fotku na Instagramu, musí uznat, že to byla celkem pořádná řacha.

I stood on my microphone stand like sideshow bob. I split my nose/lip/head open. @edmasonphoto

A post shared by Sam Carter (@samarchitects) on Aug 13, 2017 at 2:18pm PDT

Logicky následovala další několika minutová prodleva, kterou si mnozí přeložili jako další výpadek proudu a závěrečné dva vály A Match Made in Heaven a Gone With The Wind, kterou věnovali zesnulému kytaristovy Tomovi. A po něm koncert plný zvratů, vtipných i dojemných situací ohlásil vale.

Architects přerostli ve vlajkovou loď metalcoru. A zaslouženě.

Tenhle výlet nám však rozhodně zůstane dlouho v paměti. Ne kvůli silničářům, výpadkům proudu, Samově zranění, nebo tím, že jsme alespoň na moment mohli natáčet vedle našich model, ale protože nám ukázal, jak to vypadá u našich sousedů. A jak už jsem naznačoval výše i my v Čechách se máme pořád, co učit. Nasazení pořadatelů, empatičtí securiťáci, opatření proti přiopilým lidem a hlavně ohromný vděk publika a naprosto famózní atmosféra. Díky TM booking za možnost vidět, jak to vypadá na Slovensku!

Na Slovensku se nejen během setu WSS dav zkrátka uměl bavit!

A závěrem bych také rád poděkoval ještě Lucce Molčanové za odvoz, Irekovi za spolupráci kterou již brzy uvidíte na videu, ale také všem slovenským bratřím za feedbacky a jejich tradiční pohostinnost. Češi a Slováci se pro jednou zase spojili a vznikl z toho parádní večer. Kéž by to tak bylo i mimo hudební kluby.

Na cestě do Bratislavy, kam vám jedeme zreportovat WHILE SHE SLEEPS, THE AMITY AFFICTION a ARCHITECTS! Tentokrát s posilou @irek.prod_ , tak za pár hodin v Majesticu 🇸🇰 a nezapomeňte sledovat stories ☝️

A post shared by Klubovna – www.klubovna.net (@klubovna_cz) on Aug 13, 2017 at 4:18am PDT

Gumi a Irek pro vás chystají ještě videoreport!

 Text: Gumi

Foto: Lucie Bernatínková